Rozhodl jsem se napsat o něčem, co by se dalo zařadit do kolekce „historický bizár“. Občas se v dějinách stává, že narazíte na nějakou událost, u které vám zkrátka rozum zůstane stát a říkáte si: jak je to možné?Tato otázka často souvisí s jedním stereotypem, kterému se každý historik během studia musí odnaučit, a to sice souzení minulosti naším pohledem. Pohledem dnešní doby. To, co dnes přijde normální nám, jednou budou odsuzovat generace budoucí, stejně jako my odsuzujeme to, co kdysi dělali naši předkové.
Už delší dobu jsem chtěl zjistit něco o tzv. Velkém kočičím masakru, o kterém během mého studia padlo několik zmínek, ale nikdo jej s námi neprobíral do moc velkých detailů. Jediné, co jsem o něm věděl, bylo, že se stal. Původně jsem článek chtěl pojmout jako jakousi rekapitulaci historické události a sepsat ji trošku (tragi)komicky, ale pak se mi do rukou dostala kniha Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie od Roberta Darntona a já musel svůj přístup lehce přehodnotit.
Na začátek vám položím otázku. Už se vám někdy stalo, že se před vámi někdo zachoval zvláštně? Pronesl nějaký vtip, který pochopili všichni kromě vás? Často se to stává, když se dostanete do nového kolektivu, který si postupem času vybudoval celou sérii tzv. inside jokes, jež novému členovi zkrátka nedávají smysl. Někdo v partě řekl jakousi legendární hlášku, všichni propukli v smích a začali vzpomínat na situaci, za které tento maličký interní vtípek vznikl. Vy jste jen seděli a poslouchali. Inu dobrá. Asi jsme v této situaci byli všichni.
A teď si představte, že se jeden takový vtípek dochoval i z historie. Představte si, že vejdete do dílny, řemeslníci se s vámi začnou bavit, řeknou si, že jste docela fajn a pozvou vás na pivo. Jakmile se uvolní atmosféra, jeden z nich vstane, začne bouchat tyčí do stěny a u toho mečet jako koza. „Kočka!“ zakřičí ostatní a začnou se smát. A vy jen koukáte a nechápete. Tak se pojďme podívat, jak se žilo v době bez internetu.
Za sedmero městy a sedmero královskými departmenty, byla jedna maličká pařížská ulice jménem Saint-Séverin, kde jistý Jacques Vincent v 30. letech 18. století vlastnil ještě menší tiskárnu. A v té tiskárně pracovali dva učni, Jerome a Léveillé. Jak tomu bývávalo před vznikem jakéhokoliv sociálního zabezpečení, měli Jerome a Léveillé poměrně tvrdé bydlo. Vstávali za úsvitu, do večera pracovali v tiskárně, o pauze na oběd si mohli leda nechat zdát, snášeli posměšky tovaryšů a tu a tam výprask samotného mistra.
Aby toho nebylo málo, dostávali minimum jídla – prakticky zbytky, které mistr nesnědl a jež kuchař nestihl prodat. Zbytky, které ani kočky nežraly. Ach ty kočky. Ty je trápily ze všeho nejvíce. Mistr v nich našel zalíbení a vlastnil jich pětadvacet. A jak to kočky dělávají, rády mňoukaly, a to i za noci, kdy se Jerome a Léveillé pokoušeli nabrat síly na další pracovní den. Inu nedařilo se jim. Vstávali unavení a naštvaní. Do pomyslného poháru hořkosti přiléval sám mistr – zatímco Jerome a Léveillé byli živi z odřezků a prasečích kůžiček, kočky dostávaly vybrané drůbeží masíčko. Nebyl to Gourmet Gold, ale na poměry doby do stačilo. Mistrova žena kočky milovala natolik, až jich všech pětadvacet nechala namalovat a obrazy si doma vystavila. Dokonce si mezi kočkami našla svou oblíbenou – Šedivku.
A pak pohár trpělivosti přetekl. Jerome a Léveillé se rozhodli mistrovi oplatit stejnou mincí. Každou noc – ostatně stejně nemohli kvůli mňoukání spát – stáli pod mistrovým oknem a hlasitě mňoukali. Mistr se budil každý den mrzutější a mrzutější, až padl osudný příkaz – kočky musí pryč! S dodatkem, že se ale nic nesmí stát manželkou milované Šedivce.
Ušetřím vás detailů. Pokud si v nich libujete, otevřete si Darntonovu knihu na straně 74. Jen zmíním, že Šedivka byla chycena jako první. Co se dělo poté, nad tím (člověku 21. století) zůstává hlava stát. Všechny kočky byly shromážděny na dvorku. Učni a tovaryši mezi sebou zvolili stráže, zpovědníka a kata a poté začalo jedno z nejpodivnějších soudních líčení v dějinách. Kočky si vyslechly žalobu, zamňoukaly na svou obhajobu, která nebyla přijata a pod rouškou vykonané spravedlnosti padl rozsudek. Všechny byly odsouzeny k trestu smrti. Před „popravou“ na šibenici jim bylo ještě uděleno poslední pomazání.
Mistrová zuřila, ale mistr to odbyl s výzvou k návratu do práce. A učni se smáli. A smáli se i dlouho poté. Z „masakru“ se stal vtípek, kterým si začali zlehčovat dlouhou pracovní dobu. Imitovali soud, házeli na sebe jedno obvinění za druhým a do toho mečeli jako kozy. Skutečnost, že dle Darntona vtip nechápeme, je vlastně důkazem o tom, jak moc nám je ve skutečnosti vzdálená předindustriální společnost.
Prakticky jsem přemýšlel, jak tento článek sepsat, abych zde nevypisoval (nevykrádal) celé Darntovo dílo. Protože mnozí z vás si jistě položili otázku: Proč mečeli zrovna jako kozy? Prvně bych na vás chtěl apelovat, že pokud byste se chtěli o této kuriózní události dozvědět více, rozhodně běžte do knihovny a knihu si půjčte.
Přesto nemohu článek nechat otevřený a rozloučit se s vámi předchozím odstavcem. Zamyslete se. Co vám přijde vtipné? Je nějaký interní vtípek, který chápete jen vy a vaši blízcí? Je něco, co bude chápat jenom naše generace, ale naši prapravnuci už to nepochopí? Z fleku mě napadá několik věcí, které jsou možná typické. Když někdo řekne: „Nedělej Zagorku“, nebo: „Olovo volovo“, většina z nás bude vědět, o čem je řeč. Nejsou to přímo pojmy, se kterými přišla naše generace, ale díky zvykům od rodičů převzatých, si pod slovy olovo volovo představíme Kristýnu Badinkovou coby Jindřišku z Pelíšků během svátků vánočních. Když na vás někdo zakřičí: „Spadlo ti to Máchale, asi vítr!“ uvidíte Petra Nárožného z Čerty nejsou žerty. Když v mé generaci někoho pozdravíte slovy: „May the force be with you.“ Vybaví se mu Hvězdné války. Stejně tak, když uslyší: „Lannister vždy platí své dluhy,“ pravděpodobně bude vědět, že jde o hlášku ze Hry o trůny. Nebo někomu řekněte, že je mudla. Popřípadě se zeptejte dětí 90. let na svatbu Jiřího Káry. Mladší generace je zase plna hlášek z TikToku, kterým dokáže rozumět jen ona. Vy se asi nezasmějete, když v tramvaji uslyšíte: „Adélce upadla hlava,“ nebo „Pomalu Snejksi“, ale můj mladší bratr by se tomu zasmál. Každá generace má něco svého, čemu rozumí. Nějaký výchozí bod, na kterém může vytvářet vtípky.
No a v 18. století to byly (bohužel) kočky. Zvířata, která lidstvo fascinovala již od dob starověkého Egypta. V 18. století jejich úloha souvisela s masopustem. Kočičí křik byl součástí hudebního doprovodu, trhání kočičí srsti se pod označením „kočičina“ stalo tradičním zvykem, nebo byly kočky prostě a jednoduše páleny. Detailů by samozřejmě mohlo být více, ale poněvadž se i mně samotnému během čtení občas rozšířily oči hrůzou, ušetřím vás. Avšak o postavení koček ve francouzské společnosti například svědčí i fakt, že se vžilo lidové rčení: „trpělivý jako kočka, které trhají drápy“. Když tak Jerome a jeho přátelé popravili kočičí houf, lze to zkrátka a jednoduše pochopit jako rys dobové kultury.
Přeci jenom někteří lidé věří dodnes, že když vám přes cestu přeběhne černá kočka, přinese vám to smůlu. V 18. století se věřilo, že sání krve z kočičího ocasu může mít léčivé účinky, anebo že se čarodějnice mění v kočky, aby se mohly proplížit na sabat. Samozřejmě se kočkám dostávalo i pozitivních vlastností – pohádka Kocour v botách mezi řádky vypráví o úzké vazbě mezi pánem a jeho kočkou, zabít kočku, jež někomu patřila, věstilo neštěstí a v Bretani se věřilo, že kočka dokáže vyléčit nemocné jabloně.
Pak už nám situace s kočkami přijde pochopitelnější. Mně asi více než vám, protože jsem Darntona vytrpěl celého, ale pro demonstraci generačního rozdílu, o kterém Darnton vypráví, si zkuste například představit, jak asi museli klít lidé před začátkem našeho letopočtu? Když zakopnete, něco vás naštve, někdo vás malinko pobouří atd., pravděpodobně z vašich úst vylétne něco jako: „Ježíši Kriste!“ „Bože můj!“, nebo anglické „OMG!“. Jak asi lidé kleli v antickém Římě? Ani bych se nedivil, kdyby to souviselo s kočkami.
