Nad ospalou vískou zahřměl blesk. Jeho bílé tělo proťalo temná nebesa, která již dávno spala. Šlo o odlehlou končinu, kde obloha chodila spát s vlky. Vše zde bylo obrácené – vlci vyli přes den na slunce a vyhřívali se pod měsícem. Mouchy létaly dozadu a vyhledávaly mucholapky, slunce vycházelo na západě a zapadalo na východě. Ryby se dusily ve vodě a ptáci plavali pod vodou. Příroda zde žila naprosto jiným životem než kdekoliv jinde. Šlo o světovou anomálii, ale místním to připadalo normální, protože oni žili normálně. Vstávali za úsvitu a neřešili, na jaké straně vychází slunce, protože na to neměli čas. Chodili spát za soumraku a nezajímali se o to, z jaké světové strany k nim přichází měsíc, protože tím by přišli o spánek, který pro ně byl tou nejcennější věcí na světě. Mnozí z nich nadávali, že spánek je velmi nákladná věc, protože zabere hodně času, který by mohl být využit jinak. Nějak si na to ale zvykli.
Zvykli si i na to, že v chladných měsících, jako byl v této vesničce třeba srpen – čili úmorná doba, během které byly ulice zahaleny sněhovými závěji, koním od úst vycházela pára, jež se ve vzduchu měnila na vločky, a děti chodily domů dříve, protože po východu slunce začali do ulic vycházet lesní tvorové – může začít i ohlušující bouřka. Tak tomu bylo i tuto noc. Blesky na nebesích hrály orchestr, kterému nikdo nerozuměl. Stíny stříšek starých domů a věžiček léty unavených kostelů tančily po zdech vesnických domečků zkřivené piruety. Staré petrolejové lampy se ohýbaly pod objetím sněhu, který s větrem bojoval, aby se na nich udržel. Přestože se celá vesnice pokoušela spát – aby nepřišla o spánek a tím i o čas – přesto jedno okno zůstávalo rozsvícené.
Bylo to okénko do ložnice starého hodináře. Jmenoval se pan Nespěchal. Obyvatelé této prapodivné vísky totiž měli ve zvyku lidem přiřkávat jména podle toho, jakým způsobem vnímali čas a jak s ním nakládali – byl zde dřevorubec Všudevčas, pošťák Zasepozdě, pekař Brzyvstal, městský radní Navšechnočas, ponocný Pozděvstal a tak dále. Pan Nespěchal se celý život věnoval hodinám a tak došel k názoru, že času má dost a podle toho mu místní začali říkat pan Nespěchal. Nikdo z nich však nevěděl, kde se tento podivný stařec vzal. Někteří říkali, že ve vsi bydlel ještě v době, kdy vlci vyli na měsíc. Jiní, že se sem přistěhoval z dalekých končin, kde lidé vůbec neznali hodiny a nejmladší ratolesti jej považovaly za čaroděje, protože jim dokázal přetočit kapesní hodinky dozadu a ony tak měly pocit, že nestárnou. Pravda o jeho původu zůstává neznámá, nejspíše ji zná jen on sám a možná to tak je i dobře.
Pan Nespěchal si ve svitu petrolejové lampy přes noční košili natáhl starý kožený kabát a čepičku na spaní vyměnil za bobří, plstí vyztužený, klobouk. Stářím povislou kůži přitáhl ke krku pletenou šálou a plyšové pantofle vyměnil za pevné zimní boty. Poté si do ruky vzal lampičku, aby lépe viděl na cestu a vyšel ven. Byl starý a sněhové vánice, ani bouřka jej již více netrápily. Své jméno nosil se ctí, kráčel pomalu, sem a tam se zastavil, nechal na svou tvář padat sněhové vločky a nostalgicky se u toho smál od ucha k uchu. Když byl ještě malý chlapec – a leč si to nepřiznával, měl v té době mnohem více času, než má teď – tak zimní měsíce miloval. Po obědě se oblékal do otcových starých loveckých úborů, lehal si do hromad sněhu a jen sledoval padající vločky. Přemýšlel, co se nachází ve směru, kterým koukal do nebe a v dětské nevědomosti přemýšlel, zdali se za sněhovými vločkami nenachází nějaká pohádková bytost, která se baví tím, že dělá malému klukovi radost.
Po chvilce, která by lidem, kteří spěchají, připadala jako věčnost, došel do své staré hodinářské dílny. Kabát pohodil na věšák a klobouk položil na starý dřevěný pult, na kterém mohli zákazníci ze všech koutů vsi vidět všechny druhy hodin a hodinek. Pan Nespěchal byl starý nostalgický muž, který byť se věnoval poměrně modernímu řemeslu, neopovrhoval starými pořádky. A tak zhasl petrolejovou lampu a zapálil svícny, které byly různě umístěny po celé místnosti. Líným krokem přešel do zadní části místnosti, kde se za šedivou lněnou záclonkou skrývala místnost určená jen pro hodináře. Zde se posadil do křesla starého jako čas sám a zadíval se na dřevěnou krabičku, která byla vystavena ve vitríně zavěšené na zdi hned naproti panu Nespěchalovi. Stařec sáhl do hlubokých kapes své košile a vytáhl podivně zkroucený klíč. Byl z bytného mosazného kovu a ač se vešel do dlaně jedné ruky, byl těžký jako nekonečnost sama. Dlaň pevně stiskla ruku v pěst, klíč záhadně cvakl a z rukou pana Nespěchala se jemně, přesto nespoutaně – jako samotný tok času – vyřinulo několik kapiček krve.
„Jsem připravený – jsem připravený na vše, už to přišlo. Není třeba nic odkládat. Už rozumím.“ S jeho slovy se vitrína sama od sebe otevřela, krabička se vznesla do vzduchu a skrze její klíčovou dírku celou místnost zaplavila příjemná modrá záře. Když dřevo s lehkostí padajícího pírka usedlo panu Nespěchalovi do klína, otevřel dlaň a s pečlivostí nabytou několikaletými zkušenostmi, klíčovou dírku pohladil. V místech, kde se jí dotkl, se dřevo začalo měnit v prach, dokud krabička zcela nezmizela. Ve starcových rukou zůstal pouze její vnitřek – staré těžítko, ve kterém byl zasazený živý strom s pevným kmenem, silnými větvemi a jasně modrými listy, jejichž záře nikdy neutichla. Kůra stromu byla sněhová jako albínova kůže, přesto skrze ni šlo vidět žíly. Stromem jako modrá krev protékala jasně třpytivá tyrkysová smůla. Šlechtická krev, pomyslel si starý hodinář. Královská.
Strom pomalu zapouštěl své kořeny do starcovy ruky. Jakmile se člověk a příroda spojili v jedno, začala se smůla posouvat směrem dolů, dokud nepolíbila jeho zápěstí a nesplynula s jeho vlastní krví. Když se mu do modra oděly i oči, stařec již snil. Vracel se zpět do let, kdy byl svět ještě v pořádku, ale on byl příliš mlád na to, aby to mohl pochopit. Jeho paměť najednou byla tunelem zamlženým modrou mlhou. Na jeho konci stály ošoupané staré dveře. Kráčel přímo k nim. Jakmile je otevřel, mlha zmizela, stařec ztratil vědomí a oddal se svým vzpomínkám.
…
Malý kluk, který bude jednou na stará kolena všemi zván pan Nespěchal, se se spěchem probudil. Skrze okenice jeho pokoje do místnosti pronikaly zlatavé sluneční paprsky a zaplavovaly prochladnutý pokoj prvním ranním teplem. Svižně vstal z postele, vklouzl do svých pantoflů jako malá lasička do nory a protáhl se. Mladýma očima zběžně přejel celý svůj pokojík – šlo o skromnou jizbu dřevorubcova syna. Stěny nebyly ničím jiným než starým vyschlým dubem, ze které zuby času ozobaly veškerou barvu. Postel měl skromnou – několik prkének sbitých dohromady se skromnou péřovou matrací a hadrovou pokrývkou. Už se mnohokrát ptal otce, zdali by nebylo možné v lese nasekat nové dříví a trošku domeček vyzdobit, ale on o tom nechtěl ani slyšet. Byl přeci dřevorubec. Musí se o lesy starat, nikoliv je okrádat o jejich plody.
Chlapec neměl rád, když se mu hned po ránu hlavou honily takové myšlenky. Rychle je zahnal zpět… doufal, že zůstanou v říši snů a on se k nim vrátí později, až půjde spát. Jenže to bylo až za dlouho. Na to se mu také nechtělo myslet. Myslet na spánek sotva vstal z postele. Vždyť měl celý den před sebou! Nebylo kam pospíchat. Zatím.
Jakmile vyšel ze svého pokojíku, uvítal jej otec. Seděl v jejich skromné nevybavené kuchyni, na stole měl položenou sekeru a v ústech líně přežvykoval svou oblíbenou snídani – kousky jablek si namáčel v medu a zapíjel je vodou s heřmánkem. Jakmile spatřil syna, okamžitě se mu radostí rozsvítily oči.
„No podívejme se, kdo vylezl z postele! Proč jsi vzhůru tak brzy? Slunko ještě nevyšlo celé, klidně sis mohl přispat.“
Chlapcovi se otcův přístup k životu líbil. Vstávali se sluníčkem, chodili s ním spát a v noci si cestu osvěcovali jen svitem měsíce. Nic víc k životu nepotřebovali. Nepotřebovali ani město, ani pány… živila je příroda.
„Chtěl jsem ho jednou překvapit!“ Posadil se vedle otce entuziasticky. „Dneska jsem sluníčko vzbudil já!“ odpověděl pyšně a vzal si od otce kousek jablka. Takhle po ránu nedokázal určit, zdali je sladší ovoce, nebo med, ale chutnalo to skvěle. Otec ho láskyplně zacuchal po vlasech.
„Nač ta sekyra, otče?“ zeptal se chlapec, když se natahoval pro další kus sladké snídaně a nemohl si nevšimnout, že otcova nabroušená lesknoucí se sekyra leží kousek od mističky s jablíčky. „Musíme dnes do lesa? Oni zase dělají nepořádek?“
„Bohužel, synu.“ Kdyby chlapec nevěděl, že jeho otec má ústa plná medu, myslel by si, že pozřel k snídani něco velmi nehezkého, jak se mu zkřivil obličej. „Oni dnes překvapili sluníčko o hodně dříve než my. Lístek se za nimi šel podívat, ale ještě se nevrátil. Sem tam však slyším jeho štěkot. Víš, co to znamená.“
Lístek. Takhle s tátou pojmenovali svého pejska. Našli ho před několika lety schovaného mezi kořeny jednoho starého stromu. Byl tenkrát ještě malinké štěňátko, přesto si vystlal pelech z čerstvě spadaného listí. Poněvadž tou dobou byl podzim a jak otec, tak syn tuto roční dobu milovali, pojmenovali jej Lístek. Bylo to i docela příhodné. Jeho srst byla hnědočervená, ale oči měl jasně žluté. „Tak se tedy vydáme za Lístkem,“ souhlasil chlapec s otcem.
„Jen v klidu dojez, času máme dost. Lístek se v lese neztratí. Zná ho jako své packy.“
Když konečně dosnídali, slunce již příjemně hřálo a naplňovalo oblohu světlými barvami. Otec rád tvrdil, že má všechen čas na světě. A tak si ještě před cestou nabrousil svou sekyru. Chlapec doufal, že ji nebudou potřebovat. Několikrát se otce ptal, co se z ní otírá hůř – zdali smůla, nebo krev. On však vždy odpověděl, že neví. Jako správný dřevorubec svou sekyru na stromy nikdy nepoužil. Bylo jeho posvátnou povinností je chránit. Před nimi. Před lidmi.
„Proč vůbec ti lidé stále chodí do našich lesů?“ zeptal se chlapec, když se s otcem konečně vydali na cestu. Seděl mu na ramenou a ruce měl založené v jeho vlasech. Procházeli pod větvemi stromů, které na míle daleko obklopovaly jejich opuštěnou a polozapomenutou chatku. Dýchali pomalu, aby si co nejvíce vychutnali vůni lesa.
„Musí, synku,“ povzdychl si smutně otec. „Myslí si, že bez času nemohou žít. Tlačí je na každém rohu. A v lese je víc času než kdekoliv jinde. Říčky tu tečou pomalu, ptáčci nikam nepospíchají, zvěř se v klidu napájí u jezírek a nemusí nikam pospíchat, houby zde rostou pomaleji, lež lidské zuby a stromy dokáží stovky let stát na jednom místě. To ty syčáky nejvíc fascinuje. Nejraději by se v ty stromy změnili, proto dělají to, co dělají.“
Chlapec se již neptal. Byl na světě jen deset zim, ale věděl toho o životě v lesích již poměrně dost. Lidé, tedy ti lidé, jiní, než byli oni dva, žili ve městech vzdálených od jejich lesů. Žili v obrovských kamenných budovách a vše tam řídil čas, jen tam utíkal naprosto jinak než v lesích. Lidé nevstávali se sluníčkem, ba jej dokonce ignorovali. Nesvítili si v noci na cestu měsícem a nedokázali pochopit krásu, která se skrývá v pomalu padajícím listí. Vstávali za pomocí kohoutů, kteří prý byli zakletí tak, aby je vzbudili v přesnou hodinu. Neměli čas si pořádně vychutnat snídani, protože pospíchali do práce. Neměli ani čas na své děti. Otec mu říkal, že nikdo z těch lidí své děti nevíská ve vlasech. Najímají si na to jiné lidi, nebo své děti pošlou na několik hodin denně pryč do nějakých budov, kde se mají naučit, jak být vzornými občany. Přičemž na každou lekci mají přesně stanovený čas. Neučí se to pro zábavu, tak jako chlapce učil jeho otec, ale učí se, protože musí – většinou tam jen sedí a počítají hodiny do konce. Chlapec sice nikdy nedokázal pochopit, jak dlouhá hodina vlastně je, nebo co to vlastně znamená, ale pro ty lidi to bylo platidlo. Čas pro ně znamenal všechno – každý ho měl tolik, kolik ho chtěl, ale stále ho měl málo. Lidé z těchto měst však přišli na způsob, jak čas ošálit, aby jej měli více. Měli své vlastní dřevorubce – podle otce špatné a zlé – a ti chodili do lesů a káceli stromy, které zde stály stovky (některé i tisíce) let. Pomocí věci, které otec říkal magie, získávali z jejich letopočtů dny navíc. Schovávali pokácené stromy do skleněných nádob a pěstovali si v útrobách svých domovů jejich letopočty, které jim dokázaly tu ubrat, tu přidat čas. Když si někdo z nich chtěl přispat, urval ze starých stromů část jejich času a přivlastnil si ji. Pak mohl spát o hodinu déle, nebo být v práci o hodinu méně. Tito lidé mezi sebou mohli své letopočty i měnit, proto z jejich životů zmizely veškeré peníze.
Peníze. Další pojem, který chlapec nechápal. Nikdy je nepotřeboval. Když se chtěl najíst, vydal se mezi stromy, trpělivě procházel mezi mechem, nasbíral si nějaké borůvky, nebo nějaké houby. Když se chtěl pobavit, chodil lesem tiše jako myška a sledoval zvířecí stopy v blátě. Občas to trvalo strašně dlouho (podle oněch lidí i několik hodin), ale vždy našel jezírko, u kterého se s tichou elegancí procházeli jeleni. Pohled na ně ho dokázal tak očarovat, že občas seděl u jezírka celý den. Tak dlouho, dokud si na něj zvířata nezvykla a nezačala chodit i okolo něho. Bylo to kouzelné. Když tam seděl tak dlouho, že i píseň ptáků utichla a jeho ramena se změnila v domov pro motýly, vyšplhal na koruny stromů a zdříml si tam. Věděl, že se nic nestane, pokud se domů vrátí o noc či dvě později. Chatka mu nikam utéct nemohla a otec na něj vždy rád počkal.
„Tamhle je ta chátra,“ vyrušil jej ze zamyšlení otec, zvedl ho ze svých ramen a postavil na zem. Poté se společně přikrčili v křoví. Několik kroků od nich stálo pět zdatných mužů před vysokým letitým stromem, který by obvodem svého kmene dokázal zabrat celou jejich chatku. Před stromem seděl Lístek, nehybně jako kámen. Pozoroval muže před sebou a pokaždé, když se pohnuli, zaštěkal. Muži byli oblečeni v potrhaných látkových šatech, které vypadaly, jako by před nimi měly několik set majitelů. Všem se však na zápěstí leskly stříbrné věci. Byly vyleštěné lépe, jak zrcadla a chlapec si byl jistý, že by musely jít vidět přes celý les. Hodinky. Tak se jim říkalo. Otec ho kdysi poučil, že bez těchto věcí by si nikdo z těch lidí nedovolil vyjít z domu. Kdyby nevěděli kolik, na co mají času, byli by ztraceni.
„Co tady děláte?“ Vyšel otec zpoza keře, sekyru v ruce.
„Jsme královští dřevorubci, vandráku.“ Vyšel otcovi jeden z mužů naproti a ukázal na sekery opřené o pařezy kousek od nich. O celou řadu pařezů! V místě, kde býval hustý zdravý les, ve kterém se k sobě stromy tiskly jako bratři, bylo teď jen několik set pařezů táhnoucích se do dálky jako nekonečné náhrobky.
„Tenhle les králi nepatří, odejděte!“ vyzval je otec. „Podívejte se na tu spoušť, kterou jste nechali za sebou!“ Mávnul rukou k pařezům. „Copak vám to nestačí?“
„Nestačí, drzoune. Přikaž tomu psovi, ať ustoupí z cesty! Tenhle strom si vyhlédl sám král! A rozhodně tady nemůžeme marnit čas!“ Muž se nervózně podíval na hodinky. „Máš přesně tři minuty a deset sekund na to, abys toho psa vyhnal. Pak budeme mít půl hodiny na to, abychom ten strom pokáceli. Pak si musíme dát povinně pěti minutovou pauzu – takže budu mít tři minuty na pečeni a dvě minuty na chleba – a pak se musíme vrátit, abychom to stihli. Protože pak budu mít jen deset minut, abych vyzvedl děti ze školy. Pak jim budu muset věnovat hodinu svého času, tak se to doporučuje podle norem, a pak si budu muset nastavit budíka na zítra. Takže jak vidíš, starče, času nazbyt nemáme.“
„Máte to pěkně naplánované.“ Otec přešel k Lístku, pomalu se vedle něj usadil a začal jej líně drbat za uchem. „Jenže tenhle strom tady zůstane. Ať si váš král nechá zajít chuť.“
„Dovolíš si vzdorovat modré krvi?!“ obul se do něj jeden z králových mužů.
„Modrá krev,“ zasmál se otec opovržlivě, Lístek jako by na souhlas lehce zavyl. „Vaše šlechta má modrou krev z toho důvodu, že celé dny sedí doma, užívá si volného času, který nakradla z těchto lesů a nikam nechodí. Slunce se jich dotkne maximálně jednou rok, takže mají kůži bílou jako starý pergamen a jdou jim tak vidět žíly. Možná že ty žíly vypadají jako modré, ale vsadím se s tebou, že kdyby ses jich silněji dotknul, kůže by jim popraskala a vytekla by jim krev stejně rudá jako je tvá, nebo má.“
„Taková drzost!“ Králův muž pozdvihl výhružně prst, ale jeho oči jej zrazovaly. Věděl, že to je pravda. Lidé předstírali, že věří ve vládu modré krve, ale otec měl pravdu. Královská rodina byla skupinou vychrtlých lidí, kteří jakživ neopustili svůj palác. Na získávání času měli své vlastní dřevorubce. Nic nemuseli dělat a jen si užívali. Všichni na ně pracovali a královská rodina byla tak bohatá, až si lidé mysleli, že je výjimečná a tím jim samým nadřazená. Slunce pro šlechtu bylo cizincem. Kůže opravdu zbělala natolik, až jejich žíly vypadaly jako nositelky modré krve. Bylo však zakázané o takových věcech mluvit. Otec se však nebál. Ten měl jiného krále – krále, který vládl jen jemu. Krále, jehož pažemi byly stromy, ústy vítr, očima zvěř a nosem mech. Les.
„Běžte si řezat dřevo do královských lesů.“ Otec se zvedl a opřel se o sekyru. Považoval tím rozhovor za ukončený.
„Královské lesy již neexistují,“ řekl tiše jeden z nich a poté se krátce podíval na hodinky. „Tady ztrácíme čas, hoši, jdeme někam jinam. Když stihneme do pěti minut najít nový strom – nějaký menší – stihneme všechno podle plánu. Jdeme!“ Muži sebrali své sekyry a odešli.
Otec celou cestu zpátky mlčel. Chlapec mu opět seděl na ramenou a raději nic neříkal. Chtěl tátovi nechat trochu času na přemýšlení. Věděl, že popovídat si mohou kdykoliv jindy. Měli na sebe celý život, nebylo třeba se hnát. Samotný chlapec jen smutně hleděl mezi stromy. Přemýšlel, jak dlouho tady stojí a hlavně – jak dlouho tady stát ještě budou? Byl rád, že otec dnes nepoužil svou sekyru, ale bál se, že jednou to přijde. Viděl jiskru zášti v otcových očích, když spatřil ty pařezy. Jen malou nepatrnou jiskřičku… která později uhasla pod záplavou chladného smutku. Ti lidé se tak moc hnali za svým pokrokem, až přestali ctít bohatství přírody. Jejich kamenná města brzy vše nahradí, za chvíli zde nebudou žádné stromy – žádné letopočty, které by mohli ti lidé ukrást… a pak? Pak se nejspíše obrátí proti sobě a král sám se přesvědčí, že bez bohatství je jeho krev stejně rudá, jako krev jeho poddaných. Bylo to v přirozené povaze těch lidí. Dobývat, ničit, krást – ignorovat minulost a nepřemýšlet o budoucnosti. Ve své honbě za nekonečnem, ztratili pravé pojetí o čase.
„Tihle samozvaní dřevorubci mě tak strašně štvou, chlapečku můj,“ přerušil otec znenadání ticho.
„Mě taky, tatínku,“ chlapec položil svou hlavu na jeho a spustil své ruce podél jeho ramen. Otec je volnou rukou chytil a stiskl jeho prsty do svých. V druhé držel sekyru.
„Je naším řemeslem ty stromy chránit,“ řekl mu otec. „Dělal to můj otec přede mnou a jeho před ním. Jednou to budeš dělat i ty a po tobě tví synové. Kdysi dávno tenhle les objímal celý známý svět. Kdysi dávno… kdysi když lidé ještě neznali čas. V dobách, kdy pro ně znamenal něco jiného. V dobách, kdy pro ně znamenal rodinu, lásku, přátelství, krásu a pohodu. Dnes pro ně znamená jen spěch, povinnost, strach a čísla. Hlavně ta čísla… mohou je mezi sebou měnit a ovládat se jimi.“ Na chvíli se zamlčel. „U toho stromu jsem před mnoha lety poprvé políbil tvou matku. Tam, kde teď stojí pařezy, jsme měli v korunách stromů obrovský dům. Stavěli jsme jej hromady nocí a dnů. Ani ty jejich pitomé hodinky by nedokázaly spočítat, kolikrát se nám nad hlavami vystřídal měsíc se sluncem.“
Chlapec mlčel, bylo to lepší. Otec o matce mluvil málokdy. Les si ji vzal k sobě před několika lety. Mluvili o ní zřídka. Bylo to tak lepší. Pak to moc nebolelo.
Když se vrátili na chatku, dlouho se nic nedělo. Otec párkrát odešel na ryby – byl to jeho oblíbený koníček. Stál v potůčku tak dlouho, dokud téměř nesplynul s vodou a když mu ryby začaly okusovat kůži na prstech u nohou, tak je chytil do holých rukou. Vždy si však rybu jen prohlédl a pak ji opět pustil. Byl to jeho způsob obdivu k přírodě. Tichý a klidný. Chlapec ho pár dnů sledoval, ale poté si našel jinou zábavu. Lákala ho představa onoho domu v korunách stromů. Musí to být úžasné! Rozhodl se tak, že si také udělá vlastní. Vydal se do lesa pro spadané dřevo – nedovolil si na stavbu domečku použít větve mladých stromů. Lísteček kráčel po jeho boku.
Šli docela dlouhou dobu. Možná i den, či dva. Avšak v jeden okamžik se Lísteček posadil, nabral vzduch do nozder a pak se rozeběhl. Chlapec nevěděl, co má dělat. Nerad běhal – bylo to zbytečné. Celý les měl na dlani a procházka pod korunami stromů za zvuků ptačí písně byla jeho každodenní rutinou. Nechtěl ji měnit. Neměl však jinou možnost. Rozeběhl se za psíkem.
Našel ho podle štěkotu. Lístek seděl za keřem a štěkal na mýtinu před sebou. Mýtina? Takhle blízko? To je divné. Chlapec vykoukl zpoza keře a na okamžik se mu zastavilo srdce. Mýtina byla poseta stovkami pařezů… takový kousek od jejich chatky! Intuitivně se podíval směrem, kde s otcem před několika dny (nebo týdny?) spatřili královské dřevorubce. Tam, kde si kdysi jeho rodiče v korunách stromů vystavěli domeček, nyní rostly obrovské kamenné domy. Několik z nich ještě nemělo ani pevné základy, ale přesto na jejich stěnách do jednoho bez rozdílu visely obrovské hodiny. Lidé pod nimi chodili se stromy v malých skleněných lahvičkách a měnili si je za jídlo, pití, oblečení a podobné věci. Nejvíce zajímavé mu přišlo, že jakmile lidé strom získali, okamžitě si zkontrolovali své hodinky. Někteří se radovali, někteří smutnili, ale všichni do jednoho utíkali, či alespoň popobíhali. Jako by zapomněli chodit. Vypadali jako stádo koní, které vyplašila bouřka. Nikoliv bouřka… bojí se času. Bojí se těch čísel, která nosí všude s sebou a která se objevují a mizí podle toho, jak ti lidé žijí.
Chlapec nechtěl být jako jeden z nich, ale poprvé v životě ucítil potřebu pospíchat. Byl to divný pocit – nepřirozený. Vůbec se mu nelíbil, ale jeho otec to musel vědět. Vyběhl zpět k chatce. Jak nejrychleji dokázal. Lístek mu běžel v patách.
„Tati! Tati!“ zakřičel, jakmile se dostal domů „Rychle!“
„Copak se děje, chlapče můj?“ Starý dřevorubec s poklidem přešel ke svému synovi.
„Ti lidé! Jsou strašně blízko! Kácí všechno, tatínku, všechno! Ta jejich honba za časem nebere konce!“
„Spíš jejich honba za smrtí.“ Posmutněl otec. Chlapec se rozplakal, nevěděl proč… prostě to na něj přišlo.
„Neplakej, dítě moje.“ Sklonil se k němu, přiložil mu ruce na tváře a lehce jej políbil na čelo. Pak ho chytil za ruku a odvedl do chatky. Nepospíchal ani teď. Jeho otec by nepospíchal, ani kdyby mu na paty šlapala sama smrt. Odvedl jej do jeho pokoje, uložil do postele a pomalu přikryl. „Zkus si chvilku odpočinout, jdu to zkontrolovat. Nechám ti tady Lístka. Hlídejte se navzájem. Nechoďte ven. Počkejte tady na mě. Vrátím se a pak spolu půjdeme na houby.“
S těmito slovy se s nimi rozloučil a odešel. Chlapec ještě zaslechl, jak brousek lehce políbil ocel jeho sekery. Nenuceně a klidně. Kdyby si u toho zvuku představil, jak se ve vzduchu vznáší chmýří z pampelišky, měl by stejný pocit.
V pokoji trávil doposud nejkratší, avšak současně nejdelší dobu svého života. Čas utíkal strašně pomalu, přitom rychle. Netrpělivě čekal, až se otevřou dveře jejich chatičky… a v nich bude stát jeho otec. Poprvé v životě se chlapec cítil sklíčeně. Nevěděl, co ho čeká, věděl jen, že musí počkat… to mu nějak zvlášť nevadilo, byl na to zvyklý, ale teď to bylo jiné. Věděl, že otec se může vrátit kdykoliv.
Ani nevěděl, jak dlouho seděl na posteli a drbal Lístka za ouškem, když se najednou rozrazily dveře a v nich stál otec. Byla již noc, přesto chlapec ve svitu měsíce spatřil, jak se otec celý leskne. Od potu a… a pravděpodobně od smůly. Chlapec nedokázal určit, co to je, ale když ho otec vzal do náruče, bylo to lepkavé a zanechávalo to na jeho šatech tmavé fleky, jejichž barva se dala horko těžko určit.
„Rychle!“ zakřičel otec, když s ním vyběhl z chalupy. Bylo to poprvé v životě, co jej chlapec viděl utíkat a vůbec se mu to nelíbilo. „Musíme rychle! Než bude úplně pozdě!“ Tlačil jej ke své hrudi, rukama mu objímal záda a chlapec na svých vlasech cítil otcovy výdechy – rychlé a nepravidelné. Vyběhl, jak nejrychleji dokázal. Lístek jim běžel v patách. Chlapec se nedokázal zorientovat, kam to vlastně běží. Přísahal by, že les zná jako svého nejlepšího přítele, ale stromy se okolo něj mihaly rychlostí větru a měsíc na obloze poskakoval tam a zpátky. Chlapec cítil, jak otcovi buší srdce a doufal, že jeho vlastní je o trošku klidnější, ale přesně to určit nedokázal. Snažil se soustředit, ale ono rychlé buch, buch, buch mu zatemnilo všechny smysly. Začal se potit. Studené čůrky potu mu stékaly z čela do očí a celé paže měl brzy provlhnuté. Jakmile si to uvědomil, tak své srdce pocítil, i kdyby nechtěl. Cítil ho v uších, prstech i na čele. A také cítil, jak se mu okolo něj něco sevřelo. Něco nepříjemného a nepohodlného… strach!
„Tady, synku, tady!“ Najednou chlapec stál pevně na zemi. Neznal to místo, kde jeho otec zastavil, ale osvícené bylo dobře. Až moc dobře. Chlapec nikdy neviděl tak intenzivní měsíční svit. Když se však zorientoval, došlo mu, že zdrojem světla není měsíc. Stáli před obrovským stromem, který svou korunou zastiňoval samotnou oblohu. Jeho kmen byl tak obrovský, že chlapec nedokázal určit, kde začíná a kde končí. Neviděl jediný jeho zákrut. Jako by doběhli k obrovské nekončící dřevěné stěně. Výška a velikost stromu byly fascinující sami o sobě, ale když chlapec zdvihl zrak k jeho koruně, zůstal stát na místě – naprosto omámen! Strom měl jasně modré listy, které svým světlem ozařovaly celé okolí. V jeho kmeni jako žíly proudila jasná achátová smůla, která byla zvýrazňována albínsky bílou kůrou. Tepala svým vlastním životem. Chlapec měl pocit, že ve stromě musí bydlet stovky, ne… statisíce (!) modrých hadů.
„Tatínku…“ vydechl s úžasem chlapec. „Ten strom má modrou krev!“ Najednou mu to všechno došlo. Tohle je šlechtic! Tohle je opravdový král! Ale král čeho?
„Není čas, synku!“ Otec se k němu otočil. V ruce měl svou sekyru. Chlapec nechápal, jak se zde vzala, protože během běhu ji otec dozajista neměl. „Nemůžu ti to teď vysvětlit, ne všechno najednou. Nemůžu uvěřit, že to řeknu, ale… ale není čas.“ Otec plakal. Jeho oči se ve svitu stromu jasně leskly. Sklonil se nad ním a pohladil jej. „Jednou na to přijdeš. Přijdeš na to, co jsem musel udělat. Budeš jediný, který tomu bude rozumět a bude tvojí povinností se postarat o to, aby lidé nezapomněli na to, proč jsem to udělal. Budeš se muset postarat, aby nezapomněli na čas. Na své životy! Rozumíš?“
Chlapec nevěděl, co na to má říct. Bylo mu z toho strašně smutno. Jeho rozhodnutí však urychlily zvuky v dáli. Nedaleko od nich někdo zakřičel. Chlapec souhlasil. Rozuměl.
„Dobře,“ kývl otec. „Lístku!“ zakřičel a pejsek se na něj podíval. „Nastala tvá chvíle, starý brachu. Seber své přátelé a kup pro mě a pro syna to, co je na tomhle světě nejcennější!“ Chlapec byl uveden do dalšího úžasu, když Lístek svému paníčkovi pokynul hlavou a zavyl tak mocně, že normálního pejska by to snad stálo hlasivky. Jakmile se za jejich rodinným chlupatým přítelem objevila vlčí smečka, Lístek jim pokynul a s vrčením zmizeli v lese. Pak se otec pevně chopil sekery a sekl do stromu. Po ráně od sekery ze stromu vyšlehla oslepující záře. Chlapec si stihl zakrýt oči, ale otec takové štěstí neměl. Slepý sekl znovu. A znovu a znovu. Najednou jako by byl den. Smutný, ale jasný den. Chlapec slyšel z dálky za sebou psí štěkot a vlčí sténání, ale také slyšel, jak na větve okolních stromů přilétají ptáci. Vnímal, jak se vedle něj zastavila srnka. Najednou zde bylo celé stádo. Všechna zvířata stála, či seděla jak přikovaná a jen hleděla na starého muže, který sekal mohutný strom. Ruce měl pokryté modrou smůlou, z očí mu zůstaly již jen vypálené důlky, ale jeho paže se nezastavily. Sek, sek, sek! Jako když slávou zpitý bubeník bije na bicí, anebo bitvou opilý rytíř seká do štítu. Sek, sek, sek! Křřřřuuup! Zarachotilo. Strom se s každým dalším úderem zmenšoval! Nepadal, ale smrskával se! Společně s ním se však měnilo i všechno ostatní. Nebe se začalo zbarvovat do jasně oranžové barvy, byť na něm stále svítil měsíc. Ptáci s každým dalším úderem zapomínali, jak mají létat. Jeleni shazovali své paroží, ač bylo léto. Vlci v lese přestávali výt. Listí na okolních stromech se z jasně zelené začalo zbarvovat do hnědé a nečekaně jako letní déšť padalo na zem. Když byl strom jen o malinko větší než malý keřík, pocítil chlapec na svých ramenou sněhové vločky.
Když se otcovy ruce zastavily, byla kolem sněhová vánice. Zvěř však odmítla zimní spánek a rozutekla se do holých lesů. Ptáci se zvedli z opadaných větví, aby našli nějaké chladné krajiny, ve kterých by mohli přečkat léto. Král byl mrtev, ať žije král… jeho poddaní byli v takovém šoku, že začali fungovat obráceně. Začali kráčet proti času, doufajíce, že tím zvrátí tok událostí.
„Tatínku!“ Zvedl se chlapec rychle a přešel ke klečícímu muži. „Tatínku!“ Položil mu ruce na ramena, ale on nereagoval. Kdyby měl oči, koukal by jimi do dálky. „TATÍNKU!“ zabrečel zoufale a objal ho. Jeho ruce se však nepohnuly. Nepohnul se jediný sval v těle. Otcova kůže byla celá vybělená, veškeré jeho vlasy byly pryč a ze silného svalstva zbyla jen kůže lepící se na kosti. Chlapec začal plakat. Přes tekoucí slzy téměř neviděl, jak otec ve svých rukou drží skleněné těžítko a v něm modře zářící stromeček.
„Nikdy…“ vzdechlo torzo. „Nikdy nezapomeň, kolik času ti zbývá. Nikdy.“ Šlo o tichý nepatrný šepot. „Jednou to pochopíš, jednou to pochopíš.“ To byla poslední slova, která chlapec na dlouhou dobu slyšel. Seděl u otce ještě dlouho. Poté vzal jeho strom a začal se vracet zpátky. Cesta zpět byla divná. Houby zarůstaly do země, mech se vznesl do vzduchu a zmizel, kanci tupili své kly a hmyz vylézal na povrch. Nikde však nebylo ani živáčka. Žádní lidé. Když se chlapec přes závěje letního sněhu přebrodil k obrovskému kamennému městu, které vybudovali oni lidé, bylo dočista prázdné. Jediné, co spatřil, byly stovky jasně stříbrných hodinek, které nevinně mizely v padajícím sněhu. Jak šel dál a dál, tak narazil i na jiné hodinky – dřevěné, kožené, černé, červené, modré, mosazné a ocelové. Všechny je sesbíral na jednu hromadu a přemýšlel, co bude dělat dál. Neměl pospíchat. To věděl jistě, ale nic jiného nechápal. Nechápal to ani za deset let, když z kamenných budov zbyly jen kostry a nechápal to ani za dvacet let, když si ze zbytku těch koster postavil vlastní domeček, kde všechny hodinky schoval a nechápal to ani za třicet let, když k němu do domečku zavítal první člověk, kterého po dlouhé době viděl a následně si od něj jedny hodinky koupil. Byla to mladá nádherná žena – o hodně mladší, než byl on. Dívka jen smutně poznamenala, že je škoda, že chlapec (nyní již muž) žije sám. Začala mu tak pomáhat, dokud okolo jeho domečku nevyrostla malá vesnice. Za čtyřicet let se zvedla a oznámila mu, že musí odejít. Kdysi dávno – v dobách, kdy příroda ještě běžela normálně – měla se svým milovaným v korunách blízkého lesa obrovský domeček ve větvích. Společně se klaněli obrovskému králi s pravou modrou krví, který kdysi držel svou tichou stráž v lesích a dohlížel na přírodu. Její milovaný se dokonce zavázal k tomu, že se stane jeho královským dřevorubcem a bude jej chránit. Chlapec (nyní již stařík) byl však příliš stár na to, aby pochopil, s kým měl tu čest. Nechápal, že ti, kteří odešli jako poslední, nyní přicházejí jako první. A nepochopil to ani za dalších padesát let, ani za dalších sto.
…
Pan Nespěchal se probudil. Už bylo pozdě. Byl unavený, tak unavený… ale najednou chápal vše. Rozuměl všemu, čemu rozumět měl. Byl připravený. Zvedl se ze svého křesílka a přešel zpět do obchodu. Naposledy v životě čekal. Naštěstí ne dlouho. Jeho poslední zákazník přišel přesně na čas. Když se pomalu otevřely přední dveře, celá místnost ochladla. Zákazník byl zahalen v černé kápi a nešlo mu vidět do tváře. Přesně jak pan Nespěchal očekával.
„Můj otec mi zanechal silnou zprávu, když mi předal toto těžké břemeno,“ pozdravil pan Nespěchal příchozího. „Čas má takovou hodnotu, kterou mu přisoudíme. Může to být naše prokletí, může to být náš učitel, může to být minulost, může to ale být i budoucnost. Rozhodně to není jen slovo, nebo prostá přímka. Čas může být kariéra, může být rodina. Může být břemenem i prožitkem najednou. Čas je láska, čas jsou emoce a okamžiky. Čas není na hodinkách, čas nejsou ručičky a povinnosti, čas nám neukazuje, kolik minut nám zbývá do konce života, nebo kolik sekund uběhlo od našeho narození. Čas jsme my – je to teď, zítra i včera – všechno to jsou součásti nás všech a musíme se k nim postavit čelem. Každý sice jiným způsobem, ale je to potřebné. Nemá cenu se času klanět – čas se musí ohnout a zužitkovat. Je to to jediné, co si lidé kdy darovali a co má cenu. Protože jeho kouzlo spočívá v tom, že nás může donekonečna bolet, ale jen na chvíli nám umožní zapomenout. Může nás pronásledovat na každém kroku, ale stejně mu můžeme uniknout a pak ho opět najít. Stejně nás může hřát a těšit. Otázka je však kdy – dnes, včera, nebo zítra?“ Nato k cizinci natáhl ruku. V otevřené dlani se vyjímaly hodinky z jasně bílého dřeva s modrým ciferníkem. „To je otázka, na kterou si každý musí odpovědět sám.“ Jakmile zákazník od pana Nespěchala obdržel hodinky, jen se uctivě uklonil a zase odešel. Pan Nespěchal však spatřil, jak se jeho oči pod dotekem času, krále času – toho pravého šlechtice s modrou krví, změnily. Něco z nich zmizelo. Pan Nespěchal viděl za svůj život již spoustu lidí. Viděl v jejích očích paniku, když jim nešly hodinky, viděl strach, když se rozbily a viděl úlevu, když mu nějaký stařec nad hrobem věnoval ty své. Co však spatřil pod očima v kápi, to pochopit nedokázal. Jako by se čas vytratil, jako by přestal existovat.
Druhý den se víska probudila do horkého srpnového dne. Nikdo to nečekal, a tak se huňaté letní kabáty brzy válely všude po ulicích, jak je lidé shazovali. Ráno totiž ani neměli čas vyhlédnout z okna a zjistit, jak to venku vlastně vypadá. Zkrátka se chopili svých každodenních věcí a vyběhli ven. Až slunce je překvapilo. Donutilo je se zastavit a zamyslet. Příroda pro ně začala běžet obráceně, ale pravdou bylo, že se vrátila, protože se vrátil i její král s modrou krví.
I děti byly překvapené, když na obloze spatřily ptáky a rodiče si konečně oddechli, že přes den nemusí dávat pozor na vlky. Všechno bylo úplně jinak. Nikdo si v tom zmatku ani nevšiml, že v lese přibyl nový strom, že z města zmizel jeden starý hodinář a že jeho krámek byl téměř prázdný… téměř. Když to vesničané zpozorovali, tak na pultu obchodu našli jednu jedinou věc – a to starou sekyru pokrytou zaschnutou rudou smůlou. Byť to nakonec vlastně bylo štěstí.
