Počínaje dospíváním se Zola (1840-1902) zajímal o umění a především literaturu, o níž debatoval se svým nejlepším přítelem Paulem Cézannem v rodném městě Aix-en-Provence na jihu Francie. Oblíbil si například Shakespeara či Huga, zejména však Balzaca, jehož realistický cyklus Lidská komedie (kompletně dokončeno roku 1848) měl předznačit Zolovo vlastní monumentální dílo: Rougon-Macquartové: Přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství.
Často se uvádí, že naturalismus je kritický realismus uvedený do krajnosti. A skutečně jej můžeme vnímat jako jeho podmnožinu. Balzac, kterého považujeme za jednoho z nejvýznamnějších představitelů kritického realismu, byl Zolovi velkou inspirací, nicméně on sám dává svému projektu striktnější mantinely. Balzac totiž představuje realistický obraz společnosti své doby, zatímco Zola chce vyobrazit a především studovat jednu rodinu. Naturalismus tedy vedle snahy uchopit sociální skutečnost doby, což sdílí s kritickým realismem, přidává ještě aspekt vědeckosti. Nebyl to jen Balzac, který nasměroval Zolovo myšlení. Další impulzy přicházely z mnoha dalších oblastí, přičemž některé neměly zdánlivě nic společného s literaturou.
Naturalismus jako vědecká metoda:
Zola byl fascinován rozvojem vědeckého bádání ve své době a sám chtěl přispět k jejímu rozvoji tím, co mu šlo nejlépe. Jeho cílem bylo aplikovat vědeckou metodu na literaturu, která by podle jeho mínění mohla pomoci vědecké fyziologii k dosažení pravdy o vnitřním životě a vášních člověka. Dobová věda směřovala k pozitivismu a determinismu. V této době vychází Darwinova kniha O původu druhů (1859), Taine představuje svou teorii determinovanosti člověka rasou, prostředím a dobou. Dále se na poli lékařství rozvíjejí debaty o dědičnosti, které rozpoutala evoluční teorie. Lékařství se v Zolově době stále nepovažuje za vědu, nýbrž za umění, a vznikají spisy, které by měly medicínu na vědeckou úroveň povznést. Zejména inspirativní byl pro Zolu spis Clauda Bernarda Úvod do experimentální medicíny (1865). Sám později vydává esej Roman experimental (1880), v níž činí podobný tah jako Bernard. Učinit z medicíny vědu znamená založit ji na experimentu, podobně jako se to děje v chemii nebo fyzice. Může-li se medicína stát vědou díky své experimentální metodě, proč by se na stejném základě nemohla stát vědou i literatura, odvozuje si Zola. Dědičnost, determinismus, experiment. To jsou oblasti, které nejvíce ovlivnily Zolovu tvorbu a určily směřování jeho literárního snažení, určily jeho projekt.
Romanopisec, jak píše Zola, pracuje stejně jako vědec, tedy s pozorováním a experimentem. Musí shromáždit všechna možná fakta o prostředí a postavě, kterou bude studovat a nakonec postavu s jistými charakteristikami zasadit do prostředí opět s jistými charakteristikami. Dále už jen pozoruje, jaké budou logické důsledky těchto dvou proměnných. Naturalistický spisovatel má stejné cíle jako vědec: touží poznat přírodu/přirozenost. Na základě přesného poznání přírodu ovládnout a přivést svět k lepšímu (jak sám Zola poznamenává). Spisovatelovou doménou se stávají lidské touhy a vášně, jak se projevují, jaké jsou spouštěče apod.
Prostředí a dědičnost
Vše tedy stojí na myšlence determinismu a odmítnutí jakéhokoliv působení nadpřirozených sil. Pro Zolu existují dva hlavní determinanty – dědičnost a prostředí. Člověka vnímá jako bytost společenskou a společnost jako mechanismus, který na člověka nutně působí a do velké míry určuje jeho povahu, touhy a úsilí. Stejně tak dědičnost působí na člověka tím, že určuje povahové a fyzické vlastnosti jedince. Celý monumentální cyklus Rougon-Macquart je vystavěn právě na souladu nebo zápasení dědičnosti a prostředí.
Uveďme příklad: V románu Zabiják se hlavní postava Gervaisa, zprvu pracovitá, svědomitá a pečující, stane alkoholičkou a zemře velmi nehumánním způsobem v bídě a žalu. Z románů, které Zabijáka předcházejí, víme, že sama Gervaisa nevyrůstala v láskyplném domově. Otec byl tyran a matka alkoholička, která malé Gervaise dávala pít. Jako dospělá unikla jednomu muži se špatnými vlastnostmi, jen aby poznala, že ten druhý, zprvu také dobrý a pracovitý, také nakonec podlehne „zabijákovi“. V tomto prostředí, a ve spojení s její genetickou výbavou, se nelze divit, že byl konec pro Gervaisu tak tragický. Navíc její dcera Anna, které je věnován další román Nana, vlivem její výchovy (a genetiky), skončí jako prostitutka.
Zola ale není fatalistou, jak sám rád zdůrazňuje. To, že se narodíme s genetickou předurčeností k alkoholismu, neznamená, že se alkoholikem musíme nevyhnutelně stát. Krásným příkladem je román Sen. Angeliku, devítiletou holčičku najdou bezdětní manželé, jak se choulí zimou u zdí katedrály. Utekla ze sirotčince, své rodiče nepoznala. Čtenář brzy zjišťuje, že její matkou je Sidonie Rougonová, dohazovačka s pokřivenou morálkou, která se žene za penězi. Angeliku si adoptují hodní lidé, vychovávají ji k poslušnosti a zbožnosti. Ačkoli se u ní zprvu projevuje vznětlivost, dokáže výchovou a mírným zbožným prostředním nakonec překonat patologické dědičné rysy, o nichž ovšem nemá tušení.
Zolovy romány zcela jistě nesou morální rozměr, nicméně žádné z jeho děl nechce svým zakončením sdělovat správnou morální cestu. Každé dílo je jen a pouze experiment s patologickými rysy jedinců, jejich touhami a důsledky jejich jednání, přičemž je zapotřebí takové experimenty stále více shromažďovat, vrstvit, zkoumat a přezkoumávat, než budeme schopni vyvodit o některé z lidských vášní, co je zač a jak s ní pracovat. Cílem je pro Zolu zatím jen experimentování, které by časem mohlo vést k možné prevenci.
Zola takto pojatou literární tvorbu vnímal jako přirozený důsledek vývoje lidstva, který stále více směřoval k upřednostňování pozitivistického vidění světa. Naturalismus pro něj nebyl jen literární směr či literární škola. Byl součástí celého vědeckého hnutí doby, jemuž se mělo všechno podřídit. Jak ovšem víme, neměl naturalismus dlouhého trvání. Ještě v Zolově době se formuje umělecké hnutí l´art pour l´art, které tento přístup absolutně odmítá a uznává umění pouze pro umění samotné. Velká myšlenka experimentálního románu byla vystřídána románem mysli a hnutím modernistickým, zřejmě také jako důsledek historické zkušenosti.
Vnímáme tedy naturalismus jako historickou a překonanou skutečnost. Přesto je výsledkem jisté historické atmosféry a Zolu můžeme vnímat jako muže, který velmi dobře cítil raison d’être své doby.
Zdroj obrázku: Malba: Portrait of Emile Zola – Édouard Manet – převzatý z: Émile Zola proti sociální slepotě | H7O | Časopis Host 7 dní online
