Rozhovor se studentem evangelické teologie Jakubem Demčo
Je církev na pokraji dalšího schizmatu? Kde má církev v naší společnosti místo? Jak bych měla, jako věřící, přistupovat ke světu a současným otázkám? Jak se vymezit vůči válce, jak pomáhat? Již dlouho přemýšlím nad mnoha tématy a nemohu se v nich zorientovat. Rozhodla jsem se tak zeptat svého kamaráda Jakuba, studenta evangelické teologie v Praze, jak církev vnímá, aby mohl mně i čtenářům přiblížit co se v církvi aktuálně děje, a jak takové studium ovlivní člověka.
Redaktor: „Proč jsi se rozhodl studovat teologii?”
Jakub: „Nedostal jsem se na medicínu (úsměv) a v tu dobu jsem uvěřil, takže jsem si řekl, že pokud nemohu léčit lidi tělesně, mohu to zkusit alespoň duševně.”
Redaktor: „Co ti studium teologie zatím přineslo?”
Jakub: „Za dva roky studia jsem poznal jsem spoustu nových lidí – hlavně mezi pedagogy, jsme v ročníku totiž pouze čtyři. Studium na teologické fakultě neuvěřitelným způsobem zbystřuje mysl. Člověk se nenechá tak snadno oblafnout. Studiem jazyků, především klasické hebrejštiny a řečtiny, si člověk osvojuje úplně jiný druh myšlení.”
Redaktor: „Máš v rámci studií praxe?”
Jakub: „Ne, … Je to zajímavé vlastně… Teologická škola vychovává teology, ne faráře – praxe proto nevyžaduje. Praxe už je pak otázka církve, tzn. pokud bych měl být farář, musí mě církev vyškolit. Nějaké praxe mám, ale nejsou vůbec spojené se školou. Farář musí zvládat úplně všechno, zatímco teologie je minimálním základem, aby měl člověk vůbec co předávat.”
Redaktor: „Jak jako budoucí farář vnímáš Velikonoce? Co pro tebe znamenají?”
Jakub: „Jakožto pro věřícího člověka – Velikonoce jsou pro mě důležitým symbolem. Je to připomínka toho, že Kristus byl ukřižován. Tím co hlásal, obstál u samého Boha. To je pro mne důležité. Člověk také tráví čas s lidmi, které má rád. Vedle Vánoc je to svátek, kdy člověk pociťuje sounáležitost s ostatními bez ohledu na vyznání. Co se týče církve, pociťuji velikonoční liturgickou přetíženost. Asi je to potřeba, to si netroufám říct. Církvi nicméně chybí autenticita. Schovává se za obrovským množstvím slov, která vypouští. Myslím, že liturgie by se měla přizpůsobovat dnešní době. Například apoštolské vyznání “Věřím v jednoho Boha, otce všemohoucího…” tisícšestset let staré apoštolské vyznání je dnes už nicneříkající… Proč katechismus nějak nepřizpůsobíme dnešku, aby oslovoval i dnešní lidi? Církev často říká, co by se mělo, co by se nemělo, jak je to správně, vymezuje se. To je škoda, církev by měla více naslouchat.”
Redaktor: „Co jsou aktuální témata v církvi?”
Jakub: „Momentálně největším tématem je otázka menšinové vztahové orientace. Dalším velkým tématem je odliv věřících lidí z církve. Při posledním sčítání lidu přibylo obrovské množství lidí, kteří v něco věří, ale nehlásí se k žádné instituci. Pak jsou to již vcelku malichernosti… otázka LGBT+ je otázkou etiky a pastorace, ne teologie.
Redaktor: „Máš pocit že církev rozvrací společnost?”
Jakub: „Nemyslím si, že církev společnost rozvrací. Myslím, že společnost církev ani nevnímá a vlastně je úplně lhostejná. “Ať si tam ti blázni dělají, co chtějí.” Církev chce obecně být jiná, odlišná od ostatních, což myslím, že je i její poslání. To je v pořádku, ale je potřeba zlepšit ,,PR“. Církev dělá skvělé věci – od středisek pro drogově závislé, pro děti, pro lidi bez domova… Jen to prostě špatně nebo vůbec nedává ven. Myslím však také, že zde hraje roli i to, že Češi jsou obecně velmi nedůvěřiví k institucím.”
Redaktor: „Jakým směrem se vydat?”
Jakub: „Církev musí být autentická, lidé (v církvi) by neměli hlavně říkat, že Kristus nesoudí, měli by nesoudit. Neměli by říkat, že křesťanství je podporující, měli by podporovat. Oni. Ti věřící. Měli bychom být pomalými k mluvení a rychlými k naslouchání, k činění.
Myslím, že by církev měla dělat to, co dosud nedělala. Tudíž právě tohle. Když se podíváme na církevní dějiny, tak jsou to především jednotlivci, kteří byli trochu osvícení. Křesťané by si měli vzít více k srdci to, co tak radostně hlásají. Většina z nás to asi nedělá naschvál, jsme nadšeni z toho, jak nám víra změnila život. Člověk má nutkání to dávat dál, problém je, když to pak člověk jen dává dál a zapomene na to, že jeho život má nějakým způsobem nést ovoce. Křesťané zapomínají nový pohled na svět a na člověka, který Kristus přináší. Kristus se člověka dívá jako na osobnost s důstojností, a to je základní prizma (pohled), kterým rozbíjí staré, hloupé, často pokrytecké pohledy na svět. To znamená, že nejde ani o nějaké příkazy a nařízení, ale jde o to, jakým způsobem se člověk dívá na svět a na lidi.
Problémem je, že Písmo – Bible je mnohohlasá. Často je člověk v církvi navzdory církvi. Myslím, že je fajn, když se každý posune sám a pracuje na sobě. Civilizace má tolik proměnných, že to nejsme schopni zachytit.
Co se týče války na Ukrajině, je důležité si připomínat, že je tu spravedlnost, je v pořádku se postavit proti zlu, pojmenovat ho, ale nebojovat jeho zbraněmi. Tím se to zlo jen roztáčí do nekonečna.
Úplným základem je to, že každá lidská bytost, bez ohledu na to, jestli je to boháč, nebo chudák, má v Božích očích cenu. Ne větší, nebo menší, prostě má cenu. V evangeliích nacházíme hromadu příběhů o uzdravení, odpuštění a pak už o nich dále nic nevíme. Přesto jsou v evangeliích popisováni nějak ti, kteří poznali Krista. Nějakou jeho část. To, že člověk pozná Krista, přece neznamená, že bude hned splňovat všechna kritéria křesťanství. I bezdomovec, který uvěří v Krista může uvěřit a stále být bezdomovcem. Feťák, který uvěří může například stále brát drogy a může věřit v Boha. Vadí mi, že si církev dává podmínky než člověk uvěří v Krista a když uvěří v Krista, tak si také dává podmínky o tom, jak to věření v Krista má vypadat. Obojí mi přijde škodlivé.”
Redaktor: „Je něco co bys chtěl předat konkrétnímu čtenáři?”
Jakub: „Určitě ano. Církev to hodně zvorala, fakt hodně. Je marnivá a často strašně k ničemu, jenom překáží. Stále tu však jsou lidé, kteří se snaží být Kristovští. To znamená, radikálně milosrdní, respekující a soucitní ke všemu a všem.”
