Nad ospalou vískou zahřměl blesk. Jeho bílé tělo proťalo temná nebesa, která již dávno spala. Šlo o odlehlou končinu, kde obloha chodila spát s vlky. Vše zde bylo obrácené – vlci vyli přes den na slunce a vyhřívali se pod měsícem. Mouchy létaly dozadu a vyhledávaly mucholapky, slunce vycházelo na západě a zapadalo na východě. Ryby se dusily ve vodě a ptáci plavali pod vodou. Příroda zde žila naprosto jiným životem než kdekoliv jinde. Šlo o…
Život je plný stereotypů. V kultuře, v práci… mezi lidmi, ale i v knihách. A mezi jeden z těchto stereotypů, odvěkých jako lidstvo samo, patří i představa hororového podzimu. Poslední letní paprsky se schovají za mraky. Slunce se změní v jojo pohupující se za mlhou; stane se hercem, za kterým se zatáhne opona a audience (my) čeká na další představení. Než přijde, pokoušíme se zabavit jinak. Odvrátíme svůj pohled od pódia a rozhlédneme se okolo nás. Zjistíme, že ostatní diváci začali…
Příběh, který vám chci vyprávět, by mohl začít úsměvným bylo, nebylo. Avšak ti, kteří tam tehdy byli, by si byli přáli, aby tam nebyli a ti, kteří tam nebyli, by tam být nechtěli. Takže jinak. Ze začátku, drahý čtenáři, je třeba si uvědomit, že čas není přímka. Čas je jeden obrovský oxymoron. Proměnlivá konstanta. Kdysi dávno před námi (nebo kdysi dávno po nás) byl v daleké zemi (nebo v zemi docela známé) svět jiný. Svět plný…
Varování: Může obsahovat spoilery! Nejdříve je třeba si ujasnit, co to vlastně je Assassin’s Creed a kdo to vlastně jsou asasíni. Když jsem byl mladší a poprvé jsem se k této videohře dostal (to mi mohlo být tak jedenáct let), nevěděl jsem o historii a filozofii vůbec nic. Fascinovalo mě, že jsem našel videohru, ve které si mohu sednout na lavičku a když mě „začne bolet zadek“, mohu si jít s mečem v ruce zaběhat do ulic středověkého Jeruzaléma. Děj…
V šedém rohu starého domu na zaprášené půdě byla mladá pavučina. Vlákna její sítě byla pevná a nestydatá jako přísná, přesto milující babička, kterou zbožňují všechny rebelské děti na světě. A stejně podobně se chvěla, když se k ní někdo přiblížil. To už se ale několik dní nestalo. Malinký pavouček seděl uprostřed sítě a střešním oknem vyhlížel ven. Čtyřmi nožičkami si podpíral hlavu a zbylé čtyři měl zkroucené tak, aby mu to bylo pohodlné. Okno bylo vyskleno desítkami diamantových…
Pokud přijdete do knihovny, knihkupectví, nebo prohledáte jakoukoliv webovou databázi, překvapí vás, kolik vlastně existuje historických časopisů. Od britských, přes americké, francouzské, německé až po australské. Můžete si vybrat, jestli si chcete přečíst časopis odborný, nebo populárně naučný. Kulturní, politický, či ekonomický. Každý vás obohatí maličko jinak a z každého si vyberete svůj kousek historie. Hlavní je otevřít stránky a začít číst. Co však mají všichni autoři společného? Tak asi se shodneme na tom, že primárně musí být zájem o…
Pokud nežijete v informačním vakuu, nebo nejste pštrosem, který se zdráhá vytáhnout hlavu z písku, tak jistě sledujete situaci na Ukrajině. Už uběhlo několik dnů od doby, co Ruská federace vnikla na půdu Ukrajiny a zahájila „speciální vojenskou operaci“, kterou normálně smýšlející lidé na Západě zvou válkou. Schválně jsem napsal Západ s velkým Z a schválně jsem napsal „speciální vojenská operace“, protože bych se zde chtěl vyjádřit k civilizačním rozdílům a k zamyšlení o lidské civilizaci, k jemuž mě nedávné…
Mnoho lidí si pokládá otázku, jak bychom reagovali, kdybychom zjistili, že v kosmu existuje druhý život. Byli by oni mimozemšťané přátelští? Rozuměli by nám? A rozuměli bychom my jim? Jaké by měli technologie? Jak by žili? Byli by na nás hodní? Měli bychom se jich bát, nebo bychom je měli vítat? Nikdo si však nepoložil otázku, zdali v kosmu neexistují jiní lidé? Co kdybychom objevili někoho, kdo by nám nastavil zrcadlo a ukázal nám,…
Uličkou dlouhého jablečného sadu se procházela jeho stará majitelka. Sad se jmenoval Pangea. Sama majitelka nevěděla proč tomu tak je. Jméno stromům a jejich plodům darovali její předci a ona jen pokračovala v rodinném řemeslu. Sázela stromy, sklízela a prodávala jablka, kam jen její paměť sahala. Ani nad tím moc nepřemýšlela. Dnes stromy obešla jen zběžně, protože ve vzduchu se zvedal prach, z nebe padala šedá smítka a stará dáma cítila, jak ji přes letní oblečení kouše do kůže chlad.…
Na kraji starého útesu seděl muž snad ještě starší než kámen sám a hleděl do divokých mořských vln, které se o skaliska rozbíjely jako sny mladých lidí o dospělost. Bylo to tvrdé posezení. Hornatý povrch jej škrábal do kůže jako zrada od přítele. V ruce svíral kus zežloutlého papíru, jehož krása zmizela před mnoha roky podobně, jako mužovy vlasy. Jeho hlavu zdobily jen stařecké skvrny, vrásky a větrem sklopené uši. Krása není věčná, bohužel. Trvá jen krátce, pak zvadne a zmizí.…