Recenze: Homelessness od Jana Váněho a Františka Kalvase

Pandemie koronaviru způsobila nárust bezdomovectví jak ve světě, tak i v České republice. Kniha Homelessness: Probes to Excluded Environments (Bezdomovectví: Vhled do vyloučených prostředí) nebyla napsána jen z důvodu pandemie. Vyšla nicméně v naprosto vhodný čas.

Kniha sestává z šesti případových studií, které autoři publikovali v průběhu posledního desetiletí. Z tohoto pohledu tak sama o sobě nepřináší moc nového. Zcela nové jsou jen úvod a závěr dohromady čítající 37 stran z 310. To ale neznamená, že by kniha nebyla přínosná. Součet částí dovede někdy říct více než části samotné.

Napříč studiemi sice není sledováno právě jedno téma či jedna otázka, záměr kolekce je však i přesto jasný – porozumět fenoménu bezdomovectví, a to jak tomu „manifestovanému“ (s. 53), tak i „latentnímu“ (s. 105), z co nejvíce empirického hlediska. Autoři a studenti, kteří se v průběhu let výzkumu účastnili, sbírali data prostřednictvím rozhovorů a dotazníků přímo v terénu.

Každá z hlavních kapitol ,až na sedmou, oplývá mnoha grafy, které porozumění sebraným datům do veliké míry usnadňují. Kniha je tak velice přístupná i neznalcům statistického žargonu, který se objevuje jen na jednom místě (s. 297-298). I přes žádoucí srozumitelnost se však dílo nesetká s přízní neangličtinářů. Je celé anglicky, což je poněkud paradoxní, protože se výzkumy centralizují na Plzeň.

Zkušené statistiky obecně a sociology konkrétně potěší popisy užitých metodologií u každého z výzkumu. Spěchající čtenáři vně těchto oborů pak mohou u každé z kapitol bez obav přejít rovnou k výsledkům. Poznatků, které autoři přináší, je mnoho. Pro stručnost tak zmíním jen tři pro mě nejpřekvapivější.

Často o bezdomovcích slýcháme, že jim „tento způsob života vyhovuje“ a že „to tak chtějí“. Ne dle empirie. Autoři ukazují, že ze 140 plzeňských respondentů by „stálé bydlení“ chtělo 132 lidí (s. 71). Se svým stavem je totiž „velmi spokojeno“ či „spíše spokojeno“ asi jen 30 % respondentů (n=238) (s. 94). Minimálně v Plzni tak platí, že bezdomovci svůj stav nechtějí, protože jim nevyhovuje.

Druhý neevidentní, ale intuitivní poznatek je, že bezdomovectví má své systematické příčiny. Autoři pomocí dotazníků (n=716) zjistili, že významnou příčinou tíživého životního stavu jsou dluhy (s. 145). To samo o sobě není ani tak překvapivé – ČR je svým problémem s exekucemi velice známá. Překvapivé je, že sociální služby a charitativní organizace, kterým autoři věnují nemalou pozornost, dluhy a možnosti oddlužení s dlužníky téměř nekonzultují (s. 157). To je problém proto, že naše strategie boje proti bezdomovectví, jak autoři upozorňují na konci knihy, nemůže spočívat jen v „adresování důsledků“ (zajištění bydlení, reintegrace do společnosti atp.), ale i odstraňování jeho strukturních příčin (s. 315). Tou největší je dle autorů „chudoba“, která je v Česku způsobena „nízkými mzdami“ (s. 314-315).

Za explicitní zmínku nakonec stojí i případová studie, ve které jeden z autorů zjišťoval, zda existuje statisticky významná korelace mezi mírou strádání a religiozitou. Jeho hypotéza byla taková, že čím více osoba strádá – což se mnohým bezdomovcům bezpochyby děje –, tím více bude religiózní. Porovnání religiozity mezi bezdomovci a zbytkem české populace však ukázalo, že bezdomovci jsou religiózní méně (s. 303). Autor tak původní hypotézu odmítá (s. 305), zároveň však zmiňuje, že lze vidět jistou negativní korelaci religiozity a ekonomickou třídou. Totiž v čím nižší ekonomické třídě se osoba nachází, tím více religiozity projevuje (modlení, docházení do kostela) (s. 309).

Autoři ze svých poznatků neváhají vyvozovat doporučení pro zákonodárce (s. 254-257; 283; 316; 319). Zároveň zmiňují, že mnoho z nich již v minulosti bylo do praxe převedeno (s. 313). To je z mého pohledu významný fakt. A to hned ze dvou důvodů.

Prvním je naděje, že se solidním porozuměním tohoto fenoménu dovedeme přicházet s efektivní pomocí těm v tísni. To je dnes, v době trvající koronavirové pandemie, důležitější než kdy dřív.

Druhým je radost, že máme jednu další solidní a ne vágní odpověď na tolik prominentní otázku vůči českým humanitně-společenským oborům: „k čemu jsou?“.
Mj. k záchraně životů.