O činnosti morální filozofie, principu lidství a uprchlících

Kdo může říct, že je dobrý, nebo něco tomu podobného? Jednou z možných odpovědí je, že nikdo. Druhou, že všichni. Takové odpovědi jsou umožněny tím, co se nazývá etický relativismus. Status takového relativismu je bezesporu významnou otázkou, obzvlášť pak v dnešní post-faktuální době, není však zatím soustem, kterému bych si dovolil čelit zpříma. Více stravitelná, snad ne tak dlouhá a stejně potřebná je však reflexe oblasti filozofického bádání, která nás ke stanovisku etického relativismu přivádí. Jedná se o morální filozofii. Konkrétním cílem je nyní zjistit, jaký, jestli nějaký, má studium morální filozofie vliv na život. Nejdříve je ale třeba rozlišit mezi morální filozofií a etikou. Pokus o formulaci takového rozlišení započnu v naší běžné mluvě.

Jednání a naše postoje k nim

Nemělo by být pochyby o tom, že lidská aktivita, v nejobecnějším smyslu tohoto označení, sestává ze dvou složek: z jednání a jakéhosi přístupu k tomuto jednání. Nejen, že něco děláme, též přemýšlíme co a jak dělat: má rutinní cesta do školy si žádá jinou pozornost a jiné dovednosti než mé rozesmávání mojí přítelkyně. K této zjednodušené dichotomii našeho jednání a našeho přistupování k tomuto jednání, tj. našeho rozhodování, přidejme pár vyjasňujících poznámek.

Za prvé si všimněme, že tyto přístupy k jednání sestávají z jakéhosi rozumového vyhodnocování toho, jakou podobu nabyde naše nadcházející jednání. A toto rozhodování samotné pak nabývá různého charakteru: někdy jsem líný něco vymýšlet, jindy k tomu mám zodpovědný přístup.

Za druhé platí, že v běžném režimu našeho fungování není nic, co by nám diktovalo, jak k danému jednání přistupovat, tj. jaký způsob myšlení z omezené třídy možností použít. Tím se nechce propagovat platnost nějakého libertarianismu co do svobody vůle, nýbrž jen to, že jeden druh či režim myšlení, řekněme pečlivý přístup, není spojený s právě jedním druhem jednání, ba dokonce ani s jednáním jako takovým.

Třetím faktem je, že existuje nespočet faktorů ovlivňujících mou kapacitu rozhodování. Snad nejvýznamnějším faktorem je má informovanost o daném předmětu rozhodování. Je dost jisté, že mé úvahy o večeři naberou jiného rozměru ve chvíli, kdy se dozvím, že mám prázdnou lednici. Krom informovanosti hrají určitě roli i jiné faktory, jejich výčet však není podstatný.

Poslední, čtvrtý, rys vztahu rozhodování a jednání úzce souvisí s tím, co bylo v druhém bodě řečeno o limitované svobodě takového rozhodování. Konkrétně jde o to, že ačkoliv má schopnost rozhodování není neomezená, což dokazují psychologické poznatky, mohu tuto schopnost i přesto do určité míry trénovat a pílí zlepšovat. Právě tím se pyšní například filozofové, nebo alespoň dobří filozofové. Například já dnes o lhaní bezesporu přemýšlím jinak než před deseti lety. Jinak minimálně v tom smyslu, že lhaní vnímám jako komplexní, nikoliv černobílý problém. Otázku toho, zda je to pokrok dopředu, nebo je to jen prostá změna, prozatím ponechávám stranou.

 Tímto jsme došli do bodu, kdy lze snad o něco jasněji formulovat vztah morální filozofie a etiky. Tento vztah je totiž analogický vztahu rozhodování a jednání. Začnu s částí o jednání.

Etika a morální filozofie

Otázkou nyní je, k čemu má lidské jednání blíž, či čeho se více dotýká: etiky, nebo morální filozofie? Krátká reflexe poskytne jasnou odpověď. Totiž obsahem etiky nejsou nic než normy. Takové normy mohou nabývat různých podob, vždy se však vztahují k právě jedné věci: k té části lidské aktivity, kterou mají lidé pod kontrolou, tj. k lidskému jednání. Žádná slušná etika se totiž ani na okamžik nepozastaví nad správností či špatností záležitostí, jako je homosexualita, rasa, či transgenderismus, protože to vše je vně lidské kontroly. Etika v těchto záležitost může maximálně usměrňovat naše reakce, protože to je jediné, co dovedeme ovlivnit. Je-li tedy jednání spojeno s etikou, je jasné s čím bude spojena morální filozofie.

Morální filozofie totiž není nic jiného než rozhodování, reflektování či tomu podobné aktivity odehrávající se nad etikou. Řečeno techničtěji, obsahem morální filozofie je systematická reflexe existujících etik. Morální filozofie je jakousi logikou toho, co reguluje lidské jednání. Před finálním doporučením studia morální filozofie – protože celý text k jistému doporučení směřuje – se na tomto místě ještě pozastavme.

Důkaz pro

Vzpomeňme si, co bylo výše řečeno o jednání a rozhodování. O jednáních bylo řečeno, že je to ta část lidské aktivity, kterou máme pod kontrolou. O rozhodováních bylo řečeno, že nabývají různého charakteru a že se nevážou k žádné jedné aktivitě. Z toho plyne, že rozhodovat se můžeme i nad našimi jednáními. Pro další vyjasnění tak nyní stačí jen zmínit, že ve chvíli, kdy se nad jednáním zamýšlíme nějak systematicky, děláme morální filozofii. Výplody takových reflexí pak nejsou nic jiného než normy. Tuto formulaci můžeme dále podpořit odkazem na práce těch největších morálních filozofů.

Je mi známo málo filozofů (Spinoza je jeden přicházející v úvahu), kteří vytvářeli etický systém, aniž reflektovali stávající praxi své doby. V základu těchto reflexí vždy zůstávala otázka po tom, zda stav, který je, by být měl. Nejlepším mně známým příkladem je to, co se občas říká o Kantovu kategorickém imperativu. Ten totiž prý není ničím jiným než jen formalizovaným, odvozeným, a tedy i odůvodněným zlatým pravidlem – to je přechod od praxe k teorii par excellence. Nyní postoupím k dalším doplněním.

Dvě charakteristiky morální filozofie

Prvně je vhodné zmínit, že sama morální filozofie neříká, jak žít správně, nýbrž je to jen disciplína systematicky se koncentrující na normy, které nám říkají, jak žít správně. Nic a nikdo není imunní vůči kritice. To platí i pro naše normy. A mají-li naše normy obstát vůči kritice, musí být konzistentní, pevně zakotveny ve faktech, odůvodněny a nejen to. To alespoň v případě, kdy nám nestačí odkaz na nějakého nadpřirozeného garanta, nebo kdy nechceme spadnout v etický relativismus. Prostor, ve kterém normy efektivně obhajujeme a kritizujeme, je prostorem morální filozofie.

Druhým a posledním ze zmíněných rysů musí být explicitní poznámka související s tím, co bylo řečeno o trénování naší schopnosti rozhodování. Totiž protože můžeme zlepšovat své myšlení, můžeme zlepšovat i svou morální filozofii. Takové zlepšení se pak pravděpodobně nějak projeví i na etice. Čekali bychom třeba, že čím silnější a propracovanější schopnost koncentrace nad etikou, tím silnější a propracovanější etika – to alespoň do té míry, do jaké jsme ochotni následovat důvody, morální filozofie totiž nemůže podávat nic jiného než důvody. Tímto končím s vymezováním a vracím se k před chvílí odložené otázce.

Jeden soubor faktů

Výše nám na povrch vyplynula otázka: „co znamená zlepšování schopnosti rozhodování se?“ Stejná otázka se vynořuje i zde: co znamená zlepšovat se v morální filozofii? A s ní souvisí další: jak se úroveň morální filozofie projeví na etice? Zde čas na odpověď, či spíše na pokus o náznak odpovědi, stále nepřišel. Před ní je totiž potřebné trochu oné morální filozofie udělat.

Zde je soubor holých faktů dohledatelných na internetu:

• na světě je asi 70 milionů lidí, kteří z různých důvodů prchají ze svých domovů
• část ze 70 milionů prchá ze středního východu (ze Sýrie, Afganistánu, Iráku, Íránu, Somálska), překročí Středozemní moře s nadějí, že vstoupí do Evropy
• tato část je před vstupem do Evropy zadržena Tureckem a Řeckem
• na řeckém Lesbosu byl pro tyto jedince vytvořen uprchlický tábor Moria
• organizace na ochranu lidských práv tvrdí, že Moria je venkovní vězení a před možnými potížemi varuje už delší dobu ( od roku 2018)
• doktoři bez hranic Moriu označují jako nejhorší uprchlický tábor na světě
• o stavu v kempu se lze informovat i zhlédnutím mnohých fotografií na internetu
• právě teď se odehrává světová pandemie nebezpečného koronaviru
• na začátku září 2020 přišlo okolo 13 000 uprchlíků v táboru Moria o střechu nad hlavou kvůli požáru
• uprchlíci byli Řeckou vládou přestěhováni a nyní žijí ještě v horších podmínkách
• Řecká vláda prosí Evropu o pomoc
• do Evropy jsou v tuto chvíli pouštěny jen děti
• Evropa s přijímáním uprchlíků velice váhá, je velice málo činná
• členské státy EU uprchlíky z různých důvodů odmítají
• při vypuknutí krize v roce 2015 vymyslela EU strategii (tzv. evropský nouzový relokační mechanismus), dle které si členské státy přerozdělí migranty dle kvót
• na Českou republiku připadlo 1863 uprchlíků
• k začátku roku 2020 Česká republika poskytla azyl 12 zmíněným uprchlíkům z Řecka
• ČR byla Evropskou Unií zažalována za neplnění svých povinností, ČR nyní čekají sankce
• Michaela Šojdrová, europoslankyně a členka strany KDU-ČSL, v roce 2019 navrhla, aby Česko přijalo 50 dětí
• občanská iniciativa Češi pomáhají vytvořila seznam rodin, které by se dětí ujaly
• ČR by se svými azylovými zařízeními zvládla přijmout i několik stovek dětí
• Jan Hamáček, ministr vnitra a člen strany ČSSD, požádal řeckou vládu o konkrétní seznam jmen
• Řecko odmítlo s tím, že děti chce do EU posílat nahodile, ne na základě jejich státní příslušnosti
• Hamáček návrh na přijetí dětí v tuto chvíli (říjen 2020) stále kategoricky odmítá s tím, že jde o bezpečnostní riziko.

Máme popis světa tak, jak je. Seznam faktů není úplný a jistě by šlo přidat nějaká další, věřím však, že naši reflexi by to nezměnilo nebo nezměnilo zásadně. Otázkou nyní je: je rozhodnutí Hamáčka správné? Jinými slovy: měl by stav, jak je, tak i být? Před dalším postupem je třeba jednoho oznámení či přiznání.

Upřímně se přiznávám k jisté neobjektivnosti a angažovanosti. Celý text totiž píšu s jistým cílem: obhajobou a doporučením konkrétního morálního principu. Jsem přesvědčený, že každá obhajoba je do jisté míry i doporučením – to platí obzvlášť ve věcech morální a politické filozofie. Otázkou pak není, zda jeden dovede být objektivní, nýbrž zda si svou neúplnou objektivitu dovede přiznat. Ve světle tohoto vyznání by tak nemělo být překvapením, že ani téma, o kterém vypovídají výše jmenovaná fakta, nebylo zvoleno náhodně. Věřím totiž, že lidské utrpení je první věcí, anebo jednou z prvních věcí, které bychom jako morální filozofové měli reflektovat. A spolu s Tedem Honderichem též věřím, že ani sebemenší omluva není dlužena tomu, kdo v seriózní reflexi neočekával žádný emocionální obsah. Jeden by si měl skutečnost lidského utrpení připomínat a nezavírat před ním oči. Před zhodnocením Hamáčkova rozhodnutí se pokusme formulovat morální princip, který nám při hodnocení pomůže. To, jak již víme, učiníme reflexí naší stávající praxe.

Princip lidství

Každý člověk má jisté zájmy a potřeby. A ačkoliv jsou tyto lidské potřeby velice rozmanité, není chybné tvrdit, že je lze v jisté obecnosti kategorizovat. Každý člověk chce totiž základní materiální zabezpečení; dále chce i další materiální věci tvořící pohodlí; pak zdravé vztahy s druhými; svobodu od tyranie a svobodu k vlastním vírám; respekt a sebe-respekt; a nakonec něco jako plody kultury či přístup k odkazu předků a společnosti.

Kategorizace to není ani první, ani poslední – Benthemovský princip užitku s jeho „štěstím“ napadl určitě každého. Ba ani nikdo netvrdí, že je seznam úplný nebo neměnný. Je nicméně mocný v tom, že poskytuje něco věcného a konkrétního namísto něčeho abstraktního. Zároveň není dost dobře možné existenci těchto velikých potřeb popírat, což má svůj důvod – v jisté obecnosti se na lidských potřebách shodnou všichni.

S takto věcnými univerzálními potřebami můžeme definovat špatný život. Totiž co jiného, když ne frustrace těchto velikých potřeb, může být definicí špatného života? Života, který nestojí za to žít.

Téměř nikdo by se dobrovolně nerozhodl pro to, být v těchto potřebách frustrován. Téměř nikdo by se dobrovolně nerozhodl pro život v tísni a mizérii. A protože takový život dost pravděpodobně nechceme my, nechceme ho, nejsme-li zlí, ani pro ostatní. Pro většinu z nás nejspíše platí, že nás k takovému závěru nemotivují primárně ani tak rozumové důvody, jako spíše naše schopnost empatie. Vede nás k tomu něco, co lze obecně nazvat lidstvím.

Naše lidství nás pak musí utvrdit v tom, že správné a dobré je pomáhat těm v tísni z této tísně. Objeví se otázka, proč je to dobré. To, k čemu v odpovědi nakonec dojdeme, je právě apel na naše lidství.

Já jako člověk s velkými lidskými potřebami v těchto potřebách nechci být frustrovaný, nechci mít špatný život. To, jelikož jsem schopný soucítění s druhými, mě musí vést k víře, že i jiný, mně neznámý člověk, má stejné přání. Právě v tom spočívá apel na lidství. Lidství, stejně jako naše veliké potřeby, máme všichni a jeden se musí hodně vynasnažit, aby se ho zřekl. A platí-li, že moje pomoc někomu v tísni je účinná a zároveň nemá silně negativní vliv na můj vlastní blahobyt, je tato pomoc racionální a není tak nic, co by ospravedlňovalo mou nečinnost.

Vydám-li se cestou nečinnosti i přes to, že daná fakta znám, mé opomenutí pomoci těm v tísní není až tak rozdílné od terorismu těch, kteří tuto tíseň způsobují. Víra, že nečinnost není špatná nebo je alespoň lepší než činnost zla, je něco, co naši nečinnost podporuje a ospravedlňuje. Ve finální analýze se však dobrovolná nečinnost od činnosti zla ve své hodnotě nijak neliší – to platí minimálně co do jejich důsledků.

Takto vypadá princip lidství nebo alespoň jeho silně skicovitá verze. Princip lidství je morálním principem, který racionálními důvody a apelem na naše lidství ukazuje, že správné je takové jednání, které vede k pomoci lidem z jejich špatných životů tak, aniž by někdo další do špatného života spadnul.

Význam morální filozofie

Zbytek, milá čtenářko a milý čtenáři, nechávám na Tobě. Reflektuj své hodnoty a uvaž, zda Hamáčkovo rozhodnutí bylo v souladu s principem lidství, či snad existují důvody, které tento princip přebijí? Nebo se cvič v morální filozofii a reflektuj, zda je princip lidství legitimní a koherentní princip, kterým se řídit při reflexi etických norem. Nakonec, zvážíš-li tyto otázky, zkus odpovědět na otázku, které jsem se já doposud vyhýbal: co, jestli něco, znamená být lepší v morální filozofii? Jaký, jestli nějaký, má morální filozofie vliv na etiku v našem životě? Existují místa, která jsou při hledání odpovědí na tyto otázky vhodným začátkem.

Nebude překvapením, že čtenáře odkážu k dílu Teda Honderiche, z něhož v tomto textu beru hlavní inspiraci. Konkrétně doporučuji The Terrorism for Humanity a On Social Ends and Political Means. Část o univerzálně platných zájmech mohla někomu evokovat práci jiného a známějšího morálního filozofa, Petera Singera. Singer tyto zájmy vztahuje nejen na lidi, ale i na zvířata, pro více viz Osvobození zvířat a Practical Ethics. (Za zmínku stojí, že Honderich a Singer ke svým závěrům dochází nezávisle na sobě). Těm, které zaujala role empatie v našem etickém životě, se bude líbit Zkoumání o lidském rozumu a Zkoumání morálních principů Davida Huma. A nelze než doporučit i kurz etiky na Katedře filozofie ZČU, do kterého se mohou přihlásit i studenti mimo KFI. Na závěr se pokusím podat vlastní odpovědi na výše položené otázky.

Vlastní odpovědi

Dle mého názoru je lepší žít život, ve kterém jsou naplněny veliké lidské potřeby. Takový život však nežijí všichni lidé, ba ani polovina ne. A to i přes fakt, že mnozí z nás mají v moci dostávat ty ze špatných životů do životů dobrých. Jedním člověkem s takovou schopností je ministr vnitra Jan Hamáček. A ačkoliv jisté bezpečnostní riziko v případě přijetí sirotků není vyloučené, jednoduše není tak vysoké, aby nás vedlo k odsouzení 50 dětí ke špatnému životu. Hamáčkovo rozhodnutí je špatné – k takovému závěru mě vede princip lidství.

Etika, která nám ukazuje, proč máme takovou pomoc realizovat, je lepší (má-li komparativ lepší něco znamenat), než etika, která nic takového, jako fakta o špatném a dobrém životě, nemá – a to ať proto, že je mít nechce, mít nedovede nebo s nimi neumí nijak naložit. Každá etika, která za něco stojí, musí umět pracovat s fakty.

Výše jsem řekl, že charakter jedince hodnotíme dle jeho činů. To stejné musí platit i pro morální filozofii a etiku – morální filozofii musíme hodnotit dle etik, které díky ní nabývají nějakou podobu. Proto morální filozofie, která nám dá něco jako výše popsaný princip lidství, je dle mě lepší než morální filozofie, která nic takového poskytnout nedovede.

Je to správná odpověď?