Příběh, který vám chci vyprávět, by mohl začít úsměvným bylo, nebylo. Avšak ti, kteří tam tehdy byli, by si byli přáli, aby tam nebyli a ti, kteří tam nebyli, by tam být nechtěli. Takže jinak. Ze začátku, drahý čtenáři, je třeba si uvědomit, že čas není přímka. Čas je jeden obrovský oxymoron. Proměnlivá konstanta.
Kdysi dávno před námi (nebo kdysi dávno po nás) byl v daleké zemi (nebo v zemi docela známé) svět jiný. Svět plný ještěrů. Šlo o tvory zpupné, přesto majestátní. Prý vlastnili vlastní království, jehož budovy, paláce i ulice a sady byly celé vybudované ze zlata. Dokázali chodit po dvou, komunikovat vlastním jazykem a byli vysoce inteligentní. Oblékali se jen do zlaté zbroje, kterou doplňovali látkou v barvě lidské krve. Poněvadž šlo o národ, který již získal veškeré bohatství světa a spojil jej pod jeden státní útvar, nebylo zde již o co soupeřit. Každý měl vše, čeho mohl chtít mít. Tak začaly vznikat obrovské pletichy mezi těmito majestátními ještěry, přičemž podle domněnek prvních kronikářů je pro nás důležitý příběh Raghaka, jablkově zeleného ještěra, který jako jediný v království jejich těšil se hutně zlatým očím. Ostatní měli oči kamenně šedé, tmavé a bez života. Raghakovy oči plály životem a láskou.
Měl něco, co nikdo ostatní neměl. Bohatství, které nikdo jiný kromě něj nevlastnil a ani jej nemohl získat. Byli zde někteří, kteří Raghakův poklad chtěli získat lstí nejošklivější a to vraždou. Avšak vražda byla věcí, kterou ještěři v posledních letech své civilizace neznali. Byla to věc úporná a zpupná, věc celou civilizaci ohrožující. Poněvadž mrtvý ještěr tak přišel o veškerý svůj majetek. A volné zlatavé věci bez majitele byly doutnající šňůrou mezi sudy se střelným prachem. Každý mohl mít cokoliv, ale nikdo nemohl mít něco, co již bylo přivlastněno. Aby vůdčí ještěr (neboť tato společnost opovrhovala králi a tříděním společnosti) zabránil krveprolití, zakázal svým milovaným spoluještěrům přicházet o majetek. Přičemž jediný způsob, jakým mohli svůj majetek ztratit, bylo úmrtí. Společnost tak dík ještěří dlouholetosti kvetla bez násilí a bez vražd, neb každý se bál o ztrátu svých zlatavých pozlátek.
Raghak však objevil v přebohacené společnosti něco, co nikdo jiný neměl a doposud si to ani nenárokoval. Objevil kouzelný lektvar lásky. Skrze své oči mohl vidět věci hezké. Věci doposud neviděné. Dokázal spatřit krásu, která byla schována a ignorována. Dokázal hledět skrze zlatá brnění a nachové látky. Vnímal tepot ostatních srdcí a cítil jejich strasti. To byla věc, kterou kamenné oči oslňované jen zlatem, vidět nemohly.
Dlouho dobu žil Raghak v úzkosti. Zlato, jež jej obklopovalo, jej nedokázalo nasytit. Bohatství, které měl, mu nedávalo žádný požitek. Byl zubožený společností, která se pyšnila, ještěry, kteří kráčeli hrdě a vypínali své hrudi. Ona totiž vypjatá hruď byla měřítkem bohatství, byla malinkou nitkou, která všechny ještěry proplétala, ale také obrovským provázkem, který za ještěry tahal jako za loutky. Veškeré kamenné oči se bažily při pohledu na vypnutou hruď obepnutou zlatem. Avšak zlaté oči tento lesk vnímat nedokázaly. A tak Raghak dlouhou dobu chodil mezi ještěry bez povšimnutí. Jak kráčel s rameny pokleslými a hlavou zahleděnou do země, nedostávalo se mu žádné pozornosti. Byl malým zohýbaným lístkem, který vichřice odvála do rozkvetlého listnatého lesa. Létal mezi hustými větvemi bez povšimnutí, neboť všechny ty velké zlaté listy si všímaly jen sebe.
Pak jednoho dne Raghak na procházce potkal dalšího ještěra. Ještěra, jehož oči byly jasně modré, věc doposud neviděná. Jal se Raghak navzdory nezvykům s ještěrem do řeči.
„Tebe jsem tu jakživ nespatřil,“ pravil. „Tvé oči jsou jiné než ostatní, září tak zvláštní barvou, jaká to jest barva?“
„To je barva oblohy.“ Opáčil druhý ještěr přívětivě. Tento tón Raghak neznal. Byl zmaten. Ještě více jej však zmátla cizincova odpověď.
„Obloha?“ zmateně mrkl. „Co to je obloha?“
„Obloha je to, co vidíš nad hlavou, to jsou mraky a slunce. A mé oči mezi tím.“
„Tvé oči mezi čím?“ Raghak stále nechápal.
„Pozvedni hlavu, tvorečku,“ modrooký ještěr k němu přistoupil a něžně mu pozvedl hlavu. „Tohle jsem já, tohle vidím, na tohle koukám.“
Raghak otevřel oči úžasem. Nikdy předtím oblohu neviděl. Ostatní ještěři chodili pyšně a hleděli jen vpřed. On zase hleděl jen do země, protože neviděl to, co vidí ostatní. Nikoho nikdy předtím nenapadlo pozvednout hlavu a zkoumat cokoliv, co je nad námi.
„Obloha,“ vydechl Raghak úžasem, „tu jsem nikdy předtím neviděl.“
„Nikdo jí nikdy před tím neviděl, jen já,“ opáčil modrooký ještěr. „Jsem v tomhle jedinečná.“
„Jedinečná?“ Raghak dalším údivem obrátil oči z oblohy a zaměřil je na svého společníka. „Co to je jedinečná?“
„Jedinečná znamená, že jsem jediná svého druhu. Jsem unikátní. Vidím to, čeho si ostatní nevšimnou za celý život.“
„Ne, tak jsem to nemyslel, vím, co to slovo znamená,“ Raghak trošku poodstoupil, „myslel jsem to á. Proč si řekl jedinečná? Nemá to být jedinečný?“
„Ne,“ pousmála se jedinečná, „jsem ještěrka, tak jsem jedinečná. Ty jsi ještěr, takže ty bys byl jedinečný.“
„Ještěrka?“ Raghak nesouhlasně zasyčel a ukázal hadí jazyk. „To jsem ještě nikdy neslyšel. Ty nejsi ještěr?“ Nikdo nikdy neslyšel o ještěrkách. V království žili jen ještěři, pyšní páni s bohatou zbrojí a zlatem.
„Jsem ještěr,“ opáčila, „jen jiný než ty. Ale ty jsi přece také jedinečný! Copak to nevidíš? To jsi to nepoznal?“
Raghak se na okamžik odmlčel. Všiml si, že ještěrka na sobě nemá žádné zlato, ani žádnou látku. Stála před ním jen ve své zelené kůži, jedovatá a slizká. Přesto na ní bylo něco, co Raghak nedokázal popsat. Pohled na ještěrku v něm navodil pocit klidu a bezpečí… a také pocit něčeho, co doposud neznal. Byl to nějaký pud. Pocit, který viděl v srdcích ostatních ještěrů ze svého království, ale který doposud nebyl jeho druhem objeven.
„Nedokáži tě popsat,“ zarazil se Raghnak, „jsi jiný, než ostatní ještěři. Mé oči vidí v tvé hrudi srdce, které plane stejným citem, jako srdce ostatních. Ale tvé je jiné. Tvé srdce je obrovským plamenem, nespoutaným. Bájným a nebezpečným. Neznám ten plamen. V ostatních srdcích jsem doposud viděl jen malé jiskřičky. Nezažehnuté jiskřičky… ale nevím čeho.“
„Lásky?“ pokrčila rameny ještěrka. „A ano, jsem jiná, než ostatní ještěři, stejně jako ty.“
„Jak si říkáš ještěre?“ změnil Raghnak obratně téma. Chtěl ještě kousek poodstoupit, ale nešlo to. Plál v něm nějaký ošklivý pocit. Něco, co neznal. Nebylo to zlato, ani rudá látka. Cítil, jak mu něco buší v hrudi. Cítil, jak se jeho nohy pohybují jiným směrem, než chtěl. Nedokázal jim poroučet a tak brzy u modrooké cizinky stál, jak nejblíže jen dokázal.
„Jmenuji se Araendür.“ Jakmile to dořekla, byla donucena Raghnaka pohladit po tváři. Nedokázala si pomoci, neovládala své ruce.
„Já se jmenuji Raghnak,“ oplatil jí gesto. „A jak že jsi nazval to, co dokáži vidět já?“
„Láska. Nazvala jsem to láskou. Občas totiž sedím pod nebesy a koukám do nich. Přemýšlím nad slovy a vymýšlím si je. Tak jsem si vymyslela třeba přátelství, to je když se dva ještěři mají rádi.“
„Takže jsme v přátelství, nebo jak?“ Raghnak tato slova neznal, nedokázal je správně používat.
„Ne, nejsme,“ zakroutila hlavou Araendür, „přátelství je pouze pro ještěry, kteří nemají zlaté oči. Je jen pro ty, kteří nedokáží vidět lásku. Ty ji vidíš, takže to je něco jiného.“
„To je zajímavé,“ poznamenal Raghnak. Byl však zmatený, moc modroočku nerozuměl. „Žádný ještěr z mého království nemá zlaté oči, takže nedokáží vidět lásku. Jsou tak tedy mými přáteli?“
„Ne, nejsou. Mezi přáteli je také láska, jen jiná. Čistší, upřímnější, neovlivněná city.“
„Dobře,“ pousmál se soucitně Raghnak, plujíc zamyšleně svými zmatenými myšlenkami. „Co dalšího jsi vymyslel?“
„Krom přátelství mě napadlo, jak pěkná by byla rodina. Kdyby se ještěři rozhodli žít spolu a sdílet svůj majetek a lásku mezi ostatními. Také se mi líbí slovo hodný, to znamená, že se k ostatním ještěrům chováš hezky. Nebo mě napadlo, jak je pěkné, když pomáháš ostatním a nic za to nechceš. Když pro ně zlepšuješ svět. Ale nevím jak to pojmenovat.“
„Mám v tom zmatek, Araendür,“ přiznal Raghnak.
„Pojď, lásko, vysvětlím ti to,“ pravila Araendür a chytla jej za ruku.
„Dobře, obloho,“ opáčil jí nechápavě Raghnak a stiskl její prsty ve svých. „Vysvětli mi to.“
Vydali se do lesa. A tak láska a obloha kráčely lesem, ruku v ruce. Raghnak čekal, kdy Araendür otevře svá něžně slizká ústa a omámí jej sudbou o lásce, přátelství a všech těch krásných věcech, které vymyslela. Ale to nepřicházelo. Raghnakovi došlo, že spolu komunikují, ale nemluví. Drželi se za ruce a našlapovali na lesní flóru s jemností pomalu padajících sněhových vloček. Jejich chodidla líbal mech a slunce je hřálo do tváře. Raghnak se přistihl, že občas kráčí se zavřenýma očima. Právě to byla nejhlubší část celé konverzace – nechal se objímat příjemným vánkem, cítil teplo slunečních paprsků, které si na jeho obličeji nevinně hrály jako malé ještěrky v dešťové louži. Vnímal ale i jiný žár – nepřirozený a krásný. Vysílala jej Araendüřina ruka. Raghnak si v obklíčení přírody pocit přirovnal k oceánu. Bylo to, jako když se na druhém břehu zvedne silná vlna, kterou ze začátku tvor cítí jen lehce, ale jak se přibližuje, začne ji pociťovat celým svým tělem, až se jej nakonec zmocní a rozhoupe celé jeho tělo. Přesně ten samý pocit to byl. Příjemné vzrušení, doposud nepoznané rozhoupnutí. Začalo u ruky, přehouplo se do srdce, obepnulo jej podivným hřejivým oparem a nakonec se přesunulo do celého těla – ovanulo kůži, kterou pokrylo divným zimomřením, jež bylo citelné i přes horké polibky slunce. Svět se zastavil. Raghnakovy oči byly zavřené, leč se jim právě dostalo pohledu na bohatství zcela největší. Zastavil se.
„Láska“, pravil zcela omámen pocitem.
„Ano, tohle je láska“, usmála se Araendür a políbila jej. Raghnak překvapením otevřel oči. Bylo to něco, co neznal. Jejich jazyky se za doprovodu vášnivého zasyčení potkaly a objaly se jako větve mladého kvítí. „Tohle je to zlepšování světa.“
„Myslím si, že to začínám chápat, Araendür,“ zašeptal tiše Raghnak, když se čas opět dal do pohybu a on se ocitl ležíc vedle té nejsliznatější ještěrky ve voňavém kvítí. „Láska není slovo, ani poklad. Je to tohle.“ Vzal její ruku a přitiskl si ji na hruď. Oba dva vnímali tepot jeho srdce. „Jak je možné, že tohle nikdo z našeho města nemá? Je to ten největší poklad, jaký jsem kdy spatřil – a že jsem jich spatřil hodně. Je to bohatství, které by dokázalo změnit svět, zbavit jej útrap a neplech.“
„Tenhle poklad nejde spatřit, ba jej ani nejde uměle vytvořit. Je to přírodní bohatství, které nelze najít. Musí se vybudovat. Musí se pochopit. A musíš ho chtít.“
„Ale ty jsi tento poklad vymyslel, nebo ne? Tedy chtěl jsem říct – vymyslela?“
„Ne. To se nedá vymyslet, nemůžeš tomu pokladu rozumět, dokud ho nějak nepochopíš. Já si ho jen pojmenovala, abych nebyla zmatená. Spojila jsem si dohromady pět mých nejoblíbenějších písmenek a rozhodla se jimi pojmenovat něco, co dlouho dobu kvetlo uvnitř mě samotné, ale já nevěděla co to je. Stále to ale nebylo ono. Věděla jsem, že je okolo mého srdce něco divného. Něco jako prázdná formička a já jen hledala něco, čím bych ji mohla naplnit. Tak jsem si myslela, že když ji pojmenuji, tak ten pocit neznáma zmizí. Ale zmizel, až když jsem tě spatřila. Pak jsem konečně věděla, že takhle má láska existovat. Najednou byla kompletní a já poznala, že jsem ta slova zvolila správně.“
„Proč já, Araendür?“ zamrkal nechápavě Raghnak. „Nejsem oděn ve zlaté zbroji jako všichni ostatní. Nevypínám svou hruď do… do… jakže to je? Do oblohy?“
„Do nebes,“ opravila jej Araendür.
„Ano, do nebes,“ Raghnak byl jejími novými slovy stále zmaten.
„Říká se děkuji.“
„Cože?“ Raghnak opět nechápal.
„Když ti někdo v něčem pomůže – třeba i když něco špatně řekneš, tak se říká děkuji. Dáš tím tak najevo, že sis vědom své chyby, nebo svého vděku.“
„Proč bych ti měl děkovat, když mi vlastně jenom řekneš, že jsem něco udělal špatně?“
„Je to slušnost,“ Araendür mu dala jemnou pusu na tvář.
„Ano, slušnost“, Raghnak nevěděl, zdali jej více zmátla pusa, či nové slovo. „Ale to nevadí. Abych se vrátil zpátky, tak proč sis tedy vybrala mě? Nemám tak velké bohatství. Nežiji jako ostatní.“
„Máš více bohatství, než si dokážeš představit.“
Čas utíkal rychle i pomalu. Jeho neviditelná ruka se lesa tu dotýkala zběsile, tu líně. Místy hladila listoví něžně a opatrně – jako písečná duna valíc se v toku času. Místy však šimrala mech a burcovala větve ke zpěvu rychlostí podzimního větru. Neuvěřitelné kouzlo.
…
Když se Araendür a Raghnak vrátili do města, čekalo je velmi podivné uvítání. Kráčeli ruku v ruce ulicemi a tváře jim zdobily úsměvy. Raghnak přísahal, že měl své oči jen pro Araendür, přesto koutkem svého pokladu zpozoroval věc, která nebyla obvyklá. Ještěři na ulici se zastavovali v půlce svých pyšných procházek a obraceli na dvojici svůj zrak. V jejich očích se zračilo něco, co Raghnakovi nahnalo husí kůži – úžas. Úžas, ale současně i něco na pomezí mezi obdivem a závistí. Nikdy nic takového předtím necítil. Většinou byl ostatními ještěry ignorován, nikdo si jej nevšímal, protože neměl bohatství, kterým by se mohl světu pochlubit. Neměl ostatním ještěrům co nabídnout. Vedl Araendür k sobě domů. Bydlel ve skromné, přesto zlaté budce, které byla neobyčejně obyčejná. Nikdy tam nedošli.
„Proč se na nás všichni tak koukají, Araendür?“ zeptal se Raghnak lehce rozpačitě.
„Protože ničemu nerozumí, lásko,“ stiskla jeho ruku pevněji a pohledem sledovala ještěry okolo sebe. Cítila, jak se jí do těla zabodávají jejich pohledy. „Myslí si, že mají všechno. Mají pěkné zlaté domy, kouzelné zahrady se zlatými lavičkami, rubínové poháry, krásné šaty a zlatou zbroj. Ale pravdou je, že nic jiného nikdy necítili. Nic jiného, krom bohatství k sobě nikdy nepustili. Celý život sledovali jen jeden jediný cíl – být bohatí. Chtěli být bohatí, aby vzbudili závist v ostatních ještěrech, což je prakticky ta jediná věc, kterou si pustili do srdce. Závidět a donutit ostatní k závidění. Nic jiného pro ně neexistuje. Nemyslí a necítí – neexistují totiž sami pro sebe. Existují jen pro ostatní. Chtějí, aby je všichni uznávali a aby je měli za ty nejbohatší ještěry. Jenže tím vytvořili obrovský začarovaný kruh, ve kterém se sami zamotali. Zapomněli na to, jaké to je milovat někoho jiného, než sebe sama a tím, že si do svého života nikoho nepouštěli, tak i zapomněli na to, jaké to je být milovaný. Myslí si, že mají všechno, ale ničemu nerozumí. Nežijí, jen přežívají. Jejich zlato a povrchnost je oslepily.“
„To jsou…,“ Raghnak polkl, „… to jsou zakázané myšlenky!“ začal se okolo sebe rozhlížet nervózněji. „Nemůžeš kritizovat bohatství, nemůžeš kritizovat touhu po úspěchu a po respektu. Je to zakázané. Může to vést ke zlým emocím a zlé emoce vedou ke špatným věcem. Mohlo by to způsobit ještěří rozepře.“
„Jaké rozepře? Ti ještěři jsou příšerní a je mi z nich strašně špatně! Chovají se jako lidé.“
„Jako co?“ To pro Raghnaka bylo další nové překvapení. Šok z tohoto neznámého slova byl tak silný, až se jejich ruce oddělily. Raghnak zůstal stát na místě. Nevnímal ostatní ještěry hromadící se okolo nich a jen se zamyšleně díval na ještěrku, které naprosto propadl.
„To byli tvorové, kteří se tak moc soustředili na to, aby byli odlišní než ostatní, až ztratili sami sebe. Každý z nich chtěl být lepší, než ten druhý a v honbě za bohatstvím a úspěchem zapomněli na to, čím jsou. Zanevřeli na své pravé povahy a na své symboly. A to je zničilo. Ale to je už strašně dávno, miláčku.“
Opět jej chytla. Nejdříve jen za pas. Zmáčkla jeho boky a Raghnak se začal nuceně smát. „Nech toho! To…,“ nevěděl, jaké slovo má pro ten pocit použít. Na jedné straně mu to bylo nepříjemné, protože se musel kroutit, aby ten nepříjemný pocit potlačil, ale na druhé straně bylo příjemné, že smích, který byl pocitem vyvolán, byl příjemný a pojil ho s Araendür, „… vlastně je to docela příjemné.“
„To je láska, krásný pocit, viď?“ Araendüřiny ruce se přesunuly výše a chytly jej za tváře. Poté se jejich rty přiblížily a spojily se v nespoutaném a neřízeném polibku. Raghnakovým tělem projela vlna zvláštního brnění. Pocítil chlad po zádech, velmi neobvyklý (ale příjemný!) pocit uvnitř svého břicha a jeho myšlení se zastavilo. Přestal vnímat ještěry okolo sebe a jejich pohledy. Jediné, co jeho smysly vnímaly, byla vůně Araendüřiných rtů a teplo jejího těla. Objal ji a přitiskl ji k sobě těsněji. Zavřel oči. Cítil, jak divoce mu buší srdce, což bylo něco, co nikdy předtím nezažil a byl si jistý, že nikdo z ještěřího města také doposud neměl tu čest. Jakoby jeho srdce objal oheň, který však nepálil a neničil. Hřejivý plápolající had, který se jal srdíčko obejmouti a probouzeje jej k životu ho políbil stejně vášnivým polibkem, jako Araendür políbila Raghnaka.
Pak ucítil nepříjemný tlak a obrovskou bolest. Někdo jej chytil za paže a násilím ho táhl od své milované ještěrky, která jej učila, jak se ztratit v nebesích. Vyděšen se vrátil do reality, jen aby spatřil jak Araendür drží dva ještěři oděni do těžké zbroje. Jej také drželi dva strážníci a násilím je od sebe odtlačili.
„ARAENDÜR!“ zakřičel zoufalstvím a nepochopením, „co to děláte?!“ Nikdo s ním nemluvil, nikdo mu neodpověděl. Strážnici vytáhli dýky. Raghnakovy oči se začaly plnit slzami, když spatřil, jak jeden ze strážců přistoupil k Araendür, násilně ji otevřel ústa, položil dýku pod její jazyk a poté tvrdě škubl. Ještěrčiny modré oči se otevřely bolestí a Raghnak poprvé ve svém životě viděl nebe brečet. Než stačil pochopit, co se děje, už měl sám svá vlastní ústa otevřená. Pocítil chladné ostří pod svým jazykem a než stačil vzlyknout, zaplnila se jeho ústa obrovskou bolestí. Poslední věcí, kterou viděl, byl jeho jazyk ležící na prašné zemi v kaluži krve. Poslední věcí, kterou slyšel, bylo „Porušili jste pravidla komunity. Tímto jste zatčeni a v důsledku míry vašeho přestupku jste právě ztratili právo vypovídat.“ A poslední věcí, kterou cítil, byla ústa plnící se krví. Pak omdlel.
…
Raghnaka zpět k vědomí probudila studená voda. Otevřel oči, aby se rozkoukal. Seděl spoutaný ve zlatých řetězech ve velké hale. Před ním bylo vyvýšené pódium, na kterém stál vrchní ještěr, první mezi rovnými, přesto stejně cennými – byl to ten nejimpozantnější tvor, který v celém ještěřím společenství existoval. Jeho bohatství dosáhlo takové úrovně, že si nechal roztaveným zlatem nabarvit kůži. Jeho oči zvýrazňovaly rubíny, které byly nějakým záhadným způsobem vkladené do jeho tváří, a hlavu mu zdobil obrovský blýskající se nachový klobouk, ze kterého vzadu jako proud stříbra vytékala několika vrstvá kápě prošívána tekutým kovem, jehož barvu se dodnes nepodařilo určit. Raghnak chtěl začít křičet, chtěl klást otázky, chtěl se bránit, ale když otevřel ústa, projela mu celým tělem vlna palčivé bolesti a jemu došla krutá realita.
Araendür byla spoutána stejně jako on. Seděla kousek od něj. Její tváře byly temně zabarvené, Raghnak nedokázal říct, zdali to bylo krví, či slzami, ale pohled na Araendür jej bolel více, jak vyříznutý jazyk. Fyzická bolest mu znemožňovala mluvit a křeče v ústech ho poutaly na místě, avšak ten pohled… ten pohled mu rval srdce. Než se nadal, začal také brečet. Po celém těle mu přejel chlad.
Než se Raghnak stihl zotavit z náhlého šoku, předstoupil před něj jiný ještěr. Koukal na něj povýšeně ze své výše, tvář mu lemoval ten nejpřísnější výraz, jaký kdy Raghnak viděl. Ještěrovy oči jej nejen soudily, ony jím i opovrhovaly. Jen samotným pohledem jej trestaly za existenci. Podle smaragdového řetězu Raghnak poznal, že se jedná o obhájce pořádku – pouze oni se těšili posvátné výhradě zdobit svá těla zelenými kameny. Šlo o barvu přírody – zeleně, která hladí chodidla, šlo o barvu stromů, které tančí do vzdychů větru a mechu, který je jemný jako polibek. Šlo o symboly světa, který ještěři zničili. Zničili jej tím, že jej přestali vidět a raději své oči zasvětili zrádné žluté barvě. Dokázali vidět jen zlato a písek, který se městem rozrůstal jako rakovina. Příroda z ulic zmizela, protože se nedala získat a dobýt. Leč se ještěři snažili, jak chtěli, ji dobýt nedokázali a tak si ji již jen stroze připomínali. Šlo o chabou myšlenku chabé společnosti. Byl to jen posmrtný záškub uhnilého tvora.
„Jmenuji se Quid’pro Quo a budu zde dnes hájit vaše zlatavenstvo. Budu stát za vámi a držet vaši hlavu směrem k hlavnímu ještěrovi, pokud budete chtít vznést námitku, tak hlavou pohnete dozadu. Pokud s verdiktem nebudete souhlasit, skloníte hlavu k ruce, která vám přinesla větší bohatství – což je ve slušné společnosti levá. Pokud souhlasit budete, pohnete svou hlavou k ruce, která zpochybňuje pravidla společnosti – to je ta pravá. Za moje zprostředkování vašeho nesouhlasu mi dle sazebníku bude zaručen jeden rubín z vašich rezerv, za zprostředkování vašeho souhlasu pak 0,5 % z lesku vaší zlaté zbroje. Za námitku se účtuje jednotka přírody, podle situace pak zhodnotím postup a začnu s obhajobou,“ oznámil autoritativně ještěr, stoupl si za Raghnaka, čapl jej za temeno hlavy a prudce mu ji přitlačil skoro až na hruď. Pokud by se Raghnak chtěl vzpírat, musel by svou hlavou přetlačit paži ještěra, který byl svému umění učen celý svůj život. A kdyby se mu to přeci jen povedlo, musel by zaplatit jednotku přírody – musel by zaplatit smaragdem, který se volně nikde nenacházel. Ten nosili jen právníci, kteří je ve svých řetězech dědili z generace na generaci.
Raghnak se koutkem oka podíval po jediné jednotce přírody, na které mu záleželo – po Araendür, jejíž hlava byla podobně jako Raghnakova tlačena na její hruď jejím vlastním „právníkem“. Ona byla vším – ona mu ukázala přírodu, na kterou tihle zlatochovanci nikdy nepřijdou. Byla kousek od nich – kousek za městem. Kousek za běžným životem. Stačilo by se jen dívat.
„Vznešení a zlatí!“ začal svou řeč hlavní ještěr. „Sešli jsme se zde, abychom byli svědky zločinu, který naše společnost zažila naposledy za dob existence zlatých dolů! Tak pravím já, první mezi rovnými, přesto stejně cennými!“ Sál reagoval zděšeným výdechem. „Tito ještěři byli v odrazech vašich majestátních zbrojí přistiženi, jak hovoří o bohatství,“ ještěr si obrovským jazykem olízl ústa, „které doposud nikdo z nás nemá! Byli jste spatřeni šťastni, přesto jeden z vás ani nemá zlatou zbroj! Jak je to možné? Souhlasíte s tím, že jste přišel o své bohatství, ještěre, a dopustil se tak činu nejhoršího?!“ Ještěrův dlouhý prst trhl směrem k Araendür. Raghnak jen nepatrně zahlédl, jak se její hlava vzpírala proti právníkově ruce. Jeho stisk byl tak silný, že když Araendüřinou hlavou trhl, pokusila se o výkřik a podlahu pod ní pokropily kapičky krve.
„Vidíte to, vznešení a zlatí?“ roztáhl ruce ještěr. „Tento chudák, ani nemá tolik úcty, aby vzhlédl ze země a podíval se na mou zlatou zbroj! To znamená urážku a nemá tak cenu se tímto vyvrhelem zabývat. Ale vy,“ ještěr upřel svůj zrak na Raghnaka. „Copak by nestačilo, že již dlouho opovrhujete našim bohatstvím tím, že ve své hlavě máte zasazené tekuté zlato, které s pohrdáním sleduje celý svět? Teď nás ještě trápíte takhle? Povězte mi, jak se to stalo?“ Zorničky jeho očí se zúžily. „Jak jste dosáhl toho… jak jste to nazval? Toho pocitu? Co to je za bohatství? Ukradl jste to?!“
Raghnak nevěděl, jakým způsobem má zareagovat. Tlačil svou hlavu doleva, což znamenalo nesouhlas – nebo tak alespoň doufal. Právníkovy nehty ostré jaké plazovy lži, se zaryly do jeho kůže a trhly hlavou vpravo.
„Takže vy zpochybňujete naši společnost!“ vykřikl hlavní ještěr, Raghnak zprava uslyšel zavzlykání a další tlumené odkapávání krve. „Tak to je odpověď, kterou jsem nečekal! Tak či onak, Raghnaku,“ ještěrův hlas při vyslovení Raghnakova jména zjemnil svůj tón – zněl téměř otcovsky, „dávám vám šanci – poraďte, jak bychom i my ostatní mohli nabýt takového bohatství?“
Právník čekal, jeho ruka zamrzla. Jediné, co upozorňovalo na její přítomnost, byla bolest v rýhách po nehtech. Raghnak však čekal také. Byla to otázka, na kterou nemohl poskytnout odpověď. Dalo se odpovědět ano i ne. Sklopil svou hlavu k zemi.
„Dobrá tedy,“ jemnost z jeho hlasu se vytratila. Hlavní ještěr vypnul svou hruď a celou místnost zalilo zlaté světlo. Rubíny v očích se krvavě zaleskly, jak pod nimi ústa začala formulovat rozsudek: „Za podkopání zlatých pravidel naší vznešené společnosti vás tímto odsuzuji k trestu nejhoršímu a to k propadnutí všeho vašeho blýskavého kovu, který bude roztaven a použit na zkrášlení města ve prospěch celé společnosti. Tak pravil první mezi rovnými, přesto stejně cennými ku případu Raghnakově. U druhého ještěra je případ vyřešen ku prospěchu nás všech, vážení! Jedná se očividně o neznámého vyvrhele, který nemá žádný majetek a tak žádný nepropadne a nezůstane, když bude vykonána nejvyšší vůle. Touto vůlí zbavujeme my, první mezi rovnými, přesto stejně cennými, druhého ještěra jeho jediného majetku – života.“
Láska, nebe i zlaté oči najednou z místnosti zmizely. Raghnak pocítil ostrou bolest ve svém srdci, žel, byla to poslední věc, kterou ucítil. Araendür se vedle něj zhroutila na podlahu a Raghnak následoval jejího příkladu. Než do místnosti stihl vkročit kat, aby vykonal bohatou spravedlnost, leželi oba dva ještěři na zemi. Byli zasaženi láskou, ale ruku v ruce s ní přišla i smrt. Žal z rozsudku a strach z odloučení je tak opět spojil, nyní však do chladného života.
Než dorazil kat, leželi oba dva odsouzení bez dechu na zemi. Byli mrtví.
…
Hlavní ještěr, první mezi rovnými, přesto stejně cennými, poté mnoho dnů chodil dokola na nádvoří svého paláce a přemýšlel o tom, jak nabýt toho pocitu, který si ve své hlavě začal volně překládat jako „poklad“. Přemýšlel také nad tím, jak moc by to zasáhlo komunitu – nesmělo se získávat bohatství, které nikdo jiný neměl. Ale on po něm tak moc toužil. Sžírala jej zištnost po lásce, která jak se zdálo, se třpytí nad všechno zlato. Zrovna procházel okolo pozlacené palmy, v jejímž stínu se chladilo jezírko ze stříbra. Ještěr usedl na pod stíny schovanou lavičku a oči se mu rozšířily poznáním. To je ono! Láska se třpytí nad všechno zlato! Bude tak muset zlato, které do té doby nikdo nikdy nespatřil, nějakým způsobem získat.
Okamžitě si k sobě nechal povolat tajemného kováře, který mu kdysi dávno plášť prošil oním kovem, jehož barvu se doteď nepodařilo určit.
„Vykováš mi zlato, které bude symbolizovat onen pocit. Onu lásku!“ zvolal na něj z vyvýšeného pódia svého trůnu, když kovář dorazil. „Ať se i já mohu těšit z pocitu Raghnakova pokladu!“
„Jak pravíš, první mezi rovnými, přesto stejně cennými,“ poklonil se kovář. Nešlo mu vidět do tváře, poněvadž byla skryta pod černou kápí dlouhého kabátu, který kovář nosil a jenž z jeho postavy neodhaloval zhola nic. Jen hlas svědčil o tom, že se v šatech nachází dýchající bytost. „Bude to přesně, jak si přeješ. Budeš se těšit z pocitu, kterým si Raghnak prošel. Budeš svět vidět zlatě, poznáš pocit nejhlubší, pocítíš lásku na svém těle a na konci budeš stejně šťasten, jako byl on. Budeš klečeti blahem a vzpomínat na Raghnaka a jeho poklad do konce svých dnů.“
„Dobrá,“ kývl ještěr, neslyšíce hrozbu v kovářově hlase, „dej se tedy do práce!“
„Abych mohl kouzlo této lásky přenést na vás, první mezi rovnými, přesto stejně cennými, budu potřebovat jeho původce – dej mi tak Raghnaka i Araendür. Vykovám z nich poklad doposud největší a nespatřený!“
„Budiž, chceš-li ty zrádce, vezmi si je. Odstraň je z našich očích a přeměň je na něco užitečného. Hybaj!“
Jal se kovář do práce. Jeho výheň se nezastavila po celý měsíc. Šlo o velmi složitý proces, jehož přesný postup mohl pochopit jen kovář sám, protože všem ostatním ještěrům se to zdálo morbidní a nebyli schopni ani pomyslet na to, co se děje za hradbami sídla nejvyššího ještěra. Po celý měsíc z něj vycházela zlatorudá pára. Kovář nejdříve s co největším citem Raghnaka a Araendür zbavil údů. „Je mi to moc líto, ale slibuji, že nakonec budete spolu,“ pravil jim. „Avšak pamatujte, že hadí jed je horší, než ten ještěří.“
Když z nich tak opravdu zbyla jen torza připomínající hady, zalil je zlatem a poté je stočil do kruhu. Každý z nich vypadal jako had, který pojídá svůj vlastní ocas. Představovali nikdy nekončící proces a tím, jak byli zaliti zlatem, tak i nikdy nekončící bohatství. Po zezlatění začal prstence jejich těl zahřívat a překovávat, dokud je nezmenšil do podoby dvou malých zlatých prstýnků.
Prvního dne následujícího měsíce předstoupil před hlavního ještěra a prsteny mu předložil. „Toť bohatství, které jsi žádal, první mezi rovnými, přesto stejně cennými. Nos jeden prsten na svém prsteníčku, neb ten je žílou propojen se srdcem, které je centrem lásky. Poté najdi druha tobě nejbližšího a druhý prsten dej na jeho prsteníček.“
„A dostaví se pak onen pocit? Budu vskutku nejbohatší v celém našem společenství? Poznám poklad lásky?“
„Tak se to předpokládá, první mezi rovnými, přesto stejně cennými. Pocit by se dostavit měl, ale lásku v něm budeš muset nalézt sám. Pak budeš vskutku bohatý.“
„Inu dobrá!“ zaradoval se ještěr. „Můžeš jít! Propouštím tě ze svých služeb, kováři.“
Muž v černé kápi se poctivě uklonil a odešel.
…
Trvalo jen pár dnů, než hlavní ještěr našel vhodnou ještěřici. Nechápal sice, jaký je rozdíl mezi ještěrem a ještěřicí, ale to mu bylo jedno. Položil jí prsten na prsteníček a opravdu pochopil ono pravé bohatství! Teď přeci byli svoji jako Raghnak a Araendür! Mohli sdílet své bohatství a své zlato! Tím se stali nejbohatšími v celé společnosti, takže láska fungovala! Hlavní ještěr chodil po ulicích města ještě pyšněji, než kdykoliv předtím. Kráčel vedle své ještěřice, ale úplně nevěděl, jak má dát najevo svou lásku. Místo, aby tak ukazoval svou hruď, tak držel zdviženou levou ruku a na všechny strany se pyšnil svým prstenem. Jeho ještěřice opakovala jeho kroky. Aby zvýšili pozornost ostatních ještěrů, tak se často rozcházeli a šířili svou pýchu v jiných částech města.
Ještěři ale začali závidět více, než kdykoliv předtím. Viděli to, co chápali jako Raghnakův poklad. Také toužili po svých prstenech a po společném bohatství, kterým by se mohli vytáhnout před ostatními. Krátce nato ve městě vypukla obrovská jatka. Manželka hlavního ještěra se prořekla, jak její manžel k prstenům přišel. Každý ještěr si začal myslet, že pro získání obrovského bohatství potřebuje hadí tělo jiného ještěra. Šlo přeci o lásku! A ta se nedala koupit! Musela se získat a ještěři si mysleli, že přišli jak na to. V ulicích vypukla anarchie. Zlato začalo téct stokami stejně rychle jako krev. Hlavní ještěr však zanevřel na svou funkci. Zavřel se se svým bohatstvím za hradbami svého paláce a jen čekal, až bouře v ulicích přejde. To se však nestávalo. Z ulic se stále ozývaly výkřiky nářku a radosti, jak ještěři hledali lásku a zase ji ztráceli. Avšak zdali ji našli, či nikoliv, to už se hlavní ještěr nikdy nedozvěděl. Jeho strach jej zužoval natolik, že hradby svého paláce již nikdy neopustil. Ani nepostřehl, když město zasáhla písečná bouře, která zahalila veškerý lesk kdysi obrovských zlatých domů. Krátce po ní přišel prach, který do propadlišť dějin schoval i kostry zahynulých ještěrů. Po desítky let město drželo stráž v poušti, ale nemělo žádné ochránce. Bylo na kost prázdné a opuštěné. Zemřelo stejně jako jeho obyvatelé, ale s nimi odešla i obrovská hamižnost.
…
Jednoho dne se v ulicích objevila postava zahalená v kápi. Zlí jazykové tvrdí, že snad šlo o onoho kováře. Procházel prázdnými ulicemi a každou chvilku se zastavoval, aby z bot vyklepal písek a prach. Sem tam zakopl o kost a odhalil její běleň, která byla jedinou třpytivou připomínkou zaniklé civilizace. Veškeré domy již nahlodal zub času a ze zlata nezbylo vůbec nic. Veškeré bohatství hromaděné po tisíce let zmizelo v bouři.
Postava pokračovala směrem k paláci, jehož masivní dveře byly natolik zchátralé, že je šlo otevřít pouze prstem. Na zaprášeném nádvoří ležely daleko od sebe dva vybledlé ještěří skeletony. Jeden byl stále oděn v plášti, jehož barva se nedala určit, ale druhý byl holý. I navzdory velké vzdálenosti mezi nebožtíky se však třpytily dvě zlaté věci. Přímo uprostřed nádvoří v těsné blízkosti u sebe ležely dva malé prsteny, až to vypadalo, že se objímají.
Muž v kápi se nad nimi sklonil a zdvihl je do výše. Pocit, který mu z nich projel po celém těle, byl natolik intenzivní, že jej naprosto paralyzoval a připravil jej o schopnost cítit. Bylo to tak krásné, že si to muselo vybrat svou daň – po celém těle mu projela husí kůže, pocítil zahřátí u srdce, které jej donutilo se usmát od ucha k uchu, mozek jakoby mu zakrněl a zastavil se, jak byl ochromen mírou lásky, která byla do prstenů vkována. Každý jeho nerv se těšil blahu, které bylo nesrovnatelné s žádným pokušením lidské říše. Jeho srdeční tep byl najednou v harmonii s jeho dechem a každý výdech byl doprovázen touhou udělat něco fantastického! Stařec se roztočil dokola, objal se, poté si klekl do písku a vyhodil jej do vzduchu. Jak mu dopadal na tváře, nedokázal se ubránit smíchu. Pak pocit odezněl… napořád.
Ach, ano, pomyslel si, je lehké vidět bohatství ostatních, ale pokusit se jej dosáhnout, aniž by mu člověk porozuměl, je pošetilé. Láska nesmí mít materiální hodnotu, není prostředkem k vyrovnání se ostatním a nesmí se uspěchat. Nedá se závidět, nedá se koupit a nedá se najít. Musí se vytvořit a pochopit. A nesmí se zapomenout na příběh Raghnakův, který ukazuje, že ji provází počáteční nevědomost, zamilovanost, ale poté i bolest a odcizení. Přesto je to pouto tak pevné, že na konci si láska cestu najde. I navzdory prachu, písku a nevoli společnosti se zakutálí k sobě a na konci se spojí. Musí se v ní jen věřit a nezapomenout na to, že láska není zlatem a bohatstvím. Není něčím, za čím je třeba se hnát.
Stařec dal prsteny do kapsy. Další skvělý přírůstek do mé kolekce, pomyslel si. Přírůstek, který mi bude připomínat, že na světě je jeden zajímavý poklad, který se vyznačuje bolestí, bez které nedokážeme žít, protože ji milujeme.
