Život je plný stereotypů. V kultuře, v práci… mezi lidmi, ale i v knihách. A mezi jeden z těchto stereotypů, odvěkých jako lidstvo samo, patří i představa hororového podzimu.
Poslední letní paprsky se schovají za mraky. Slunce se změní v jojo pohupující se za mlhou; stane se hercem, za kterým se zatáhne opona a audience (my) čeká na další představení. Než přijde, pokoušíme se zabavit jinak. Odvrátíme svůj pohled od pódia a rozhlédneme se okolo nás. Zjistíme, že ostatní diváci začali nosit bundy a čepice, do oken bije déšť a zpoza lavic se zvedá mlha.
Přišel podzim. Období hororu. Sezónní hodina mezi vlkem a psem, podzimní čas mezi třetí a čtvrtou a hodinou ranní. Slunce vychází, ale noc ještě neskončila. Lidstvo vstupuje do období magie.
Vždy mi přišlo podivné, jak tolerantní dokáží lidé vůči podzimu být. Málokdo si pustí horor nebo přečte strašidelnou knihu, ale jakmile se noc začne protahovat a rána vzdalovat, sáhneme po dýních a svících a jdeme uctít památku těch, kteří již nejsou mezi námi. Strašidelná atmosféra k podzimu patří. Ať jde o Dušičky, Halloween, nebo o Día de Muertos. Proto mi přijde zajímavé na stránkách tohoto blogu věnovat pár slov „králi hororu“, Stephenovi Kingovi, který přeci jenom 21. září oslavil své pětasedmdesáté narozeniny. Chtěl bych vám předat střípek z Kingova života, který mi přijde strašidelnější než jeho romány samotné.
Stephen King proslul jako „Král hororu“. Přezdívka mu byla přišita v minulém století, kdy z jeho pera vzešla řada slavných hororů jako Řbitov zvířatek, To, Carrie, nebo Osvícení. Hororová atmosféra, nadpřirozeno, hra se smrtí a podzimní kulisy se staly neodmyslitelnou součástí hororu. Některá Kingova díla byla natolik brutální (Carrie), že byla v některých státech USA dokonce zakázána. Jiná, která si již s králem hororu spojí málokdo (Vykoupení z věznice Shawshank, Zelená míle, Geraldova hra), se dostala na plátna kin, na kterých se změnila v kultovní trháky, jejichž neznalost se považuje za kulturní hřích.
Dá se v několika málo slovech vůbec shrnout postava Stephena Kinga?
Musím říct, že sám jsem se ke „králi hororu“ dostal relativně nedávno. Minulé léto jsem darem dostal Řbitov zvířatek. Akademická strohost mě okamžitě varovala: „Nečti to, je to jenom obyčejný román. To ti k ničemu nebude.“ Ale už po pár stránkách mě kniha chytila a byť jsem se prokousával jen „obyčejným“ českým překladem, a ne anglickým originálem, mezi řádky jsem pochopil, proč je Stephen King v Americe tak populární. Kingovy knihy jsou dle jeho slov psány pro „obyčejné lidi“. Jak se zmínil v knize O psaní, která prakticky slouží jako autobiografie/učebnice tvůrčího psaní; proč psát úřední orgán, když každý běžný civilista, který nemá místo hlavy právnickou řeč, řekne jen úřad, nebo ouřad.
Stephen King se vyznačuje bohatou slovní zásobou, znalostí dějin, politiky, ale i kultury a do svých knih se nebojí míchat jedno přes druhé, aby čtenář porozuměl. Jeho cílem je vypěstovat co nejsilnější vztah čtenáře k hlavním postavám (a poté postavy eventuelně zmasakrovat, což čtenáře ještě více připoutá k příběhu). V knize O psaní si tímto způsobem obhájil i svou popisnost. Jeho knihy jsou psány pro dospělé čtenáře a slovy Stephena Kinga: „A o čem se nudní dospěláci baví, když se potkají?“ Hlavně o práci. O tom, kdo je štve, s kým se jim nejlépe pracuje a čím tráví volný čas. Proto musíme v Řbitovu zvířátek zkousnout zdlouhavý úvod, ve kterém Louis Creed vysvětluje, jak se ze špičkového lékaře stal univerzitním poskytovatelem první pomoci. V Růženkách musíme překousat několik desítek stránek popisujících práci vězeňského psychologa a policistky, abychom později pochopili, jak jsou jejich zkušenosti podstatné pro děj. V Nezbytných věcech polovinu knihy čteme jen jakousi „maloměstskou kroniku“, na jejímž pozadí se děje něco „záhadného“, co nakonec přivodí konec celému malebnému městečku Castle Rock. Netýká se to jen dospělých. V Ústavu musíme přetrpět několik kapitol popisujících dětský život, pohádky, zájmy a hry, abychom se vžili do role dětí, které někdo unesl, aby je mohl obětovat pro „vyšší princip“. Samozřejmě nejlépe jde Kingovi popisování povolání, které se jeho samotného týká. Začínal jako učitel angličtiny. Když mu kariéra nevyšla, pracoval v prádelně, kde během praní seděl na pračce a do notýsku sepisoval osnovu pro Prokletí Salemu. Když prodal Carrie, vstoupil na dráhu profesionálního spisovatele. Jack Torrance z Osvícení, stejně jako Paul Sheldon z Misery a Ben Mears z Prokletí Salemu tak mají společnou věc – jsou to spisovatelé, nebo učitelé angličtiny.
Stejně tak jsou pro Kinga podstatné politické a kulturní reálie. Zatímco v hororech vydaných v minulém století nešetří kritikou na Nixona a rasovou segregaci, v nových titulech zase sype popel na hlavy Trumpa a Bushe. Ve starších knihách atmosféru dobarvují filmy jako Hvězdné války, Terminátor a Rambo, v nových se do hlavních postav vžijeme díky modelu jejich iPadu, či oblíbené videohry. V knize Puls (2006) může zombie apokalypsa vypuknout kvůli „véčkovým“ sklápěcím telefonům, které má přeci každý. V novele Telefon pana Harrigana (2020) ze sbírky Když teče krev hraje roli v hlavní zápletce přechod z iPhonu 3G na novější iPhony s biometrikou a haptickou odezvou. V Colorado Kidovi si novinář nedokáže představit život bez bločku (2005), v Panu Mercedesovi (2014) bez internetu. Na své si přijdou i znalci americké historie, protože například v Řbitovu zviřátek se děj příběhu datuje podle prezidentů, nikoliv podle roků. Za Roosevelta; když Kennedy nastoupil do úřadu; to zrovna v Bílém domě řádil Johnson. Situaci Paulieho Edgecomba ze Zelené míle také více ocení ti, kteří rozumí významu Velké hospodářské krize.
Ale pojďme dál. Když jsem přečetl první knihu od Stephena Kinga a okamžitě si běžel do knihkupectví pro další, zasekl jsem se. Jsem schopný stát půlhodiny v obchodě a vybírat mezi dvěma lampičkami a najedou jsem měl před sebou čtyři poličky přeplněné knihami od jednoho spisovatele. Naštěstí jsem věděl, pro co jdu a rozhodování netrvalo tak dlouho. Ale když jsem si ty knihy prohlížel, napadlo mě: Jak to ten chlap sakra dělá?
Jací jsou jeho kostlivci ve skříni? Protože kromě kultury, politiky a popisu podobných povolání se Kingovy knihy shodují v popisování ještě jednoho fenoménu – drog.
Popularita dokáže člověka zničit. Stephen King je obdivuhodným příkladem člověka, který se popularitou nechal rozpárat do krve, poté se sebral, postavil na vlastní nohy a postavil se jí. Začínal s ničím a dokud jeho (v pořadí čtvrtý) román Carrie neodkoupilo jedno americké nakladatelství, prakticky by dnes jeho jméno nic neznamenalo. Krátce po vydání Carrie zemřela na rakovinu Kingova matka, čímž začalo období, na které se King několikrát marně pokusil zapomenout.
Ostatně nechme Stephena Kinga, ať o tom promluví sám:
„Poprvé jsem se opil v roce 1966,“ svěřuje se v knize O psaní. Whisky se tenkrát dala společně s krabičkou Winstonek pořídit za 1,95 dolarů. „Jako spisovatel jsem pochopitelně velmi citlivý člověk, ale jsem taky chlap a pravý chlap se svým citům nikdy nepoddává. Proto piju… …krucinál, já jsem alkoholik, blesklo mi hlavou. Byl jsem to koneckonců já, kdo napsal Osvícení a vůbec si neuvědomil, že píšu sám o sobě… …na jaře roku 1986 jsem psal Tommyknockery, na nichž jsem často pracoval až do půlnoci, tep jsem měl na sto třiceti a v nosních dírkách nacpanou vatu, abych zadržel krvácení od kokainu… …u románu Cujo si takřka nepamatuji, že jsem ho psal.“ První pomoc Kingovi poskytla jeho žena, když na rodinné oslavě přede všemi vysypala na koberec obsah Kingova odpadkového koše. „Plechovky od piva, cigaretové špačky, gramové lahvičky od kokainu a igelitové pytlíky od kokainu, lžičky se zaschlou krví a hlenem, Valium, Xanax, lahvičky od sirupu proti kašli Robitussinu a léku proti nachlazení NyQuilu, dokonce i lahvičky od ústní vody… …měl jsem strach, že když s pitím a s drogami přestanu, už nikdy nedokážu psát, ale rozhodl jsem se, že pokud na to přijde, vyměním psaní za to, že zůstanu ženatý a budu vychovávat svoje děti.“ Samozřejmě se psaní Stephen King vzdát nemusel. Vedle klávesnice mi leží Billy Summers, který vyšel v létě minulého roku a já netrpělivě čekám, až jej otevřu a v duchu Kinga obdivuji, jak se dokázal se svými démony vyrovnat. Příběh v příběhu.
King dokonce přiznal, že představa spojení tvůrčí práce s drogami je jedním z největších životních mýtů, za který mohou Hemingway a Fitzgerald (přičemž tento seznam by se dle mě dal ještě rozšířit, ale nechme to stranou). „Drogově závislí spisovatelé jsou prostě jen drogově závislí spisovatelé – jinými slovy úplně stejní feťáci jako všichni ostatní… …Hemingway a Fitzgerald nepili proto, že byli kreativní… …pili proto, protože to alkoholici prostě dělají.“
Avšak jak nad tím přemýšlím, napadá mě, že tento článek by prakticky mohl lehce zaútočit na Kingovu přezdívku „král hororu“, ke které se on sám zrovna dvakrát nehlásí. Ostatně nechme promluvit jeho tituly. Hororové bijáky jako Carrie, Prokletí Salemu, Osvícení, Cujo, Řbitov zvířátek, To a Misery vznikly v období jeho těžké závislosti na drogách. Když se podíváme do 90. let a dále, ve kterých byl „čistý“, najdeme zde díla jako Nezbytné věci, Zelená míle, Dallas 63, Růženky apod. Nejsem žádným odborníkem na beletrii, ale i při četbě Kingových knih, jsem si občas pokládal otázku: „Je normální, že to vůbec napsal?“ A pak: „Sakra tohle mi k jeho stylu psaní vůbec nesedí, co se stalo?“ Dlouhodobě mám totiž problém, že když začnu číst nějakou knihu, moc se nezajímám o autora (klasiku stranou). Prakticky přijdu do knihkupectví, na blind koupím něco, o čem někdo jiný řekl, že „to je fakt dobrý“ a čtu. Když mě autor chytne, sáhnu po další knize. Když ne, jdu dál. Zeptejte se mě na spisovatele, které čtu … a moc vám neodpovím. Ale zeptejte se mě na knihy a můžeme se bavit. Samozřejmě existují výjimky. Občas se stane, že mě některý autor pohltí, zájem se změní téměř v posedlost a člověk pak mezi řádky postupně sleduje, jak se i autor samotný měnil.
Když jsem tak z brutálního Osvícení skočil do Dračích očí, nemohl jsem si nevšimnout změny. Stejně tak když jsem po Noční směně vyzkoušel Bazar zlých snů. Změnil se styl a změnila se i charakteristika hlavních postav. Když jsem si přiznal, že Kinga čtu více, než kteréhokoliv jiného autora a rozhodl jsem se sáhnout po autobiografii O psaní, uhodil jsem hřebík na hlavičku. King chce, abyste jeho postavy měli rádi. King chce, abyste chápali jejich problémy a vžili se do jejich života. Avšak ve starších románech jste se vžívali do životů cynických alkoholiků, kdyžto v moderních titulech můžete být liberálním občanem, který může „…chodit do takové té práce, jak si tam lidí pípají vstup píchačkami.“ (Billy Summers, BETA s. r. o., 2022).
Je pak poměrně pěkné na autorovi samotném sledovat vývoj mentality, a to jak napříč dějinami, tak i ve smýšlení jednotlivce samotného. Zatímco staré tituly se nebojí rasismu, sexismu a podobných neduhů předchozího století, v nové tvorbě na nic takového nenarazíte. Zatímco dříve King považoval za důležité označit Afroameričana rasistickým pojmem, který si nedovolím napsat (n-word), v moderní tvorbě tvrdí: „nevzpomínám si… …že musím popsat, jak lidé v mém příběhu vypadají – raději nechám čtenáře, ať si obličeje, postavu i oblečení doplní sám.“
Nemělo by mě to překvapovat, že někdo tak slavný si prošel něčím tak tragickým, ale pravda je opakem. Více než (negativní) fascinace nad Kingovou závislostí mě však překvapuje (pozitivní) fascinace nad způsobem, kterým se s ní popral a také skutečnost, že celá tato aféra ovlivnila jak Kingův život, tak i styl jeho psaní. Prakticky jsem rád, že jsem kdysi dávno obdržel darem zrovna jeho knihu a že jsem se o něj začal zajímat. Někteří autoři skýtají mnohem silnější příběh, jak jejich vlastní knihy. A myslím si, že asi nic nepokazím, když řeknu, že z Kinga se opravdu stala „značka“ hodná hypu, který okolo ní panuje.
Takže pokud vás podzim přitáhne k hororu, donutí vás pustit si nějaký film, nebo přečíst strašidelnou knihu a čirou náhodou byste sáhli po něčem z produkce Stephena Kinga, přemýšlejte nad tím, zdali je jeho přezdívka „král hororu“ přeci jenom oprávněná.
„Příšery a duchové jsou skuteční. Žijí v našich hlavách a někdy nad námi přebírají kontrolu.“
Stephen King
