Zajímavé

Vox populi, vox dei – dezinformace a konspirační teorie v minulosti

Když jsem byl na střední škole, zbožňoval jsem časopis Enigma. Měli jsme jej předplacený, a tak nám každý měsíc pravidelně chodil do schránky. V té době jsem zbožňoval fantasy. Hltal jsem Martina a Tolkiena, nevadili mi ani upíři a vlkodlaci, duchové, gryfové, bludičky a další věci. Hrál jsem Zaklínače 1 & 2, do kina jsem chodil na nové béčkové trháky opírající se o ještě béčkovější CGI, které teprve čekalo na svůj zenit. Enigmu jsem bral jako součást fiktivního univerza. Jako můstek, který spojoval mé oblíbené příběhy s realitou. Přenášel uklidňující prostředí smyšlených světů do světa normálního a posiloval pubertální fantazii způsobem, kterým káva posílí mysl prací znaveného člověka.

Časem přišla změna. Člověk se tak nějak vyvíjí a po několika letech Enigma ztratila místo v mém šuplíčku a schránka zůstala prázdná. Fiktivní příběhy nahradily reálné. Isildurův dědic, Aragorn, ustoupil Ferdinandovi II. Aragonskému, Středozemě Středomoří a Lannisterové Lancasterům. Na příběhy o bájné Atlantidě a Agartě jsem zapomněl a posunul jsem se dál. Studiem historie jsem vstoupil na práh reality a zkoumání draků, víl a nestvůr z jeskyň se omezilo na diskuse o mytologii.

Problémem však je, že pokud se na jedno téma soustředíte moc dlouho, máte z toho klapky na očích. Protože jsem od sledování konspiračních teorií, „tajemství“ a záhad upustil, zcela jsem zapomněl na to, že existují. Když odhodíte svou dětskou hračku, zcela časem zapomenete na to, že jste ji kdysi měli.

Existenci konspirací (jdoucích v tomto případě ruku v ruce s dezinformacemi) mně (a asi i každému) připomněla pandemie Covidu-19, která v tomto ohledu splnila roli podhoubí, ve kterém smyšlené a nepotvrzené teorie mohly šířit jako bakteriální infekce. Paradoxně jsem v té době četl knihu o Španělské chřipce (SALFELLNER, Harald, Španělská chřipka. Příběh pandemie z roku 1918, Praha 2018), kde jsem vysledoval mnoho paralel s průběhem pandemie na území České republiky. Prakticky i samotný název Španělská chřipka skvěle reflektuje způsob, kterým se dezinformace rodí. Smrtící choroba se (údajně) prvně objevila v roce 1915, tedy v druhém roce první světové války. Znepřátelené strany zpravidla házely vinu jedna na druhou. Pro Němce šlo o flanderskou chřipku, pro Francouze o německou horečku, pro Američany o třídenní horečku, v Polsku se mluvilo o bolševické nemoci. Němci chřipku přirovnávali k tajné biologické zbrani Trojdohody, Američané věřili, že ji šířily německé ponorky trávením ryb v Atlantickém oceánu. Ani jedna ze stran nevěděla, kde leží pravda, přesto obě záměrně šířily svou lež. První stát, který začal o nové chorobě podávat objektivní a válečnou propagandou neovlivněné informace, bylo neutrální Španělsko, proto bylo chřipce záhy přišito adjektivum španělská.

Reakce obyvatelstva byla ryze lidská. Když selže odborná společnost, nastoupí na scénu babská moudrost. A lékařská obec samo sebou vyžadovala více času k nalezení adekvátního řešení, nutno podoktnout, že jejich snaha byla exponenciálně podrývaná samotným válečným děním. Nejlépe situaci shrnuje dění ve Velké Británii, kde veřejné mínění záhy po vypuknutí pandemie nalezlo všelék, bájnou a mýtickou manu, kterou mohlo vyřešit rostoucí počet infikovaných a nemocnice prorůstající cyanózu. Alkohol. Jeho rostoucí popularita stojící na obecném předpokladu léčebných účinků časem vedla londýnský parlament k aplikování jakési kvazi-prohibice vyznačující se vydáváním whisky na předpis. Již nebylo možné přijít z práce a dát si skleničku skotské na uklidnění. Pokud vám ji nepředepsal lékař, měli jste smůlu. Ve Francii byly zavedeny šité roušky, které však nebyly nošeny na ústech, ale na očích. Co oči nevidí, to srdce nebolí.

Dezinformace a konspirační teorie mají svým obsahem blízko k pověrám a rčením. Obě skupiny předávají svůj obsah ústní tradicí a neopírají se o empiricky potvrzená fakta. De facto je pravost jejich výpovědní hodnoty opírána o tzv. selský rozum. V knize Za časů našich prababiček a pradědečků od Hany Kneblové se můžete dozvědět, že koupě kočárku před porodem nosila smůlu, že voda z první koupele novorozeněte se musí vylít na trávník, aby dítě rostlo jako tráva. Nebo že žena během šestinedělí nemůže vycházet z domu, aby nepřivolala bouřku. Vše lze však možno zařadit spíše do sekce lidové pověrčivosti.

Lidová pověrčivost a dezinformační proud však mají jeden rys, ve kterém se rozcházejí. A to je život ohrožující (či obecně škodlivý) faktor. Všechny výše zmíněné příklady lidové pověrčivosti mají spíše úsměvný než nebezpečný charakter. Jsou výsledkem kulturního klimatu a společenského přesvědčení, vzájemně se ovlivňujících a ohýbajících podle specifických parametrů své historické epochy. Dezinformační proud na druhé straně obsahuje sdělení, u kterých hrozí závažné ohrožení života, rozhodl-li by se člověk do něj vložit svou důvěru. Přičemž hranice mezi pověrčivostí a dezinformací je v tomto případě nesmírně tenká. Dá se přirovnat k obrysům dvou přeplněných van, které se při sebemenším kontaktu se silou začnou přelévat jedna do druhé. Rozdíl mezi pověrou a dezinformací je takový, že zatímco u pověry jde o nějaké volně šířené přesvědčení, které lze člověku vyvrátit, dezinformace jsou účelně šířenou (a stvořitelem uvědomělou) lží sloužící k ovlivnění svobodného uvažování obyvatelstva.

Dnes se lze setkat s informacemi, které lze zařadit do škatulky „extrémně nebezpečné“, protože sdílí jak atributy pověry, tak dezinformace. Jsou šířeny prostými lidmi, kteří v jejich pravost věří na základě věty: „Jedna paní povídala, že to funguje,“ čímž by se je dalo jednoduše zařadit do sekce pověr, ale na druhé straně jsou život ohrožující a jejich logická podstata je v rozporu s rozumem do takové míry, že je až neuvěřitelné, že by podobným věcem někdo mohl věřit. Typickým příkladem je rozšířená fáma o konzumaci Sava. Zastánci zmíněné teorie jsou pevně přesvědčeni, že kloktáním, popřípadě přímo požitím dezinfekčního přípravku Savo můžete vyléčit jakýkoliv zánět, či nemoc, které se zrovna o vaše tělo pokouší. Stejně jako Britové věřili, že whisky dokáže vyléčit španělskou chřipku, věří tito lidé, že perorální podání chlornanu sodného je univerzálním lékem na jakoukoliv nemoc. Savo teorie obsahuje atributy pověry; podobně jako se prosté pověry opíraly o fantastično vycházející z nemožnosti logického vysvětlení zmíněného jevu, opírá se o něj i tato teorie. Lidé ve středověku věřili, že krysy se rodí ze slámy, protože neexistoval vědecký důkaz (po němž obecně ani nebyla poptávka), který by tvrzení vyvracoval. Dle mého názoru lze podobné smýšlení aplikovat i zde. Existují vědecké důkazy pro blahodárné účinky desinfekce, ale na druhé straně nedostatek – a zde bych si dovolil říct opravdu selského – uvažování může okolo desinfekčních prostředků vytvořit auru všeléku, který se pro prosté lidi může jevit jako atraktivní. Když se nad tím zamyslíte, vznikají podobné nesmysly nedostatkem znalostí. Jsou důsledkem absence logicky propojených faktů, namísto kterých nastupují informace, které z podstaty selské logiky dávají smysl. Nejdále to nejspíše dotáhl americký prezident Donald Trump (https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-amerika-trump-navrhoval-pichat-lidem-dezinfekci-ted-nevi-proc-lide-volaji-zda-se-tak-maji-lecit-40322163).

Jako příklad bych použil Orwellovskou čtyřku. Je to příklad, který obecně rád používám, protože skvělý způsobem reflektuje, jak dokáže být lidská mysl přizpůsobena době/režimu/společnosti/ideologiím. Pozor, spoiler! Na závěrečných stranách románu 1984 je Winston, hlavní postava Orwellova díla, podrobena mučení a výslechu. Zprotivením se Velkému bratru došlo k porušení svatého zákona a Winstonův bývalý spolupracovník O’Brian má za úkol Winstonovo myšlení navrátit do stavu vyhovujícímu anglickému socialismu. Zdvihne čtyři prsty a prohlásí, že dva a dva jsou logiky čtyři. Ale někdy to může být i pět, pokud si to Velký bratr bude přát. Příklad v 1984 slouží čistě k pochopení atmosféry Oceánie. Pokud diktátor přikáže, že dva a dva jsou pět, je to správně. Skvěle reflektuje hlavní myšlenku – ke naprosté kontrole obyvatelstva je zapotřebí kontrolovat i její mysl. Jakou má tento příklad souvislost s dezinformacemi?

Za prvé logickou podstatu selské pověry. Ta by se v tomto případě dala opřít o sudá čísla. Představme si, že máme negramotnou společnost (třeba nějakou středověkou vesničku/fiktivní vesničku), kde se matematika vyučuje v omezené míře. A předstírejme, že tito lidé neznají číslo čtyři. Znají však sudá a lichá čísla. Pak se ve vesničce rozmůže jeden nešvar. Vesničané začnou tvrdit, že dva a dva jsou šest. Vychází z prosté selské logiky. Dva je sudé číslo, šest je sudé číslo. Logicky tak dva a dva musí být šest. Nemůže to být pět, ani tři, protože to jsou čísla lichá. A nemůže to být ani čtyři, protože tohle číslo je vesničanům neznámé. A tak to zcela logicky musí být další sudé číslo v pořadí, tedy šestka. Pak jednoho dne do vesničky přijede občan, který matematiku ovládá a poví vesničanům, že to mají špatně. Řekne jim o existenci čísla čtyři. Ale oni mu nevěří. Proč? Protože jejich informace (jejich selská dedukce) byla první. Dostala se k nim dříve než empiricky potvrzený fakt. A tak jí nebudou věřit. Navíc věřit v číslo šest je jednodušší. Bylo první, je zažité, a navíc byste skutečností, že byste uvěřili ve čtyřku dávali všanc svou hrdost, protože byste museli uznat, že jste udělali chybu. A všichni víme, jak zpupná a pevná dokáže být lidská pýcha. Z nějakého neznámého důvodu se lidé neradi omlouvají, neradi přiznávají, že nemají pravdu. Že by za to mohl thymus (mrk, mrk Fukuyamo?).

Každopádně špatně podávané informace nejsou jen záležitostí dneška. Ustupme od extrémních konspiračních teorií hraničících s anarchií (víra ve světové spiknutí, adrenochrom, biologickou válku apod.) a podívejme se na několik příkladů z historie. Z hlavy mě namístě napadá jen tzv. Emžská depeše. Když byla v roce 1868 ve Španělsku svržena královna Isabela II., nabídl premiér Juan Prim španělskou korunu pruskému princi Leopoldovi. To bylo trnem v oku pro Francii Napoleona III., která nebyla ochotna tolerovat německého panovníka na sousedním trůnu. Napoleonova diplomacie zatlačila na Prusko a donutila Leopolda k odmítnutí nároku na španělský trůn. Situace se však nezamlouvala pruskému kancléři Ottu von Bismarckovi, a tak diplomatickou zprávu z Emže obsahující francouzský požadavek „lehce“ poupravil, aby zněla co nejvíce urážlivě. Následně ji nechal otisknout v novinách. Když se o zfalšované depeši dozvěděla Paříž, neváhala a vyhlásila Prusku válku.

Občas byly lživé informace šířeny s úmyslem zachránit si vlastní krk, popřípadě souvisely se strachem. Jako příklad může posloužit první opiová válka v Číně (1839–1842), během které Britové naprosto zdecimovali čínskou pobřežní obranu a bez většího odporu dobývali jednu čínskou pevnost za druhou. Poněvadž se však čínští úředníci báli zlosti svého císaře, často do Pekingu putovaly zprávy sdělující císaři novinky o slavném vítězství Číňanů nad „barbary“, kteří nemohou zvítězit, protože „si přivezli málo luků a mečů“ (SKŘIVAN, Aleš st., SKŘIVAN, Aleš ml. Rudí barbaři před branami, Praha 2019). Zatímco císař žil v přesvědčení, že polonazí Britové s oštěpy umírají jako mouchy, ve skutečnosti se válečné lodě Jejího Veličenstva (královny Viktorie), přervané nejmodernější palebnou silou, pomalu blížily k čínskému hlavnímu městu.

Nepřekvapí ani skutečnost, že lživé informace nejčastěji slouží státní propagandě. A je jedno, o jakém režimu se bavíte. Některé z nich jsou tak zaryté, že je dokonce považujeme za nezpochybnitelnou pravdu. Věděli jste například, že Napoleon Bonaparte měl na svou dobu zcela normální výšku a že obecně zažité přesvědčení o jeho malém vzrůstu je dílem britské propagační kampaně? Přitom se jednalo o kampaň tak účinnou, že dokonce i moderní psychologie rozeznává pojem napoleonský komplex. Podobně vžitá je věta: „Nemají-li chleba, ať jedí koláče!“ kterou měla údajně prohlásit francouzská královna Marie Antoinetta za úsvitu Velké francouzské revoluce. Ale i v tomto případě se jedná o nepravdivou informaci, kterou v Paříži rozšířili oponenti panovnické dynastie. Přesto je výrok tak slavný, že britská stanice BBC na něm postavila celý seriál (https://www.imdb.com/title/tt0187653/) kritizující satirickým způsobem život předindustriální šlechty.

Výše zmíněné jen dokazují, že konspirační teorie a dezinformace zde byly vždycky. Již od dob antického Říma lze se mohli setkat se záměrně šířenými lžemi, které si kladly za cíl co nejvíce poškodit druhou stranu a získat na vaši stranu veřejné mínění. Já sám jsem měl dlouho v úvodu zmiňované klapky na očích. Když se k vám jako první dostane číslo čtyři, nevidíte důvod, proč byste měli věřit, že dva a dva jsou šest. Zde se dostávám k závěru, který historie několikrát ukázala – dezinformace v konečném výsledku nemají šanci na přežití. Protože i v našem případě by dříve nebo později přišel někdo, kdo by přišel s názorem, že dva a dva jsou čtyři. I kdyby se informace o výsledku šest uchytila, v dlouhodobém horizontu by neměla šanci na přežití, protože vědecká logika (zde se opírající o čisté počítaní prstů – proto jsem zvolil tak primitivní příklad), by nakonec zvítězila nad selskou. Na závěr přikládám jedno video z poměrně zajímavého YouTube kanálu, kde se na podobné téma můžete dozvědět víc: https://www.youtube.com/watch?v=kOVVoq8g4rk

 

 

About Aleš Kotva

Student FF z KHV. Do šuplíčku si píšu často a docela mě to i baví. Někdy se to taky dá číst, proto čas od času přispěju i sem. Mými nejvěrnějšími čtenáři jsou můj pes a andulky, děkuji za podporu, bez vás bych zde nebyl. Vedle historie nepohrdnu beletrií a nějakou chaotickou akcí. Bez Netflixu bych nežil.
View all posts by Aleš Kotva →