Určitá hierarchie v lidské společnosti není něčím neobvyklým. Jakési rozložení moci je pozorovatelné všude kolem nás, ač se nemusí nutně jednat o striktní hranice mezi jednotlivými „stupni”, stále je možné odhalit rozdělení na základě jasných charakteristik, které jsou pro danou úroveň společné. Nemělo by tedy být žádným překvapením, že v takové hierarchii musí být přirozeně někdo výše, a naopak někdo níže. V čím nižším stupni se nacházíme, tím více můžeme pozorovat právě snahu o (do jisté míry) revoltu, která by vyústila v přerozdělení moci a hranice jednotlivých stupňů společenské hierarchie by se tak opět lehce posunuly. Tento stav se mi však nezdá z dlouhodobého hlediska udržitelný. Nemusí tomu tak nutně být kvůli snaze jedinců, jež se nacházejí na těch nejvyšších stupních (často bývají nazýváni vlky), o degradaci jedinců na stupních nižších (ať už se jedná o degradaci ekonomického či ryze existenciálního ražení). Naopak mám pocit, že to bývají právě jedinci, kteří stojí na stupních nižších, kdo bývá s přetrvávajícím stavem nespokojen. Tyto stupně nespojuje jen snaha o změnu, ale také skutečnost, že se sami často cítí být ve svém okolí „důležitější” (cítí se tedy být vlky).
Stádem ovcí bývá mnohokrát nazývána ta část společnosti, která je ochotna se podrobit stávajícímu systému (nikoli jen politickému), který v mnohých případech spočívá ve slepém následování již zmiňovaných vlků. I přesto, že právě na jejich životy mívá rozhodnutí ze stupňů vyšších největší dopad. A právě v těchto skupinách můžeme pozorovat skutečné zrození vlků. Zde se totiž vždy najde nejeden jedinec, který je do morku kosti přesvědčen o tom, že on je tím skutečným vůdcem a jen on může pro bezbranné ovce být spasitelem, který je vyvede ze všech útrap a zařídí, aby se jim dostalo stejných možností, jakých se dostává jedincům žijícím v horní polovině společenského žebříčku.
Sigmund Freud hlásal, že „Většina lidí ve skutečnosti nechce svobodu, protože svoboda zahrnuje odpovědnost a většina lidí se odpovědnosti bojí.”
Hnací silou těchto rádoby vůdců (/vlků) se na první pohled zdá být obecné blaho pro členy společnosti, kterým se ho příliš nedostává a kteří bývají značně znevýhodněni vůči zbytku hierarchie. Za tímto heroickým posláním však většinou stojí vlastní egoistické potřeby jedince, které mohou ve většině případů hraničit až s narcismem. Často se totiž pouze chtějí sami vymanit ze stáda ovčího a dokázat si tak, že jsou sami na mnohem vyšším stupni a „pouhé” ovce jim nesahají ani po kotníky. Jsou to však právě ovce (budeme-li se držet tohoto označení), kdo klade moc do rukou vůdců. Vůdci potřebují a především musí být následováni. Jejich úkolem je přesvědčit ovce o své schopnosti vést, ne je k tomu však násilím donutit, v tom případě by totiž za následováním nestál obdiv, nýbrž strach.
Jelikož mi nejspíš uniká hlavní sdělení, rád bych se doptal. Textu rozumím tak, že jakákoliv společenská hierarchie je nutně nestabilní, protože ji ti dole z různých důvodů neustále narušují. Dále mi přijde, že toto narušování text vnímá jako něco špatného. Je to tak?
A jestli je na podrývání hierarchií špatný jen motiv těch, kteří se o revoltu snaží („Zde se totiž vždy najde nejeden jedinec, který je do morku kosti přesvědčen o tom, že on je tím skutečným vůdcem a jen on může pro bezbranné ovce být spasitelem“) a nikoliv podrývání samotné, tak problém není v podrývání hierarchie, ale v tom, že tito wannabe „vlci“ chtějí hierarchii udržet – což by ale znamenalo, že hierarchie jsou nežádoucí. Chápu to správně?
Zajímá mě tedy nejspíše toto. Text z mého pohledu vychází z premisy, že jsou hierarchie nestabilní. Už ale explicitně nezmiňuje, zda jsou třeba (říká jen, že jsou: „Určitá hierarchie v lidské společnosti není něčím neobvyklým. Jakési rozložení moci je pozorovatelné všude kolem nás […]“). Jsou tedy třeba, nebo ne?