Má milá tam v zemi za stínem, plete mi z nebes čirý lem.
Čistý jako voda, krásný jak den, slza se slze poddá; nevinně jako sen.
Má milá brečí žalem v té zemi za stínem.
Lásku vzala nám naše zem, prohnila naše těla v žalu a vzrostla jako krve květ.
Kaluže karmínu, krásné a něžné, kaluže z květu co ovládá celý svět;
a roste do výše, roste v dáli.
Lidská srdce otvírají se nejvíce,
jejich hněv vyroste ze semínek chvály.
Lásku vzala nám zem, krásnými slovy svedla vinu;
do země za stínem, kde muž potkává ženu.
Pod sluncem chladným ohřívali jsme svá těla,
pod údem zvadlým potila se naše čela.
Věci pevné a tvrdé – z oceli něžné –, hlavou nám prošly,
do dáli; do země za tebou, nohy mě nesly.
Děkuji zemi, že vzala mě sem.
Děkuji tělu, že uhasilo můj sen.
Děkuji zemi, že zahnala den.
Děkuji tělu, že odívá lem.
Má milá… proč prcháš před stínem?
Až zapadne měsíc a vyjde noc,
poté políbit budu tě moct.
Rudý květ jsem zasadil dočista sám a osud mi sdělil,
že soudit mě, bude sám Akharínový král.
Akharín, to pokušení; pokušení ten cit;
cit, to zná jen ten sval; sval temna, nosič hněvu, hluboce umí tít.
Člověk, mistr záště, mistr vroucnosti, sám nabídne paži svou pro meč,
má milá, milenec tvůj, to nevadí, to ani nebolí.
I když přemýšlím nad tím, že těla i duše vzdal jsem se leč.
Člověk, cit? Co jsou zač?
Však netrap se. Prosím, leť, leť za ním, nech mi jen ten meč.
Běž, užij si to slunce. Vrať se do míst, kde teče krev, kde je ještě den.
Nyní já, leč těžce, počkám zde v zemi za stínem.
Člověk? To zloděj: bere i z břehů smrti lásku.
A cit? To loďka, co pluje na hříších vlásku.
Ten člověk, ten podivný tvor, divější než div divý,
co bolu – té krásy – tak moc a úzce, úděsně se bojí.
Ale srdci svému, chudáku rudému, nepomůže,
však proti šimravým okovům lásky nic a nikdo ničeho se nezmůže.
A srdce, ten plod živý, co plamenem žhavým hoří,
jak tisíc láskou vzplanutých kol;
ten dusivý kouř duše, ty hříchy pekoucí uhlíky těla.
Jen hoř srdce, jen hoř.
Ukaž tomu tělu, jak milovati správně se dělá;
nechť jej cítit ten touhy bol, nech ho točit se v tom kole vášně kol.
Sleduji tě má milá, jen ducha, však vidím tě stále.
Byť jen obrys, jen stíny a jen vzpomínky tam v dáli, kde životy plynou.
Šiji zde lem, pasující na rysy tvé nové pevné tváře.
Sedím, brečím, hniji a jen z mého nitra vine se lehká záře.
Šiji rychle, s krví na rtech, s krví v očích; mé prsty tím mokem hynou.
Jen kousek, jen okamžik, jen zvrat a polibek a mé city opět s temnotou splynou.
Když ale spatřím tě náhle, tvou duši – tu lidskou pýchu.
Jak jen je to možné? Mé mrtvé srdce, zvadlé údy a mršina duše. I tak, mihne se blesk hříchu.
Pro mou milou čekám v zemi za stínem.
Však ona, nevím jak, opět spatřila den.
Prchla z té země tmy, vzal mi ji život.
Ach člověk, však já jím také byl, já idiot.
Teď jsem nic, jen troska černá,
kus vábivého masa pro supa, trpké koření kostí pro sladkou zem,
jen duše ta čeká, ta nevyprchá,
to tělo, ta schránka; jen ten člověk, pouze on zmizí jen.
