Mnoho lidí si pokládá otázku, jak bychom reagovali, kdybychom zjistili, že v kosmu existuje druhý život. Byli by oni mimozemšťané přátelští? Rozuměli by nám? A rozuměli bychom my jim? Jaké by měli technologie? Jak by žili? Byli by na nás hodní? Měli bychom se jich bát, nebo bychom je měli vítat?
Nikdo si však nepoložil otázku, zdali v kosmu neexistují jiní lidé? Co kdybychom objevili někoho, kdo by nám nastavil zrcadlo a ukázal nám, že se dalo vyvíjet i jinak? A je to vůbec možné? Mnoho věcí se zdá jiných, ale všechny naštěstí mají stejná jména. Podle mě v kosmu musí existovat jiný život. Další lidé. Jen se bojím, že pokud je někdy potkáme, pokud na ně někdy přijdeme, budou stejní jako my. Jejich civilizace bude postavena na krvi a oni zapomenou na svou minulost, aby mohli ignorovat budoucnost. Podle mě bychom se vyhubili navzájem.
Poslední věta příspěvku byla pro Lumiéru tak akorát dost. Zaklapla lupu a hodila ji na stůl. Jiní lidé, pff, pomyslela si hořce. Zhasla ve svém pokoji lampičku a ulehla na lože. Již bylo pozdě. Koukala do lupy déle, než měla a obávala se, že až ji zítra ráno budík oznámí začátek nového pracovního dne, nebude schopna udržet oční víčka otevřená. Když zhasla, ještě jí došlo, že si zapomněla vyčistit tykadla. Zářila ve tmě jako dvě světlušky a rušila její pokusy o spánek. Maminka jí základní hygieně učila od malička, ale ona už dávno malá nebyla. Přišla o všechny své návyky. A také se v dospělosti naučila příšerné lenosti. Většinu dne ztratila koukáním na jiné planetky, protože jí zajímalo, jakým způsobem žijí ostatní více, než jak žije ona sama. Snažila se tak záři ignorovat, ale nedalo jí to. Za několik minut vylezla z postele, přešla do koupelny, vzala si do ruky utěrku s černým mýdlem a tykadla vyčistila. Když konečně byla tmavá jako zhasnutá lupa sama, vlezla opět do postele a oddala se spánku.
Lupa ji vzbudila přesně, jak předpokládala. Pro změnu hned po ránu vzala do ruky utěrku s bílým mýdlem a tykadla opět probudila k životu. Aby se trošku probrala, ještě si lehla do postele a vzala si lupu do ruky. Prstem projížděla po jejím sklíčku a sledovala novinky o svých sousedech na jiných planetkách. Kdysi na to její lidé používali dalekohledy. Sledovali blízké, ale přesto pro smrtelníka bez vozu vzdálené planetky a posílali si vzkazy máváním rukou, nebo si posílali psaníčka. Někdo z jiné planetky napsal na obrovský kus papíru zprávu, vystavil si ji před domem do rámu, kterému se říkalo poštovní rámka, a druhý človíček si ji dalekohledem mohl přečíst a poté napsat psaníčko své. Jenže doba pokročila, technologie šly dopředu a před mnoha lety jedna vědkyně přišla s revoluční inovací! Dalekohled smrskla a rozšířila jeho sklíčko, takže vypadal jako větší lupa. Aby toho nebylo málo, tak tahle nová „lupa“ (byl to jen pracovní název, ale rychle zlidověl a tak se ujal) měla možnost se propojit s lupami ostatními. Skrze sociální sítě (v této civilizaci tzv. hvězdné sítě) tyto lupy sjednotily celou jejich galaxii a lidé se na sebe již nemuseli koukat skrze staré dalekohledy a psát si dlouhé dopisy. Teď stačilo otevřít lupu, napsat na ní zprávu, nebo popřípadě si prohlédnout fotografie ze života ostatních lidí, podívat se na jejich příběhy, přečíst si zprávy, nebo si něco objednat – celý svět se smrsknul na jedno dotykové sklo. Byl doslova na dlani a doslova pod lupou. Lumiéra si svůj život bez lupy již představit nedokázala.
Byla tak nadšená z toho, že může být v kontaktu s kýmkoliv a kdykoliv, že úplně zapomněla na to, že žije naprosto sama. Jejich civilizace totiž byla zvláštní a pro nás naprosto nepochopitelná. Každý člověk žil na jedné malé planetce – naprosto sám. Na této planetce měl svůj dům, svou kancelář a své vybavení a okolní svět sledoval jen skrze onu lupu. Tito lidé však byli natolik závislí na svých přístrojích, že jim vůbec nedocházelo, že okolo nich nikdo jiný není. Nevnímali, jak se planetky od sebe vzdalují a lidé na nich se odcizují každým dnem více a více. Život neexistoval na pevné půdě, existoval v lupách. Nic víc k životu nebylo třeba. Lidé si odvykli přemýšlet. Jejich mysl byla zaneprázdněna tím, aby na své planetě měli dostatečně velký záhonek, aby měli dobře umytá okna, protože ta šla vidět i na vzdálenost několika hvězd a nikdo nechtěl, aby právě jeho dům byl kritizován v nějaké reportáži, anebo aby se o něm nešířilo něco nepěkného. Další věcí bylo jídlo. Tito lidé již dávno nevařili podle toho, co jim chutná a podle toho, co jim jejich těla říkala. Vařili jen podle toho, co dle zpráv bylo správné. Pak se tím chlubili na hvězdné síti a doufali, že si jejich snahy někdo všimne a dostatečně ji ocení. Neměli ani potřebu ze svých domečků vycházet, protože všechen známý svět měli doma. Osobní setkávání vyměnili za imaginární a slova za text. Pozbyli jakéhokoliv smyslu pro osobitost a fyzičnost.
A tak se v tento osobitý den, kdy se odehrává tato fyzická historka, muselo odehrát něco zvláštního, něco, co Lumiéře změnilo život a zničilo jej ve své tradiční, neměnné a trpké podstatě. Když si totiž sedala ke kancelářské židličce a otevírala svou lupu, aby se mohla pustit do dalšího pracovního dne a promarnit další článek svého života – tak jak to dělává každý den – probleskla za oknem pekelně oranžová záře s červeným nádechem. Celá Lumiéřina místnost probleskla a ohřála se. Zděšena svým vlastním zaleknutím, které v tomto stereotypním a odcizeném životě opravdu dokáže přijít znenadání, ztratila kontrolu nad svými nohami a vyběhla ven. Když se ocitla na povrchu své planety, dvojitě ji zamrazilo. Prvním podnětem byla ona věc samotná – šlo o jakousi bílou raketu ve tvaru v polovině useknuté okurky, avšak právě v oblasti řezu bílé okurce trčelo několik tyčí, ze kterých plápolal oheň, jenž ji poháněl dopředu. Raketka však byla zmatená, protože vedle její malé planetky létala stále dokola.
Druhým podnětem byl její domov jako takový. Když raketka zmizela za zákruty planetky, Lumiéra zjistila, že je dočista tmavá. Lampa, která se nacházela před její chatkou, byla vyhaslá a ze světla zbyl jen prach, který se jako šedý had rozsekaný na tisíce kousků plazil z rozbitého skleněného krytu do vzduchoprázdna. Kamsi do temné dáli. Povrch její planetky byl kdysi zezelenalý kvítím, ale teď byl tmavě modrý. Květiny byly nahrazeny tmavými smítky vesmírného odpadu, který se pod vlivem raketky začal vířit. A byla tu taková tma… tak obrovská tma. Jakoby se ze všech hvězd v galaxii zčistajasna vytratila veškerá plazma.
Jediným zdrojem světla byla raketka, která se opět objevila na obzoru. Ale její světlo bylo stejným cizincem, jako ona sama. Bylo tak příšerně nepřirozené. Lumiéra se rychle chopila své lupy, aby zjistila s čím má to potěšení, ale pak bílá okurka tvrdě dopadla. Jako shnilá zelenina nedbale hozená do kompostu. Ona věc dopadla vedle Lumiéry. Tlaková vlna jí vymrštila lupu z ruku a odhodila ji na nejbližší kameny. Hlasité prasknutí znamenalo, že její život tak, jak ho znala, právě skončil.
„NEEE!“ zakřičela a zabrečela zároveň. „Proč já?!“ S hněvem se k raketě otočila, jen aby spatřila, jak z ní někdo vylézá. Byl to muž. Opravdu divný muž. Lumiéra nikdy někoho takového neviděla. Jeho kůže nebyla modrá, tak jako její, takže to nemohl být člověk. Jeho uši byly kulaté, nikoliv hranaté, oči měl divně barevné, nikoliv typicky černé lidské a úplně postrádal tykadla! Lumiéru okamžitě napadlo, že tak ten tvor nemůže vůbec nic vidět.
„Co seš zač?“ Zeptala se ho, když se tvor postavil na nohy a rozhlédl se po okolí. Byl divně oblečený. Celý v bílém a přes hlavou měl nějakou skleněnou přilbu.
„Ty mluvíš mojí řečí!“ Vyhrkl místo odpovědi, ale pak se vzpamatoval. „Já jsem člověk! Ty musíš být marťan, že jo?“
„Marťan?“ Lumiéra nechápala, o čem to mluví. „Vypadám jak někdo, kdo je z Marsu? Jsem snad červená? Jím písek, nebo co? To já jsem ČLOVĚK! Co jsi ty, to nevím… ale rozhodně ti nezávidím, vypadáš příšerně.“
Tvora její odpověď očividně zaskočila. „Oukej,“ řekl nechápavě a zvedl k ní ruce v podivném gestu. Vypadalo to, jako by se opíral o nějakou neviditelnou krabici. „JÁ. PŘICHÁZÍM. V. MÍRU.“ Mluvil pomalu a divně u toho hýbal rukama, jako by jí ta slova chtěl sdělit gestikulací.
„Nejsem idiot,“ urazila se Lumiéra a zkřížila své ruce na hrudi. „Můžeš se mnou mluvit normálně. Co tady děláš, ty… ty… no, tvore?“
„Už jsem ti říkal, že jsem člověk. Měl jsem nehodu, nějaké turbulence, nebo tak. Dopadl jsem kvůli nim na tuhle vzdálenou hvězdu.“
„Vzdálenou hvězdu?!“ Vyhrkla Lumiéra. „Kdybys dopadl na hvězdu, bylo by po tobě. Tohle je planetka, moje planetka. Podívej se okolo sebe, ty troubo! Víš ty vůbec, jak je naše civilizace obrovská? Žijeme v obrovském společenství!“
„Jo?“ Zeptal se nechápavě tvor. „A v jakém?“
Lumiéra se otočila, aby mu to ukázala, ale jakmile se rozhlédla okolo sebe, zůstala stát naprosto zaražena tím, co spatřila. Široko daleko od sebe neviděla jedinou planetu, ni hvězdu. Obklopovala ji jen nekonečná tma, která jakoby ji svou tíhou tlačila na hrudi. Neviděla jediného svého souseda, jediný příbytek. To není možné, posteskla si pro sebe. Ještě včera jsem na lupě koukala na to, jak si starý soused Thylacine k večeři dával zdravou stravu, vždyť to sdílel před pár hodinami! Také si pamatovala, že když byla malá, tak její kamarádka ze školy, Quagga, bydlela na hvězdě tak blízko té její, že se mohly vídat každý den. Stačilo jen vysoko vyskočit. Celé dětství trávily tím, že na sebe koukaly dalekohledy, psaly si dopisy, a když jejich rodiče ulehli ke spánku, skočily k sobě a dalekohledem špehovaly kluky z okolí. Pamatovala si jistého chlapce, měla pocit, že se jmenoval Dusicyon Australis. Byl to jejich třídní rebel, do kterého každá z dívek byla zblázněná. Jeho táta měl tu nejlepší restauraci v celé galaxii – Neomonachus Troicalis. Měli tam to nejlepší tulení maso, jaké Lumiéra kdy jedla. Její tatínek pochoutku miloval natolik, že se nebál utrácet do hvězdných taxíků a brával je tam docela často. Když se podívala za sebe, srdce jí kleslo ještě níže. Když se konečně odstěhovala od rodičů a přestěhovala se na vlastní planetku, stal se jejím nejbližším kamarádem starý človíček žijící pár planet od ní. Jeho psík, Tarpan, byl jejím malým pokladem. Sledovala ho dalekohledem každý večer a její soused se bavil tím, že jí ukazoval všelijaké psí kousky. Jenže pak dostala do ruky lupu a dalekohled už nikdy nevzala do ruky. Nepotřebovala ho. Lupa jí přiblížila život všech a všeho. Byla celým jejím životem, jejím jediným spojením se světem… který, jak se zdá, zmizel.
„Ne, to není možné!“ Zalapala po dechu Lumiéra, když přešla k rozbité lupě. Nechápavě na ni hleděla. Jak si mohla nevšimnout, co se to okolo ní děje? Jak mohla být tak slepá, že nepostřehla, jak moc se svět odcizil sám sobě? Všichni byli pryč… všichni odešli z jejího života, přestože to vypadalo, že jsou si blíž, než kdykoliv jindy. Zůstala sama. Ano, celý život byla sama, ale nikdy si to neuvědomila. Nikdy pořádně neotevřela oči, protože všechnu svou pozornost upírala na svou lupu. Nikdy jí ani nedošlo, že okolo ní nikdo není. Jídlo řešila jedním kliknutím. Pak stačilo jen otevřít dveře a vše, co jsi objednala, tam najednou bylo. Nikdy neřešila toho, kdo to tam dal. A tak to bylo se vším. Vnímala, že okolo ní někdo musí být, ale neřešila, jak se ostatním lidem vzdaluje.
„Jsem tady úplně sama, všichni jsou pryč!“ Sedla si do prachu, do jediné věci, která se v jejím životě nezměnila. Byl na její planetce celou dobu, ona ho jen ignorovala. Jak je možné, že ho tady najednou je tolik? Pomyslela si, když ho nabrala plnou hrst a nechala ho pomalu spadnout do svého klína.
„Neboj se, já jsem tady s tebou,“ začal se opět vtírat ten divný tvor. „Pomůžu ti! To mi lidé děláme, víš? Pomáháme opuštěným tvorům, nikdo ti neublíží. To ti slibuji. Když půjdeš se mnou, najdeme ti nějaké přístřeší a jídlo, budeme se o tebe starat. Nikdy jsme nikomu neublížili, u nás rozhodně nevyhyneš.“
„Tvá slova nemají větší cenu, než tohle,“ uchopila poslední hrstku prachu ve své dlani a hodila ji po muži. Nedoletělo k němu jediné smítko, ale signál to byl jasný. Pocítila strašnou samotu a v onom rozpoložení překvapivě netoužila po ničem jiném, než po samotě úplné. Ostatně to pro ni bylo přirozené. Pravými pocity se na hvězdné síti nikdo nechlubil. Občas tam sice někdo přidal nějaký smutný příspěvek, ale to jen kvůli tomu, aby vyvolal soucit a upozornil na sebe, nikoliv pro to, aby – nedej hvězdný bože – byl litován.
„Říkáš tedy, že jsi člověk, to je zajímavé,“ přerušil nastalé ticho tvor a posadil se naproti ní – avšak v dostatečné dálce. Neudělal ani krok blíže. „Myslel jsem, že jsme ve vesmíru sami, víš?“
„Jsme v něm sami,“ Lumiéra položila hlavu do dlaní. Doufala, že to, co cítí mezi prsty, nejsou slzy. Nechtěla tomu cizinci dopřát to potěšení a tak je raději rychle zatáhla zpět. „Jen jsem o tom nevěděla.“
„No já jsem si myslel to samé, dokud jsem tě nespatřil! To se mi snad ani nechce věřit! Zapíšu se do dějin, jako Kryštof Kolumbus!“
„Kdo?“ Lumiéra to jméno slyšela poprvé.
„Jeden významný objevitel z našeho světa. Našel kontinent, na kterém se teď nachází jedna z nejvyspělejších civilizací!“
„Kontinent?“ To pro Lumiéru také byla novinka.
„Něco jako vaše planetky, víš? Hodně zjednodušeně.“
„A to na ní nikdo nebydlel?“ Lumiéře při té myšlence zaplesalo srdce. Představila si onen kontinent jako planetku, na které se procházel starý soused s Tartanem. Zalilo ji malé štěstí. Pokud by jí ten tvor dokázal najít její vlastní kontinent, na kterém by mohla být sama sebou, byla by ráda. Zajímalo ji, jestli tito tvorové na svých kontinentech také mají dalekohledy.
„Bydlel a stále bydlí. Jsme na ně hrdí, ale už to je kontinent všech.“
„Nemůžeš si přeci ukrást planetu jenom pro sebe!“ Obula se do něj Lumiéra. Kontinent si ve své mysli opravdu představovala jako malou planetku a tak nechápala, že je mezi nimi rozdíl. Tvora to ale očividně malinko urazilo. Přemýšlela, co by dělala, kdyby se někdo přistěhoval na její „kontinent“. I když se teď cítila smutně, docházelo jí, že tvorova přítomnost jí není příjemná.
„Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel,“ zamýšlivě přivřel oči. „Že by celá ta planeta vlastně patřila nám. Ne, to nejde. Podle mezinárodního práva si ji nemůžeme přivlastnit. Patří přírodě, patří všem. Nemůže ale patřit jednomu státu, takovou zodpovědnost si na triko nikdo nevezme.“
Lumiéra nerozuměla jedinému slovu, které řekl. Nedávalo jí to smysl a tak se vrátila k bodu, kterému rozuměla. „Co se stalo s těmi, kdo obývali tu Kryštofovu planetu?“ Rozhlédla se do prázdna okolo sebe a doufala, že se jim nestalo to samé.
„Nic,“ v tvorových očích problesklo něco, co se Lumiéře moc nelíbilo. „Stále tam žijí. S námi. Chráníme je.“
„To je od vás hezké,“ odpověděla mu nejistě a nabrala do ruky další hrst prachu. Z čista jasna muž něco vytáhl z velké kapsy na svém stehně a začal do toho ťukat svými prsty. Lumiéře to připomínalo její lupu, ale nebyla si tím jistá.
„Úsměv, ty člověče, hahaha,“ muž na ní namířil předmět. Než se Lumiéra nadala, oslepil ji ostrý záblesk. „Tohle bude jednou v učebnicích!“ Zajásal tvor, ale Lumiéra ho již nevnímala. Chytila se za svá tykadla a s bolestí se svalila na zem. Mezi prsty jí protékala mazlavá světélkující tekutina a ona cítila, jak se jí začínají vysoušet oči. Doma, mezi čtyřmi stěnami, byla naprosto chráněna. Mohla svá tykadla čistit kdykoliv mohla – to aby jí pak mohly poskytovat ochranu, když vyjde ven, ale teď byla naprosto vydána osudu napospas. Ten záblesk světla, který tvorovi vystřelil z ruky, ji dočista paralyzoval. Doufala, že ještě není pozdě a tak se zvedla a bleskurychle přeběhla zpět domů.
„Počkej?! Kam utíkáš?“ Ozývalo se za ní, ale ona nevnímala. Když se za ní dveře zavřely, nevěděla, co má dělat. Za normálních okolností by vytáhla svou lupu, našla by nějaký článek o první pomoci, anebo si objednala nějaké léky. Ale to teď udělat nemohla. Dokonce ani nevěděla, na jaké planetce bydlí nejbližší doktor, nebo nejbližší člověk, který by jí dokázal pomoci. Tak dlouho žila mimo realitu, až s ní naprosto ztratila kontakt. Neměla ani žádného pravého přítele, kterého by mohla kontaktovat, ba dokonce ani nevěděla, kam zmizeli její rodiče. Ty totiž na své lupě nesledovala, bylo by to trapné.
„Klidně si zůstaň vevnitř,“ ozvalo se zvenku, když Lumiéra klesla do své postele a položila hlavu do polštáře. „Prohlašuji tohle místo za novou lidskou rezervaci,“ sděloval jí divný tvor, když na stěnu jejího domu přibouchával nějakou podivnou tabulku. Lumiéra brečela do rytmu jeho úderů – buch, buch, vzlyk, vzlyk, buch, vzlyk. Rozhodla se, že by měla být silná, ale bez své lupy se cítila naprosto bezbranná. Zbytky svých skomírajících očí vyhlédla z okna přesně v okamžik, kdy tvor doprostřed její planetky zabodl malý stožárek, na kterém volně visela jeho vlajka. „Ještě se za tebou přijedu podívat, to se neboj,“ doléhalo k ní z dálky. Pak se tvor chviličku přehrabával ve své raketě, než konečně vytáhl jakýsi záchranný modul, nasedl do něj a odletěl.
Lumiéra pak již plakala jen chvilku. Krátce po tvorově odletu jí totiž oči vyschnuly a o zrak přišla úplně. Obklopila ji temnota mnohem větší, než kterou si dokázala připustit. Slepě přecházela sem a tam po svém domečku a snažila se hmatem svých rukou najít něco, co by jí mohlo pomoci. Nejvíce doufala, že najde nějaký důkaz, který ji usvědčí v přesvědčení, že to všechno je jen jeden ošklivý sen. To se ale nestalo. Seděla tak v rohu místnosti (připadala si tam nejvíce v bezpečí). Byla sama se svými myšlenkami. Jak nespravedlivé!, napadlo ji. Každý žije stejně jako já, tak proč se to muselo stát zrovna mně? Přemýšlela nad tím, zdali lidi na jiných planetkách potkal stejný osud. Zdali ví, že jejich planetky se vzdálily a jejich životy se tak nadobro odcizily… Jistě, že to neví! Lupy tohle neukazují… nikdo se na nich nechlubí zármutkem, nebo neštěstím! Nikdo neví, jak svět doopravdy vypadá!, naříkala v duchu. Nejdříve byla na všechny lidi naštvaná, ale poté ji přepadl soucit a chtěla je varovat, avšak nevěděla jak. Bez své lupy a naprosto slepá neměla jedinou šanci, jak zabránit katastrofě. Celá její civilizace zahyne… ne! Ona už zahynula… protože v tomto světě, v této realitě, nikdo nežil. Každý svůj život přenesl do lupy. Celá civilizace přestala žít, přestala komunikovat a jen přežívala na něčem, co je poutalo k zániku. Jako když člověk v kómatu přijde o svůj rozum a pak se vrátí do těla, které již nepoznává.
Lumiéra v rohu místnosti nahmatala hrst prachu. Nevěděla, jak dlouho tam seděla, ale prach byl najednou jedinou věcí, kterou dokázala poznat a cítit. Převalovala si jej mezi prsty, pouštěla ho do vzduchu, nebo ho vyhazovala vzhůru, ale bylo ho stále víc a víc. Nic jiného jí v životě nezbylo. Jen prach, ve který se jednou také obrátila.
…
Jaký to krutý osud pro člověka jménem Lumiéra, řekl by si jeden. Ale její příběh přesto nedal spát druhému. O okamžik kratší, než je lidský život, přistála na planetce další raketa. Vystoupil z ní ten stejný tvor, jako kdysi. Jediným rozdílem bylo, že jeho tvář byla zarostlá bílými vousy a vlasy na jeho hlavě pomalu ustupovaly stáří. Tvor vylezl ze své rakety, oděn ve stejném skafandru, jako před mnoha lety. Když však upřel svůj zrak na Lumiéřinu planetu, byl v šoku. Krom prachu zde nebylo zhola nic. To není možné, pomyslel si. Souřadnice jsou správné, nelžou! Vytáhl tak z kapsy svůj telefon a zkontroloval jej. Měl pravdu, je na správném místě… jen v jiném čase. Vzpomínky na Lumiéru byly i po těch letech stále živé a on věděl, že není blázen. Otevřel galerii a po dlouhém listování našel starý snímek. Byla na něm velmi divná žena s modrou kůží a tykadly nad očima. V očích se ji značily šok, smutek a údiv najednou. Tak nejsem blázen, pomyslel si tvor. Přešel k místu, kde kdysi Lumiéra seděla a porovnal jej se svou fotografií. Kameny seděly, jen chatka zmizela. Popošel tak k důlku v zemi, kde kdysi nechal svou vlajku, ale i ona byla pryč. Pokusil se posadit, aby si mohl lépe srovnat myšlenky, ale bez chatky a Lumiéry byla planeta vychýlena ze své standartní osy a tak se najednou otočila.
Mužova raketa opustila své místo a vydala se proti jeho vůli vstříc kosmu. Mnohem horší však bylo, že pohyb planetky byl tak prudký, že mužův telefon vypadl z ruky. Když k němu přešel, zprvu se zděsil, když spatřil střepy, ale pak mu došlo, že na to samé místo kdysi upadla Lumiéřina lupa. Srdce se mu tak na okamžik uklidnilo, ale když se k telefonu přikrčil, objevil, že stará sklíčka se lísají s novými. Z jeho telefonu zbyla jen prostá nepoužitelná padrť. Jaká to ironie osudu, pomyslel si, když koukal na zbytky jediné věci, která ho mohla zachránit.
Ale ta marťanka říkala, že tady přeci je celá civilizace!, napadlo jej. Rozhlédl se tak okolo sebe s nadějí, ale byl oslepen stejně, jako kdysi Lumiéra. Neviděl vůbec nic a jediné, co mu zbylo, byl všudypřítomný prach. Chytil ho do ruky a přemýšlel nad tím, co se asi stalo s jejími lidmi. Pak hrst pustil do obnoveného vzduchoprázdna.
