Sociální sítě jsou nehezký žrout času. Na tom se asi shodne většina z nás. Občas tam ale narazíte na příspěvky, psané nebo natočené, které vás donutí přemýšlet. Jeden takový se týkal svobodné vůle, kterou někteří lidé spojili s náhlým děláním něčeho naprosto bizarního. To mě donutilo zamyslet se i nad touto svobodnou vůlí a tím, jak je vnímána jejími vážnými zastánci. Protože ať už jsou naše rozhodnutí předurčena, nebo ne, svobodná vůle podle mě nedává smysl.
Zastánci nedeterminismu, kteří hájí existenci svobodné vůle, tvrdí, že když člověk „něco udělá“, není tato činnost způsobena žádnou příčinou, ale zároveň nejde ani o pouhou náhodu. Odmítají tedy, že by svobodná vůle byla jen kombinací determinismu a náhody. Podle nich musí existovat ještě třetí možnost, a představa, že volba je buď nutně určena, nebo zcela náhodná, představuje falešné dilema. Dosud jsem však neslyšel vysvětlení této „třetí možnosti“, které by skutečně nebylo jen jinou formou determinismu, náhody nebo jejich směsi. Možná se tím ale zabývají někteří filosofové a filosofky.
Sam Harris říká:
„Buď determinují naši vůli předchozí příčiny a my za ni neneseme odpovědnost, nebo je výsledkem náhody a my za ni opět žádnou odpovědnost neneseme.“
– Sam Harris, Svobodná vůle, str. 13
Zastánci svobodné vůle často tvrdí, že bez ní by odstrašování neovlivnilo chování lidí, takže bychom mohli rovnou zrušit trestní systém. Já si ale myslím, že opak je pravdou. Používání odstrašování předpokládá, že mezi ním a chováním existuje kauzální vztah. Bez něj by hrozba trestu neměla žádný účinek. Zastánci svobodné vůle se často odvolávají na naši subjektivní zkušenost. Říkají, že se nezdá, že bychom byli k volbám donuceni. Harris ale tvrdí, že:
„…svobodné vůli nenasvědčuje ani nic z toho, co o sobě můžeme říci subjektivně – záhy se totiž ukáže, že introspekce je myšlence svobodné vůle nakloněná stejně málo jako fyzikální zákony. Ty zdánlivé volní akty prostě jen spontánně (zapříčiněně, nezapříčiněně či na základě nějaké pravděpodobnosti, to nehraje roli) vyvstávají a okamžik jejich vzniku nelze ve vědomé mysli vysledovat.“
– str. 14
Myšlenky a sklony se nám v hlavě objevují, aniž bychom tušili, odkud přišly nebo proč. I když máme impuls a odoláme mu, nutkání odolat se zdá stejně spontánní jako ten impuls. Harris k tomu dodává:
„Úmysl udělat tohle a ne něco jiného nemá původ ve vědomí – spíše bychom měli říkat, že se, stejně jako všechny myšlenky a impulzy, které vůči němu mohou být i v opozici, ve vědomí vynořuje.“
– str. 16
Myšlenku si vědomě nevybíráme, než nám vytane na mysli. I když se vědomě rozhodneme rozhodnout, nerozhodli jsme se vědomě, že se budeme vědomě rozhodovat. 😀 Vysvětlení každého rozhodnutí lze introspektivně vysledovat jen k myšlence nebo impulsu, který se nám v hlavě objevil sám od sebe. Harris na to říká:
„Nemůžu se rozhodnout, co si budu dál myslet nebo jaký budu mít úmysl, dokud ta myšlenka nebo ten úmysl u mě nevyvstanou. Jak bude vypadat můj následující duševní stav? Nevím – prostě nastane. Kde je v tom jaká svoboda?“
– str. 18
Někteří zastánci svobodné vůle tvrdí, že pokud naše rozhodnutí neovládáme, lidé, kteří dělají špatné věci, je dělají nedobrovolně, a proto by neměli být trestáni. To ale nedává smysl. Odstrašování ovlivní některé chování, jiné ne. Jak tvrdí Sam Harris:
„K člověku, který si libuje ve vraždění dětí, je na místě přistupovat jinak, než k člověku, který dítě nešťastnou náhodou autem porazí a zabije – protože vědomé úmysly prvního z nich nám toho mnoho prozrazují o jeho pravděpodobném budoucím chování.“
– str. 21
Tresty neodrazují od nevyhnutelných nehod, takže trestat lidi, kteří zabijí nechtěně, nemá smysl. Lidé často srazí děti autem, když vběhnou do silnice, ale nejsou obviněni z trestného činu vraždy, pokud neřídili nezodpovědně. Netrestáme ani lidi, které považujeme za mentálně nezpůsobilé. Pokud někdo trpí poruchou, která mu brání chápat a reagovat na odstrašování, trest ztrácí smysl. Pokud jsou tito lidé násilní, často dává smysl je zadržet nebo dokonce uvěznit, ale trestat je by bylo zbytečné. Ve Skandinávii o tom ví své v širším měřítku.
Někteří filozofové, jako Daniel Dennett, věří v determinismus i svobodnou vůli. Říkají si kompatibilisté. Tvrdí, že i když jsou naše myšlenky a činy určeny aktivitou mozku, která je zase určena předchozí aktivitou mozku, můžeme mít svobodnou vůli, pokud tento deterministický proces není narušen vnějším nátlakem. Harris s tím nesouhlasí protože:
„Prohlašovat, že jste odpovědní za všechno, co probíhá uvnitř vaší kůže, protože to všechno jste „vy“, znamená tvrdit něco, co nelze na pocity, že jsme autonomními aktéry a máme morální odpovědnost – což právě udělalo z představy svobodné vůle přetrvávající filozofický problém –, absolutně vztahovat.“
– str. 31-32
Spor mezi těmi, kdo svobodnou vůli popírají, a kompatibilisty je podle mě čistě sémantický. Jediné, v čem se opravdu neshodnou, je to, co by mělo být označeno jako svobodná vůle. Protože kompatibilisté mají „svobodnou vůli“ za něco, co deterministé považují jen za iluzorní svobodu. Tedy schopnost jednat podle motivů, ne absolutně nezávisle. Nekompatibilisté používají „svobodnou vůli“ jen pro možnost jednat nezávisle na kauzalitě, což podle kompatibilistů většina lidí nemá, a možná ani nemůže mít. Když ti, co svobodnou vůli popírají, diskutují s těmi, co odmítají determinismus, v podstatě se shodnou na tom, o čem mluví. Kompatibilisté do této debaty moc nepřispívají. Spíš vedou vlastní debatu. Zastánci svobodné vůle někdy zmiňují hypotézu kvantové mysli nebo jiné zdánlivě náhodné události v mozku jako možnou cestu ke svobodné vůli.
„Náhodné události jsou z definice takové děje, za něž si nemohu připisovat žádnou odpovědnost […] Neurčitost specifická pro kvantovou mechaniku nám neposkytuje oporu o nic víc.“
– str. 36-37
(Pokud vás zajímá vztah vědomí a kvant, doporučuju knížku The Unconscious Quantum od částicového fyzika Victora J. Stengera. Na to, že je tři roky stará, má rozhodně pořád co nabídnout.)
Jeden z těch slabších argumentů pro svobodnou vůli obviňuje její popírače z neupřímnosti. Myslí si, že pokud opravdu nevěříte ve svobodnou vůli, neobtěžovali byste se něco ve svém životě dělat, protože nic nemáte pod kontrolou. Jak říká Harris, tohle je nesmírně náročné.
„Zkuste zůstat celý den v posteli a čekat, až se něco stane. Zjistíte, že na vás útočí impulz vstát a jít něco dělat a odolat mu vyžaduje stále heroičtější úsilí.“
– str. 22
To je v podstatě celá Harrisova kniha v kostce. Má jen 88 stran, takže jí sfouknete rychle a na debaty o svobodném vůli vás připraví jako málokterá jiná.
