Eseje

Neexistuje jediný rozumný důvod, proč nepřijmou stejnopohlavní sňatky

V České republice homosexuálové stále nemají právo vstoupit do manželského svazku. Návrh zákona, který by to umožnil, již existuje. V poslanecké sněmovně je však buď zcela ignorován, nebo odmítán. Odmítán je přitom na základě stále se opakujících a stále slabých argumentů. Před letošními sněmovními volbami tak není nic vhodnějšího než chabost těchto argumentů vyvést řádně na světlo. Před tím však pár faktů o registrovaném partnerství. 

Není sebemenších pochyb o tom, že registrované partnerství není na stejné rovině jako manželství. Registrace samotná není slavnostní, nýbrž administrativní akt, který je možné vykonat jen na čtrnácti místech v České republice a jen v určitých hodinách. Nově registrovaní zároveň nemají bezplatnou změnu příjmení či dva dny volna na onen samotný administrativní úkon. Nerovnosti však, naneštěstí, nejsou přítomny jen u realizace. Po registraci partnerům totiž nevzniká ani společné jmění, ani společné nájemní právo, ani právo na vdovský nebo vdovecký důchod či právo na společnou adopci dítěte. 

Důsledkem tohoto posledního bodu třeba je, že sociální rodič, který není adoptivním rodičem dítěte, není ani zákonným zástupcem dítěte. To znamená, že sociální rodič nemůže dítě bez dalšího schválení vyzvedávat ve školce nebo ve škole, nemůže s ním k lékaři a nemá nárok na informace o jeho zdravotním stavu. Další, nejhorší, důsledek je, že v případě úmrtí adoptivního rodiče se může stát, že jde dítě do dětského domova, nikoliv do péče sociálního rodiče. Surové důsledky těchto nerovností se projevily dále i během koronavirové krize. 

Když byly uzavřeny hranice, byly vládou specifikované výjimky, kdy k přechodu dojít může. Do těchto výjimek nebyla zahrnuta registrovaná partnerství. Když bylo zakázané stýkání osob, byly povoleny svatby s omezeným počtem lidí. Registrovaná partnerství byla povolena jen „je-li tento krok neodkladný“. 

Podívejme se nyní na argumenty, které tento stav věcí ospravedlňují tím, že stojí proti právu homosexuálů na svatbu.

1. Manželství je svazek muže a ženy

Jedním tvrzením je, že manželství je již z definice mezi mužem a ženou. Stejnopohlavní pár tedy již z definice nemůže být ve svazku manželském, jedná se totiž o oxymóron. 

Problémem ale je, že jde o argumentaci kruhem: stejnopohlavní manželství není dovolené proto, že manželství je mezi dvěma pohlavími. Proč se však jedná o dvojpohlavní institut? 

Jednou odpovědí, která se kruhovosti vyhýbá, je tradice. Ignorujeme-li problém s definicí „tradice“, můžeme této odpovědi vznést mnohem snazší a jasnější námitku. Mnoho tradičních společenských norem, např. absence volebního práva u žen, bylo, naštěstí, zrušeno či změněno. Propozice, že je norma tradiční, a tedy by se neměla měnit, je tak bez přidání dalších argumentů vcelku nicneříkající. Jak se však dále ukáže, ani přidání dalších argumentů nezajišťuje, ba ani nenaznačuje úspěšnou obhajobu stanoviska našich oponentů. 

Avšak nechce-li se náš oponent odvolávat na další argumenty a chce zůstat jen u definice samotné, dostává se do kruhu. Druhou, častokrát již nevyřčenou, odpovědí nemůže být totiž nic, než tvrzení, že dvojpohlavní manželství je dvojpohlavní, protože není stejnopohlavní. Jinými slovy, manželství je a musí zůstat dvojpohlavní, protože je dvojpohlavní. To je ale argument kruhem, který se pohybuje jen na syntaktické rovině jazyka.

Krom upozornění na kruhovost se lze zastánců tohoto tvrzení zeptat, proč nezavedou nový institut, který by byl jen pro stejnopohlavní páry a který by s sebou přinesl všechna patřičná práva a povinnosti? Zmíní-li v takovou chvíli náš oponent registrované partnerství, nezbývá než uznat jeho názor za naprosto irelevantní, protože nemá sebemenší kontakt s realitou.

2. Cíl manželství je uskutečnitelný jen mezi mužem a ženou

Druhým možným argumentem proti stejnopohlavním manželstvím je tvrzení, že institut manželství je něčím, co má tvořit vhodné podmínky pro plození a výchovu dětí. Proponenty tohoto tvrzení je nám řečeno, že smyslem a úkolem rodiny je rození a rozvoj dětí. Takový úkol, nebereme-li v potaz adopci, stejnopohlavní pár principálně nemůže splnit, a proto nemá stejná práva jako pár dvojpohlavní. 

Je-li však smyslem a úkolem rodiny výchova dětí, nemůžeme dovolit manželství lidem, kteří děti mít nemohou, nebo mít nechtějí. Na tuto námitku se můžeme dočkat dvou reakcí. Jednou, tou méně pravděpodobnou, je tvrzení, že je stále možná adopce. Adoptovat by však mohly i stejnopohlavní páry a protinámitka, že by tím adoptované děti byly negativně poznamenány, je zaprvé od věci a zadruhé v naprostém rozporu s desetiletími empirického výzkumu. Krom toho, druhý zmíněný pár děti nechce, tedy je nechce ani adoptovat. 

Proto se pravděpodobnější reakcí na naši poznámku o bezdětných párech zdá být tvrzení, že rození a výchova dětí není jediným a ani nezbytným smyslem a cílem rodiny. To ale samozřejmě znamená, že rodinu může založit i stejnopohlavní pár.

3. Stejnopohlavní manželství ohrožují tradiční, dvojpohlavní manželství

Třetí argument proti homosexuálním sňatkům tvrdí, že kdyby byly povoleny stejnopohlavní sňatky, ohrozilo by to institut tradičního manželství.

Naší okamžitou otázkou musí být, co oponent míní oním ohrožením? Možností je několik. Stejnopohlavní manželství může dvojpohlavní ohrožovat v tom smyslu, že přerušuje či jaksi zasahuje do vcelku dlouho konané tradice.

Problém ale je, stejně jako v prvním argumentu, že odkaz na samotnou tradici nestačí, je třeba k němu přidat další premisy. Takové přidané premisy pak musí být vždy normativní, musí mít podobu „má se dělat“. 

Náš oponent by tedy mohl říct, že stejnopohlavní sňatky naruší tradici dvojpohlavního manželství, což není dobré, protože [norma xy]. 

Jakákoliv norma předložena oponentem však ponese velice těžké břímě důkazu, protože jeho norma bude v rozporu s principem lidství, což je morální princip, který v krátkosti vyložím na konci. 

Další problém s tvrzením o narušení tradice je, že z něj v žádném případě nijak neplyne, že není možné zavést institut nový, který by stejnopohlavním párům dal stejné povinnosti a práva jako párům dvojpohlavním. Mysl zde opět přechází k neférové instituci registrovaného partnerství.

Na otázku, jak ohrožuje stejnopohlavní manželství to dvojpohlavní, by však oponent mohl odpovědět i jinak. Mohl by říct, že normalizací dvojpohlavního manželství by mohli být někteří občané vystavováni něčemu, s čím nesouhlasí. Avšak fakt, že někdo, třeba i většina, nesouhlasí s projevy lásky a něhy u jisté části obyvatel, nemá na práva této části obyvatel sebemenší vliv. Na tom se většina z nás shodla, když jsme kriminalizovali rasismus a dekriminalizovali mezirasové sňatky

Ti, kteří by snad stejnopohlavními sňatky byli pohoršeni, si zvyknou. A ti, kteří si nezvyknou, rozhodně nebudou vážným příkladem pro další generace.

4. Když povolíme stejnopohlavní sňatky, proč nepovolit zoofilii, nekrofilii, pedofilii a incest?

Čtvrtý argument spočívá v tvrzení, že povolení stejnopohlavní formy sňatku nastaví jakýsi precedent, ke kterému se bude možné v budoucnu odvolávat a díky tomu povolovat další formy sňatků či vztahů.

U tohoto argumentu je nejdříve třeba zmínit dvě jeho specifika: jeho prostoduchost a jeho metodu, kterou tuto prostoduchost zahaluje. Je-li totiž jedinec postaven se svou homosexualitou na úroveň zoofilie a nekrofilie, jen stěží zůstane v další reflexi chladným. Útěchou a pomocí by však mohlo být uvědomění, že srovnání homosexuality s nekrofilií není vůbec záměrné – záměrné srovnání by totiž dovedl jen ten, kdo není prostý duchem. Nyní přejděme k samotnému obsahu tohoto tvrzení. 

Ze všeho nejdříve si všimněme jeho struktury: když p, tak x a y a atd. Tvrzení má podobu podmínkové věty. Je zde tedy podmínka (povolení stejnopohlavních sňatků) a důsledek (povolení zoofilie atd.). Je též řečeno, jak důsledek z podmínky plyne. Podmínkou je totiž vytvořen precedent, na základě něhož bude realizován důsledek. Právě precedent je tedy jakýmsi pojivem dané podmínky a možných důsledků. Krátká reflexe však ukáže, že samotný precedent jakožto takové pojivo ani v nejmenším nestačí.

Totiž na hrozbu precedentu se lidé odvolávali např. i při debatě o možnosti mezirasového sňatku. V tom, jak ukazuje třetí argument, měli skutečně pravdu – my zde mezirasové sňatky vnímáme jako vhodný precedent pro naši věc. Copak by ale někdo řekl, že stejnopohlavní sňatky budou legalizovány jen na základě precedentu mezirasových sňatků? Existence tohoto textu svědčí o tom, že samotný precedent prostě nestačí

Precedenty takto nefungují ani zde, ani v soudnictví, protože jsou jen jedním z podávaných argumentů pro tu kterou záležitost – k němu se však vždy přidružují argumenty další. 

Nyní, aby bylo úplnosti učiněno zadost, je třeba předvést, co lze namítat oněm budoucím formám sňatků, které se budou odvolávat na legalizaci stejnopohlavních sňatků.

K sexuálnímu styku a k sňatku obecně je třeba uvědomělého souhlasu všech zúčastněných stran. Takový souhlas nemůže dát ani zvíře, ani mrtvola, ani nezletilé dítě a na tom legalizace stejnopohlavních sňatků nic nezmění. 

Je ale třeba přiznat, že v otázce incestu je věc složitější. Co je na incestu skutečně nebezpečné, jsou autozomálně recesivní onemocnění, která vznikají kvůli malé genetické variabilitě – plození potomků tak povolené nebude pravděpodobně nikdy. Zbylé projevy lásky se však prima facie nezdají být škodlivé a jejich odmítání se může opírat jen o zvyk. Zvyk je však něco, co se mění. V tuto chvíli tak nezbývá než uznat, že se v této věci budoucí generace na stejnopohlavní sňatky pravděpodobně odvolávat budou a krom zvyku není nic, čím bychom argumentovali proti.

5. Homosexualita není přirozená

Pátý a poslední argument vychází z tvrzení, že homosexualita není přirozená. Z toho pak plyne, že ani homosexuální sňatky nejsou přirozené, a proto není dobré je jakkoliv legitimizovat a normalizovat.

Chybu tohoto argumentu pozná každý absolvent kurzu etiky, není tak na něj třeba mnoha slov.

Aniž bychom upozorňovali na vágnost a problematičnost pojmu „přirozenost“ a aniž bychom poukazovali na to, že v přírodě je homosexualita neuvěřitelně běžná záležitost, lze zmínit jen jedno. Ne vše, co je přirozené, je dobré. Příkladem je koronavirus. To samé i naopak: ne vše, co není přirozené, je špatné. Příkladem je městský kanalizační systém. Z toho ale plyne, že je status přirozenosti homosexuality maximálně irelevantní jak pro ni samotnou, tak pro homosexuální sňatky.

Tolik k pětici nejčastěji se objevujících argumentů proti stejnopohlavním sňatkům. V zahraničí se občas objevují i další tvrzení: stejnopohlavní sňatky narušují náboženskou svobodu; změnit institut manželství by bylo nedemokratické; zákony pojící se s manželstvím by bylo třeba obtížně měnit, protože jsou formulovány pro ženu a muže; a vláda by se měla soustředit na vážnější problémy.

Snad krom posledního tvrzení je dost těžké si představit, že by tyto argumenty zaznívaly i v České republice z jiného důvodu, než ze zoufalosti těch, kdo chtějí monopol na manželství. Nicméně dejme tomu, že jsou po nás požadovány reakce i na tyto námitky. Dejme tomu, že jsou po nás požadovány odpovědi na všechny námitky, tj. i na ty zatím neexistující. Takové břímě, jakkoliv se zdá být těžké, pro nás ve skutečnosti nepředstavuje sebemenší problém. Naše pozice je podpořena jedním morálním principem a matkou racionálního uvažování – konzistencí.

Jeden argument pro

Lidé mají základní touhy, které je v jisté obecnosti možné kategorizovat. Ze všeho nejdříve touží každý člověk žít alespoň na základní životní úrovni. Lidé chtějí žít sedmdesát namísto čtyřiceti let a nechtějí při tom hladovět. 

Krom přežití jako takového dále prahneme po jistém komfortu a materiálech k tomu potřebných. Chceme dřevěnou podlahu namísto hlíny. Chceme teplo namísto zimy. Materiální stránka však zdaleka není jedinou dimenzí našich potřeb.

K zabezpečení a materiálnímu komfortu chtějí lidé i svobodu od tyranie a moc k rozhodování. Toužíme mít svobodu k vlastním názorům a toužíme být slyšeni při volbě politik, které budou řídit společnost, ve které se nacházíme.

Dále potřebujeme vztahy s druhými. Matky chtějí projevovat lásku svým dcerám a otcové chtějí vidět svatby svých synů. Jeden chce mít právo projevovat lásku druhému. A nikdo nechce být separovaný od svých milovaných při překračování hranic.

Krom vztahů chceme i s tím související respekt a sebe-respekt. Člověk chce cítit sounáležitost se svou komunitou. Nechce být obětí rasismu či sexismu. Toužíme po akceptaci ostatních a nechceme jakkoliv degradovat sami sebe jen proto, že nás ostatní vidí jako „ty jiné“.

A nakonec toužíme i po něčem, co lze nazvat plody kultury. Chceme mít přístup k vědění v knihovnách a chceme tuto možnost poskytnout i budoucím generacím. Lidé si naprostou negramotnost nevybírají dobrovolně a návštěvníci univerzit nechtějí tyto univerzity vidět zavřené.

S vylíčeným obsahem našich životních potřeb si lze dost jasně představit špatný život.

Dítě umírající na dehydrataci má špatný život. Bělorus bitý za to, že protestuje proti zkorumpovaným volbám, má špatný život. Bystrá dívka, která si nemůže dovolit univerzitní vzdělání, má špatný život. 

Bylo by nyní velikou chybou říct, že život dívky není špatný, protože by na tom mohla být hůře – třeba jako ono umírající dítě. To je chybou proto, že míra tísně není v žádném případě relativní. Umírající dítě nemá špatný život proto, že jsou děti, které neumírají. Stejně tak dívka bez vyššího vzdělání nemá dobrý život jen proto, že existuje někdo, kdo je na tom hůře než ona. Dlouhý život je snad základní, avšak zdaleka ne jedinou lidskou tužbou.

Otázkou nyní je, co znamená fakt špatných životů pro nás, jedince mimo tíseň. K odpovědi nás dovedou dvě věci: náš hluboce zakořeněný altruismus a schopnost empatie spolu s tak specificky lidskou dovedností rozumu. Pro kombinaci těchto lidských vlastností pak není lepšího názvu než právě lidství. K odpovědi na otázku, co dělat se špatnými životy, nás dovede naše lidství.

Odpověď pak musí zní takto: správné je takové jednání, které má za svůj cíl racionálními, tj. efektivními, prostředky pozvedávat lidi z tísně tak, aniž by kdokoliv další do tísně spadl. Právě tak zní morální princip lidství, princip, jehož nějaká forma se zdá být přítomná v každé veliké etické tradici (pro více viz zde). Poslední úvahou musí být, co nám princip lidství říká o stejnopohlavních sňatcích.

Princip lidství a stejnopohlavní sňatky

Není pochyb o tom, že odmítat stejnopohlavní sňatky znamená frustrovat zejména lidskou potřebu vztahů, ale i respektu a komfortu. Tím dostáváme lidi naprosto bezdůvodně do tísně. Nepovolit stejnopohlavní sňatky je tedy zjevně v rozporu s principem lidství, a tedy je to nesprávné jednání. Na úplný závěr je třeba se vrátit k tomu, co bylo u pátého argumentu řečeno o dalších potenciálních námitkách proti stejnopohlavním sňatkům. 

Totiž stejně jako není dost dobře možné tvrdit „prší a neprší“ a být v souladu s bivalentní logikou, není možné odporovat stejnopohlavním sňatkům a zároveň být v souladu s principem lidství. K tomu nás zavazuje konzistence, poslední a první spojenkyně pravdy. 

Z toho plyne, že jakákoliv námitka proti stejnopohlavním sňatkům, jak bylo naznačeno v kritice třetího argumentu, je, i když třeba nevědomě, zároveň námitkou proti principu lidství. Naši protivníci, chtějí-li nadále odepírat sňatky homosexuálům a při tom zůstat racionální, tak musí předvést chybu principu lidství a nabídnou jeho alternativu. 

 

Silně pochybuji, že by nějakou alternativu nabídnout dovedli. Mnohem pravděpodobnější je, že zůstanou u svých rapsodických sebestředných politik. Historie politické tradice, kterou zastávají, je nám toho důkazem.

Tagged , ,

About Sergej Kish

Propagátor determinismu, střídmý naturalizátor morální a politické filozofie, milovník humoru, vína a občasného nemluvení.
View all posts by Sergej Kish →

4 thoughts on “Neexistuje jediný rozumný důvod, proč nepřijmou stejnopohlavní sňatky

  1. Sergeji, pozorně jsem si přečetl Tvůj příspěvek a zaujal mě princip lidství, který si přiblížil pod bližší specifikací správného jednání. Akorát nevím jestli, takovému principu lidství, jak si ho popsal, správně rozumím, neboť nevím jakou platnost a platnost za jakých okolností připisuješ takovému principu lidství, jaký si popsal.

  2. 1. Sledoval jsem pozorně v Tvých článcích Sergeji, definici, či bližší specifikaci principu lidství. A je zjevné, že onen princip přibližuješ čtenáři, jakožto pojatý racionálně. Což může u nějakých druhů tísně, či u specifických tísnivých případů skutečně postačovat k tomu, aby byli lidi trpící v tísni, z této tísně pozvedáváni k „dobrému životu“, bez toho aniž by někdo další se kvůli tomu do tísně dostal. To však nelze ve všech případech takhle idealizovaně provézt, neboť v manželstvích i rodinách dochází k tísním, které nejsou řešitelné bez toho, aby se jeden pro druhého obětoval, tudíž bez toho aby šel do té tísně, kterou zažívá manželka, či potomek tak hluboko, aby onu tíseň dokázali překonat pouze spolu, tak, že si tu tíseň oba prožijí a naučí se jí čelit společně, což působí stmelení a semknutí manželského páru, či rodiny. Dovolím si tvrdit, že obětavost je jednou ze základních cností lidskosti, díky níž se společnost může učit sjednocování a spolupráci i rozdílných lidí. A bez této cnosti to možné nebude. Proč? Protože princip lidství jaký si v konečném důsledku popsal (který působí zachraňování z tísně bez toho, aby do tísně někdo další spadl) skutečně ve společnosti působí. Ovocem takového působení jsou pouze pokusy o manželství, tudíž následné rozvody, spousta sporů, rozhádané a rozpolcené rodiny, ve kterých děti buďto vyrůstají, avšak s utrpením a nebo děti končí v dětských domovech. Tak to dopadá, pokud se uplatňuje princip lidství v konečném důsledku pojatý pouze racionálně. Říkám, že empatie a altruizmus, může sice vést k zájmu o druhého v tísni (jak si to i napsal), avšak pokud se neuplatní empatie a altruizmus i v samotném provádění záchrany z tísně, často ona záchrana selže a člověk zůstane v tísni, jelikož záchrance se bál, aby do tísně nespadnul též. Pak takový princip lidství neshledám jako platný ve všech případech, ale platný v nějaký případech – to už ano. Nedovolím si definovat ani vymezovat princip lidství, či lidskost, neboť jsem názoru, že život jej v člověku postupně utváří tím, jak před člověka staví nové a nové situace, kdy je nutno nějaké tísni čelit. Chci říct, že i tohle všechno co píšu, jsem z velké části pochopil až v manželství samotném, neboť manžel má-li milovat svou manželku, zahrnuje totéž obětování se pro jednotu manželství, či pro manželku i nejvyšší možnou cenou. Pak taková manželství setrvávají i přes všechna úskalí a tísně jednotná a tvoří pevný a stabilní základ rodiny, základní stavební jednotky společnosti. Mám vzor v lidech, kteří jsou už manželé 40 let a více.

    1. Už jsem ti odpověděl jinde, nicméně pro úplnost dám odpověď i sem.

      Moc dobrý podnět na zamyšlení pro mě. Souhlasím, že princip lidství není aplikovatelný všude a vždy (např. není aplikovatelný ve světě, kde nikdo není v tísni) i tak nicméně tři poznámečky.

      Za prvé, vnímáme-li stav tísně jako stav, ve kterém jednomu chybí některé nebo všechny ze šesti velikých lidských potřeb, pak manželství, ve kterém je jeden v tísni, není dobrým manželstvím. Je totiž dost pravděpodobné, že v takovém manželství se jeden dostane do tísně kvůli tomu druhému, příklady jsou případy domácího násilí. Tvrdím, že ukončit takové manželství je jenom dobře

      Za druhé, není pochyb, že existují stavy, jak v manželství, tak i v jiných uskupeních/institucích/částech lidských životů, které lze označit jako „tísnivé“ či něco takového. Nicméně zmiňme, že to není tíseň tak, jak ji definuje princip lidství, tj. nejde o to, že by jeden či více lidí postrádali některou či všechny veliké lidské potřeby, ale např. o to, že si lidé nerozumí a to jim ubližuje; nebo že rodiče musí obětovat své pohodlí kvůli tomu, aby jejich děti mohli na univerzitu atd. Souhlasím, že tam hrají roli jiné etiky či jiné způsoby myšlení.
      Nicméně osobně mi vznikají dilemata: mám udělat radost ženě tím, že jí dám růži anebo mám raději poslat peníze na zdravotní pomoc lidem žijícím v okupovaném území Palestiny? Mám za to, že eticky správná je druhá možnost. Eticky nejekonomičtější, tj. nejvýhodnější, pak nějaká střední cesta.

      Za třetí, tyhle reflexe jsou super, nicméně jimi ztrácíme ze zřetele naši původní otázku, mají mít homosexuálové právo na manželství?

Comments are closed.