Pokud mě umění něčemu naučilo, tak že nerozumím umění. Inspirace může přicházet naprosto náhodně. Většinou je výsledkem dobré, či tvůrčí nálady, která přichází v důsledku chemické reakce v mozku – v našich tělech. Pravé múzy nesou jména jako serotonin, dopamin, oxytocin, endorfin a fenylethylamin. V kombinaci s naší osobní zkušeností se světem se kdesi mezi šedou kůrou mozkovou a mozečkem tvoří ideje, příběhy, emoce a inspirace. Každý z nás si ve své vlastní hlavě nosí osobní Louvre, Alexandrijskou knihovnu, či Akademii věd. Abstraktně, samozřejmě. Osobní zkušenost se světem ji zapisuje do našich hlav, náš systém přemýšlení zdobí stěny, naše hodnoty a priority utváří knihy v poličkách/obrazy na stěnách/syntézy a monografie v těžkých knihách. Databáze, rodiny, skutky. Vše se utváří vlivem neuronů a jejich dendritů, jejichž axonální zakončení se sama sobě vzdalují jako prsty Adamovy od božských na Stvoření Adama od Michelangela. Jen nezdobí Sixtinskou kapli, ale hlavy nás samotných.
Inter arma silent Musae. Jedna z vět, které jsem se naučil v prvním ročníku bakalářského studia na hodinách latiny. Mezi válkami múzy mlčí. Nepromlouvají. Jen roní slzy za lidstvo. Ale jak jsem zmínil na začátku – pokud mě umění něčemu naučilo, tak tomu, že nerozumím umění. Inspirace může přicházet naprosto náhodně. V době psaní tohoto článku sedím na chodbě fakulty, notebook mám položený na klíně, slyším útržky vědomostí ze vzdálených učeben. Pár metrů ode mě uklízečka vysavačem připravuje kanceláře na další pracovní den. V batohu mám knihu Poetry of the First World War od Marcuse Claphama, kterou jsem si včera koupil v Praze. Právě její četba ve vlaku během zpáteční cesty do Plzně mi vnukla myšlenku k napsání tohoto článku.
Básně jsou kouzelná věc. S jejich chápáním přichází podobná ironie jako se sklenicí vody. Pro někoho je poloprázdná, pro někoho poloplná. Někdo poezii vnímá jako věc ryze milostnou. Spojí si ji s romantikou a s velikány jako byli Quintus Catulus, Publius Ovidius Naso, Francesco Petrarca, nebo Pierre Ronsard. V jejích řádcích slyšíte šepot lesa, zvuky města – sedíte v kavárně, pozorujete okolí a sníte o lásce – cítíte dotyk letních paprsků, první polibek a vaše srdce tančí do rytmu plouživého waltzu. Jiní v poezii vidí utrpení. Vciťují se do Charlese Baudelaira, Paula Verlaina, nebo Arthura Rimbauda. Vnímají jejich bolest, slzí, vzlykají, Louvre v jejich hlavě černá, temnota se jich chápe jako noční hladina tonoucího. Světlo mizí – není nahoře, ani dole. Každý to má jinak. Schrödingerova kočka je buď mrtvá, nebo živá. To nezjistíte, dokud se (v tomhle případě) nezeptáte. Dokud se nezačnete zajímat o lidi ve svém okolí.
Válečná poezie je stará jako literatura sama. Už ve Starém zákoně se můžete setkat s ódami na krále Davida. Ve verších můžete pochopit příběh o malém chlapci, který jedinou ranou z praku porazil mýtického Goliáše. Přes rým, libozvuk, intonaci a metafory lidé od nepaměti šifrovali své prožitky a trápení. Vkládali svou kočku do krabice a nechali ostatní, ať si domyslí zbytek. Ve válečné literatuře se opakuje několik základních rysů – důraz na humanitu, smutek nad smrtí, strach z konce, ale také apel na nacionalismus, touha po boji, vůle k životu a hlad po zabíjení. Modlitba, láska, mateřství. Plytké ingredience trpkého intelektuálního pokrmu.
Přesto si myslím, že právě poezie z první světové války obsahuje něco, čím všechno výše zmíněné převyšuje. Smíření. Obrovskou míru smíření. Se životem i se smrtí. Často jsem nad první světovou válkou přemýšlel během lockdownů. Když jsem si chtěl zanadávat, nebo si postěžovat, že pro knihy musím do Zásilkovny, anebo že si nemůžu v obchodě koupit boty, obvykle jsem si vzpomněl na Verdun, Ypres a Chemin des Dames. Když mi bylo úzko, protože jsem byl po několik měsíců zavřen mezi čtyřmi stěnami svého bytu, vzpomněl jsem si na Vaux, Sommu a Chartres. Fronta se během první světové války hýbala jen výjimečně – za celé čtyři roky konfliktu se pohnula pouze o pár metrů. Západní fronta stála, přesto se táhla. Bitvy byly zdlouhavé a vojáci byli donuceni v zákopech najít nový domov. Bez přístupu k vodě, stravě, ošacení. V bídných podmínkách, pod neustálým náporem nepřátel, nepřízni počasí navzdory. Nikdy jste nevěděli, kdy přijde útok. Kdy přijde smrt. Nikdo to netušil.
Při četbě Poetry of the First World War jsem mezi řádky často hledal vliv, který „nový domov“ musel na muže v zákopech mít. Sbírka je tvořena básněmi převážně britských autorů. Britských vojáků, kteří museli na cizím území (ve Francii) bojovat proti Německu. Jaké byly jejich motivy? Co jim šeptaly múzy?
V básních se často opakuje touha po domově, což je jasné již z úvodní básně od neznámého vojáka (francouzštinou políbení poznají, že ji psal Brit):
(Poznámka: jedná se o úryvky, či zkrácené verze nikoliv o celé básně; v úplné podobě mají mnohem hlubší smysl)
…
Apres la guerre finie,
Soldat anglais parti;
…
Mam‘selle Fransay boko pleuray,
…
Mademoiselle in the family way,
…
Mademoiselle can go to hell.
Že se dříve, nebo později vrátí do rodné země, si uvědomoval (byť depresivně) i veterán z druhé búrské války, Charles Walter Blackall (1876–1918):
…
When the evening shadows fall,
You do your best to crawl,
Till the stretcher-bearers find you in a creek.
Then you feel as right as rain,
And forget the aching pain,
For you’ll see Old England’s shores within a week.
Rozsah války si dle mého názoru zajímavým způsobem uvědomoval i Rupert Brooke (1887–1915). Spjatost k vlastní zemi a víra v návrat je vyhotovena způsobem typickým pro ztracenou generaci:
If I should die, think only this of me:
That there’s some corner of a foreign field
That is for ever England. There shall be
In that rich earth a richer dust concealed;
A dust whom England bore, shaped, made aware,
…
A body of England’s, breathing English air
…
Musím upřímně přiznat, že jsem nechtěl, aby tento článek vyzněl pouze depresivně, ale bylo velmi obtížné najít v řádcích vzniklých mezi lety 1914–1918 něco pozitivního. Pokud odvedencům někdy něco dokázalo připomenout krásu světa, pak to byla příroda, byť byla samozřejmě dávána do kontrastu a souvislosti s válečnými událostmi. Múza přírody promluvila například k (původně) novináři Leslie Coulsonovi (1889–1916):
Where the parapet is low
And level with the eye
Poppies and cornflowers glow
And the corn sways away and fro
In a pattern against the sky.
The gold stalks hide
Bodies of man who died
Charging at dawn through the dew to be killed or to kill
I thank to gods, that the flowers are beautiful still.
Klid a smíření, o kterém jsem psal pár řádků nazpět, jsem pocítil i z básně Jeffreyho Daye (1896–1918). Byť má stejně jako všechny předchozí trpký závěr:
The air is clear, more clear than sparkling wine;
Compared with this, wine is a turgid brew,
The far horizon makes a clean-cut line
Between the silver and the depthless blue.
Out of the snow-white level reared on high
Glittering hills surge up to meet the sky
…
I rouse myself, and with a lingering gaze
At all the splendour of the shining plain
Make ready to come down to earth again.
Obecně jsem zjistil, že mám obrovský problém s tím, abych na řádcích tohoto blogu nevypisoval celý obsah knih, jež se mi zrovna náhodou dostaly do ruky. Proto bych dnes skončil jen u pěti básní. Poetry of the First World War je nepochybně zajímavou knihou, kterou však člověk musí číst s určitým nadhledem. Osobně nejsem velkým příznivcem nacionalismu, poněvadž to byla právě jeho myšlenka, kterou lze považovat za jednu ze základních příčin první světové války. Přesto mi přijde zajímavé, že se v básních objevuje poměrně často. Z hlediska doby je to však naprosto pochopitelné.
Co jsem na básních ocenil, je schopnost postřehnout přírodu a její božský klid, a to i navzdory nepřízni osudu. To je obecně to, co na lidech nejvíce obdivuji – že i v případě nejtemnějších chvil jsme vždycky schopni nalézt světlo. Že i v tom nejtěžším období dokážeme objevit něco pěkného, co nám pomůže jej překonat. Že i když hledíme do poloprázdné sklenice, v hloubi duše víme, že je poloplná.
