V roce 1969 se Michel Foucault ve své přednášce Co je to autor dotkl široce známého tématu, totiž příbuznosti psaní a smrti. Tuto příbuznost můžeme vidět hluboko v historii. Řekové chtěli pomocí vyprávění udržet hrdinu nesmrtelným. Snažili se, aby činy, které vykonal, žily společně s jeho jménem navždy. Brzká smrt tak hrdinovi přinesla nesmrtelnost jména.
Ve středověkém arabském příběhu Tisíc a jedna noc je také život získán pomocí příběhu. Šahrazád vyprávěním oddaluje svou smrt a odměnou za poutavé a dlouhé vyprávění je jí umožněno nezemřít a zůstat naživu.
Jde vidět, že vyprávění příběhu můžeme brát jako jakýsi protiklad smrti nebo způsob udržení existence. Myslím, že nesmrtelnost, kterou získává autorovo jméno, je dnes stále vidět . Když po sobě chceme zanechat ve světě stopu, snažíme se proslavit své jméno. Chceme, aby nebylo zapomenuto, a proto se toužíme stát autorem čehokoliv. Používáme slovní spojení jako „zapsat své jméno do dějin“, „nesmrtelný příběh“, „nadčasový autor“ a možná si ani neuvědomujeme onu spojitost smrti, resp. nesmrtelnosti, a psaní.
Zdá se, že jsme v dnešní době jménem autora jakéhokoli díla téměř posedlí. Ve škole se učíme o autorech a o tom, jak je jejich dílo propojené s jejich životem; pokud nalezneme anonymně napsané dílo, snažíme se pomocí vědeckých metod určit tvůrce; když se chce autor skrýt, pátráme po něm. Autor je pro nás celebritou a má určitý status.
Musíme si ale dávat pozor na ztotožňování jména autora, osoby autora a jeho díla. Někdy se může stát, že po přečtení knihy máme pocit, že známe tvůrce. Připadá nám to, jako by do vyprávění vkládal sebe. Nebo se naopak snažíme porozumět dílu skrze autora. Ovšem všichni víme, že vykládat dílo jen na základě autorské interpretace není správné. Po vydání díla má tato interpretace stejnou hodnotu jako jakákoliv jiná interpretace. Ovšem pokud známe biografická data autora, může být pro nás obtížné interpretovat jeho dílo jinak než v souvislosti s jeho životem.
Pro mě je autor ve vztahu ke knize něčím, jako je například truhlář ve vztahu k židli. Sestaví ji, pracuje na ní, snaží se, aby byla dokonalá, poté ji propaguje a prodává. Je to jeho dílo, ale jakmile jednu židli prodá, právo zacházet s ní přechází na kupce. Když si koupím židli, mohu si s ní dělat to, co uznám za vhodné. Mohu na ní sedět, mohu ji rozštípat a zatopit s ní, mohu ji používat venku nebo vevnitř, mohu ji natřít nebo jí zkrátit nohy, to vše záleží na mně. A podobné je to s příběhem v knize. Jakmile autor své dílo publikuje, jeho interpretace se stává jen jednou z mnoha. Když si přečtu nějaký příběh, dávám mu význam podle sebe. V příběhu mohu vidět svůj život a svoje zkušenosti, můžu ho pochopit úplně jinak, než jak bylo napsáno, což ovšem není chyba, ale naopak to, dle mého názoru, přidává dílu hodnotu. Často jsou oslavovány právě knihy, ve kterých si každý najde to své.
Autor je samozřejmě neodmyslitelnou součástí díla, ale není stěžejním faktorem pro jeho výklad. Ať už ho budeme pojímat jako pouhého pisatele podle Barthese nebo jako diskurzivní funkci se specifickými vlastnostmi podle Foucaulta, nejdůležitější osobou pro výklad díla je čtenář.
