Tyto stromy na mě dnes křičí vzezřením svým snad až posvátně. Tenké větve jako prameny vlasů zdobí černý kmen, jak šmouhy ledabyle načrtnuté na plátně, jak trup těla a ruce zakleté vně stěn. Magie čiší z toho ustrnutí vlastní umrlci, spanile promlouvají však bůhví odkudsi, když tanče uhranou neopatrné ty oči hadačovy, když rozechvějí zem a tiše zpívají své chóry, mlčky pak začne křičet tělo, jak kořen mandragory. Netušil, snad nemohl to poutník vědět, že za slovem jako…
