Uličkou dlouhého jablečného sadu se procházela jeho stará majitelka. Sad se jmenoval Pangea. Sama majitelka nevěděla proč tomu tak je. Jméno stromům a jejich plodům darovali její předci a ona jen pokračovala v rodinném řemeslu. Sázela stromy, sklízela a prodávala jablka, kam jen její paměť sahala. Ani nad tím moc nepřemýšlela. Dnes stromy obešla jen zběžně, protože ve vzduchu se zvedal prach, z nebe padala šedá smítka a stará dáma cítila, jak ji přes letní oblečení kouše do kůže chlad. Zima jablkům neprospívala a žena nechápala, kde se vzala, protože i do samotné sklizně zbýval ještě celý měsíc. Když se vrátila do domku, tak sad ozářila oslepující záře. Kdesi v dálce se na obloze objevil velký rudý hřib, ohlušující výbuch se začal rozléhat po okolí a cestou bral stromy, keře i domy. K sadu však nikdy nedospěl. Přesto stará paní ze svého domku již nikdy nevyšla. Jablka popadala ze svých stromů a jedno z nich dopadlo obzvláště kuriózně.
Uchytilo se přímo mezi kamenem a louží. Třetina jablka tak byla do půle ponořena do kaluže, třetina se opírala o kámen a poslední část unikala stínu, který hornina vrhala a nechávala na sebe svítit zničehonic objevujícím se světlem. V této pozici jablko zůstalo již napořád. Vlivem změn, které vyvolal onen velký hřib, nehnilo, ba ani nejevilo známky jakéhokoliv poškození. Uběhla celá léta a ono se dočista nezměnilo. Stále bylo kulaté a krásně rudé. Stromy postupně zmizely, z domku zůstaly jen staré kamenné základy a na oblohu se vrátilo slunce, ale jablko stálo stále stejně. Na pomezí kaluže, kamene a sluníčka. Samolepka s obrázkem a názvem sadu, Pangea, jež mělo každé jablko, byla vybledlá, avšak stále držela nalepena na svém místě. Přesně v průsečíků všech třetin.
I po pádu onoho hřibu však život dále pokračoval svým tempem. Dokázal si najít cestu. A tak se jednoho dne na jablku objevili první červi. I oni však byli jiní. Narostl jim pár nohou a pár rukou a dokázali vidět, slyšet, přemýšlet a komunikovat. Ze začátku jich bylo málo a žili na jablku společně, roztroušeni v malinkých skupinkách, které se nikdy nemohly potkat. Bylo jich tak málo, že jablku pramálo mohli uškodit. Jejich počty se však zvyšovaly a jejich místa se začala měnit. Část červů se usídlila u kaluže, část pod kamenem a poslední skupina zůstala na místě, na které jasně svítilo slunce. Jejich hranice byly oddělovány vodou, stínem, sluncem a vybledlou samolepkou. Jejich život ze začátku udávalo šnečí tempo, ale jak se jejich společnosti začaly rozvíjet i oni sami počali se rychle měnit. Jejich ideje byly nezastavitelné.
Ti, jež bydleli u kamene, se o něj začali zajímat. Fascinovalo je, že vrhá tak obrovský stín, který je chránil před sluncem. A poněvadž si na ten stín navykli, zbělala jim kůže, jak se nezdráhali vyhledávat sluneční záři. Časem začali z jablka strhávat slupku a jali se z ní stavět malá obydlí a to co nejblíže ke kameni, který pro ně byl jediným orientačním bodem. Jejich prostředí vyžadovalo, aby se mu přizpůsobili a tak začali ze slupek a z napadaného nepořádku, který se na jablku usadil, vytvářet nástroje, které jim umožnily po kameni šplhat a dělat do něj tunely. Fascinovalo je to. Hnalo je to dál. Chtěli přijít na to, co se nachází v těch temných tunelech tak moc, až zapomněli na jablko jako takové. Jenže tím se pustili na cestu, kterou neznali a jež pro ně byla nepřirozená. Někteří červové tak v tunelech dokonce mizeli, nebo umírali vyčerpáním a celou jejich společností se začal šířit strach. Šedí červové, jak si začali říkat, se najednou obávali pokroku a tunelů, které sami vybudovali. Avšak našel se jeden, který byl ochoten všechny ostatní podpořit. Využívajíce jejich strachu, začal budovat svou moc. Všude chodil první, za ním obvykle kráčeli jeho nejvěrnější červi a on je tak za jejich odvahu odměňoval. Tu daroval tunel, tu daroval domeček, sem tam i celá políčka slupky. Méně udatným červům se začalo říkat rabové. Jejich údělem se stalo následovat pány červy, kteří se chopili otěží pokroku a začali vykračovat temnotou. Svého vůdce si nakonec zvolili za krále, a poněvadž jeho moc vycházela z odvahy, kterou se chlubil, nikdo si nedovolil ji zpochybnit.
Současně stínoví červi začali věřit v jeho božský úděl. Nikdo nevěděl, co král našel v těch temných tunelech, nikdo nevěděl, jaká moc se tam skrývá a tak snadno uvěřili jeho slovům o tom, že v hloubi celého kamenného uskupení se nachází červí ráj, který se však neotevře všem. Král jim sdělil, že aby se do něj červ dostal, musí nejdříve vykonávat službu pro své pány, modlit se k temným tunelům, jejichž obsah nikdo krom krále neznal. Tvrdil jim však, že na konci těchto tunelů se nachází světlo, které jednou všichni spatří. Musí však řádně sloužit a poslouchat. Bylo to pro ně jednoduché. Jednoduše uvěřitelné. Král tak vykonal obrovskou újmu na celém stínovém červím společenstvu, ale jak jednotlivé generace míjely, nikdo si nedovolil zpochybnit zažité pořádky. Poněvadž tito červové ani neuměli psát, nevěděli pak, kde se vzala jejich víra v kámen a proč král má takovou moc, jakou má. Ale nepříslušelo se jim o tom přemýšlet. Stavěli tak kamenné pomníky, uctívali svého stínového boha a poslouchali krále a jeho pány. Poddanost a víra se pro ně staly jediným smyslem života. A tak ti, kteří nikdy nespatřili světlo a žili ve stínu kamenném, začali najednou snít o sluníčku a doufali, že čím dále od něj budou, tím více se jim ho po smrti dostane.
Červi, kteří na druhé straně žili na té části jablka, které se sluníčka dostávalo nejvíce, tmu a chlad nikdy nepocítili. Neustále pracovali pod sluncem, ze slupek si stavěli stříšky a malé útulné domečky a jejich pleť ztmavla tak, aby ji slunce nikdy nedokázalo poškodit. Poněvadž se však občas také potřebovali před sluncem schovat, začali do jablka vrtat díry, do kterých se mohli schovat. Červí společenství si zde žilo pěkně. Trošku lenivě. Slunce na ně pálilo každý den, jejich díry byly příjemné a stříšky dostatečné. Nikdo z těchto červů se tak nemusel o nic zajímat. Přesto zde byli někteří, kterým vrtání děr vadilo. Tvrdili, že to není správné. Že se tím jablko ničí a že jednou to možná nevydrží a oni o své domečky přijdou. Všichni bez rozdílu. Mnoha červům se však tento argument nelíbil. Nechápali, proč by se měli vzdávat svého pohodlí, když ostatní tak učinit nechtějí. Navíc postavit se proti pokroku dle nich bylo sebedestruktivní. Poslouchat menšinu pro ně nebylo lákavé, a čím více ona menšina červům mluvila do jejich života, tím méně se jim to zamlouvalo. Nutno podotknout, že tito červi byli docela pokrokoví. Chápali totiž, že jablko je majetkem všech a vyžadovali, aby se o něj společně starali, ale současně nechtěli vyvíjet moc velkou aktivitu, aby se pod sluncem tolik nezapotili.
Měli tak své zástupce, kteří se scházeli pod tou největší stříškou, která kryla tu nejhlubší jámu, jež se slunečním červům podařilo vybudovat. Poněvadž však většina červů volbu zástupců považovala za zbytečnou – protože pod sluncem se stejně nikomu nechce moc pracovat – tak si zástupci žili svým vlastním životem. Hádali se mezi sebou, dohadovali se o tom, komu slunce vlastně patří a jak s ním naložit. Tu a tam stanovili limity pro maximální hloubku děr a sem tam vyznačili část slupky, která se nesměla strhnout. Některé červy to však štvalo více, než jiné. Problémem bylo, že uražení červové byli ti nejaktivnější. Bylo jich pár, ale nebáli se pod sluncem dojít ke změně a znenadání dosadili do čela zástupců svého červa, který vyhlásil nové volby. Zvítězit se jim podařilo legální volbou, a byť neměli většinu červího obyvatelstva, tak to stačilo. Pasivita ostatních jim v tom hodně přispěla, ale to už pak nikoho nezajímalo. Ti, co nešli k volbám, neměli právo mluvit o tom, co se stalo. Přesto se jich to týkalo více, než si kdy přiznali připustit. Vítězové získali podporu od čtvrtiny všeho slunečného obyvatelstva, což však bohatě stačilo, protože polovina slunečních červů ani nevěděla, kde se nachází volební místnosti. Nechtělo se jim totiž chodit na sluníčko kvůli něčemu pro ně tak zbytečnému.
Vítězové si začali říkat Prozřetelní a s tichým souhlasem všech ostatních rozpustili zástupce pod velkou střechou a pod taktovkou největšího z červů vyhlásili Sluneční říši, ze které byli vykázáni všichni, kteří nesouhlasili se stavěním stříšek, či s dolováním děr. Aby tak sluneční červi nakonec dokázali před spalujícím sluncem utéct, začali svoje dírky hloubit čím dál tím více. Některé červy to pobouřilo, jiní se začali zajímat o politiku, ale jakmile jednou rozbořili staré pořádky, již se k nim nedokázali vrátit. Tato společnost tak byla postavena na strachu a odporu. Celé generace spolu soupeřily o místo pod sluncem. Tu nějaký červ vyzbrojil své podporovatele, tu druhý vyzbrojil jiné. Nakonec však zvítězil ten, který stál v čele Prozřetelných. Porazil všechny své nepřátele. Poté nechal prohloubit již vystavené díry a všechny je tam za trest naházel. Poté se celé společenství o kousek přesunulo, oplotilo díry s trestanci, prohlásilo to území za trestaneckou kolonii a začalo budovat jámy nové, stále blíže k samolepce. Vítěz občanské války se prohlásil diktátorem a vyzbrojen věrností všech ozbrojených červů, začal ostatním rozdávat rozkazy a hnal je stále dopředu.
Poslední společenství žilo u kaluže a ze všech ostatních červích společenství bylo asi nejmírumilovnější. Kaluži brali jako svůj největší poklad, ale na rozdíl od červů od kamene se ho nebáli. Jeho hlubiny byly sic tajemné, to je třeba uvést na pravou míru, ale místo temnoty se v nich skrývalo bohatství. Kalužní červové se velmi rychle naučili využívat bahno, které se nacházelo na dně, a své domečky si stavěli z něj. Občas k nim vítr zavál kousek dřeva, trávy, nebo nějakého jiného užitečného materiálu, který neznali. Jablko tak ke svému životu téměř vůbec nepotřebovali, ale poněvadž jej stále chápali jako to nejcennější, co existuje, tak si z jeho slupek začali trhat podélné kousky, které mezi sebou měnili za jiné věci. Vytvořili dokonce speciální skupinku červů, která začala slupku systematicky loupat a měnit ji na malé červí peníze. Tím, jak slupka ustupovala, červí společenstvo rostlo. Na odhalené dužině rozšiřovalo svá stavení z bahna a naplaveného dříví a sem tam muselo zkousnout nějakou tu katastrofu, jak se dužina stávala tu blátivou, tu nestabilní a čas od času se propadla. Celá společnost tak byla vybudována na solidaritě. Do čela své země si volila červa, který se zamlouval většině a který podepisoval veškeré dokumenty, které souvisely s rozšiřováním území. Jeho moc však byla ostatními červy kontrolována. Z největšího kusu naplaveného dřeva vybudovali majestátní domeček, kde polovinu křesílek obsadili červové žijící hned u kaluže a druhou polovinu červové, kteří slupku měnili na peníze. Tím vznikl kompromis, kterého nikdo nemohl zneužít. Pojmenovali ho parlament. Aby se jejich společnost nehádala, že tu drží moc jedni, tu druzí, tak se jak vedoucí červ, tak parlament měnili jednou za tři kalužní odlivy. Všichni si v tomto společenství pomáhali a prospívali, jen jablko jako takové trpělo nadále.
Takto tato společenství žila desítky let. Tu a tam se někteří červi z jiných koutů jablka setkali, prohodili spolu pár slov, ale jinak se navzájem nestýkali. Každé červí společenství si myslelo, že jedině ono je to pravé a nechápalo, jak ostatní červi mohou žít jinak. Červové zpoza kamene nechápali, že červové od kaluže nemají svého krále a že se nebojí temnoty, která číhá v tunelech. Nechápali, jak se mohou oddávat prožitkům, které jim zajišťují slupkové peníze, když si mohli poslušností a vírou ve světlo na konci tunelu pojistit ráj v posmrtném životě. Sluneční červové zase nerozuměli tomu, proč červové od kaluže nemají svého vlastního diktátora, který by celou zemi řídil tak, aby chudí červové vůbec nemohli mluvit do záležitostí ostatních. Současně záviděli kamenným červům jejich stín, ale nechápali jejich hloupost. Nechápali, proč kamenní červi opustili své tunely, jen protože věřili v to, že se tam někde nachází nějaké hloupé světlo. Přišlo jim to zastaralé. Oni měli pod sluncem světlo stále a rozhodně se jim to nezamlouvalo.
Řeči o rozdílech mezi červy brzy prolezly všechny tři společnosti. Červi si o nich povídali natolik, až úplně zapomněli na to, že jsou všichni stejní a že společně sdílejí jedno jablko, které pomalu ničili.
Za několik obratů měsíce přišel hořký den. Kalužní červi spotřebovali veškerou slupku ze své třetiny a dostali se až k vybledlé nálepce, na které se kdysi leskl nápis Pangea. Začali vymýšlet způsob, kterým by nálepka šla odlepit, aby se ke slupce vůbec dokázali dostat. Jinak hrozilo, že jejich peníze dojdou. To by znamenalo kolaps jejich civilizace. Nikdo z jejich společnosti by nebyl ochoten se zadarmo potopit pro bláto, nebo vynést naplavené dříví. Hlavně by nikdo z nich nebyl schopen bez řádné odměny pomoci červům, pod kterými se propadala dužina, a jejich parlament by se rozpadl, protože červové, kteří v něm zasedali, by bez slupek nehnuli ani očkem. Stejný problém měli i sluneční červi. K nálepce dospěli ve stejný den, jako červi kalužní. Již neměli kam vrtat své díry. Ty staré, do kterých totiž házeli odpůrce diktátorovy a ostatní vězně, již byly přeplněné a ty, ve kterých mohli žít ozbrojení červi, už pomalu docházely. Diktátor se obával, že kdyby žádné místo nenašli, jeho křehká moc by se obrátila proti němu a on sám by pak skončil v trestanecké kolonii.
Začala tak hádka. Jedna skupina byla hnána strachem z diktátora, druhá byla hnána strachem z nedostatku. Ke shodě však dojít nedokázaly a tak si zástupci obou skupinek na samolepku demonstrativně stoupli a odmítli z ní slézt. Když však jeden ze slunečních červů přešel na kousek nálepky, který byl již skryt ve stínu obrovského kamene, vstoupilo do hry i poslední společenství. Jménem jejich krále si začalo činit nárok právě na tu část nálepky, která se nacházela ve stínu jejich svatého kamene. Sluneční a kalužní červové začali argumentovat tím, že červové zpoza kamene přeci svůj kus jablka pod nálepkou nepotřebují, protože jim nehrozí nedostatek slupky, ani nemusí vrtat díry do země. Žijí přeci jen svým kamenem, tak proč se s nimi nepodělí? Jenže to byl právě ten problém, protože červové zpoza kamene zatvrzele stáli za tvrzením, že nevěřící červi se nesmí dotknout jablka, které se nachází ve stínu jejich mocného kamene. Mohli by jej tím urazit a on by pak mohl zhasnout světlo, které se dle jejich krále nacházelo v tunelech, kde již byl nespočet jejich předků. Jak by pak mohli dojít spasení?
„Vždyť to vaše světlo nikdo nikdy neviděl, ani váš současný král o něm nic neví! Odnepaměti jen sedí ve svém hradě, tančí se svými pány a vy na něj pracujete jako otroci!“ Opřel se zástupce kalužních červů do těch stínových.
„Takhle mluvit nesmíte, ctihodný pane!“ opáčil na druhé straně králův zástupce. „Naše Milost je potomkem božským, náš systém je ten nejlepší na světě. Učíme se pokoře, která nám zajišťuje ráj, ve kterém si jsme všichni rovni! Co sejde na králových hrátkách, když jsou v tomto životě? Na těch vůbec nezáleží, protože až se jednou všichni sejdeme na konci tunelu, budeme si rovni a budeme do nekonečna šťastni. Nesmíte však našeho kamenného boha urazit, jinak by jeho hněv neměl konce. Proto, ctění pánové, račte ustoupit z půdy, která patří nám.“
„Vaše slova jsou slabá jako svítání a urážlivá jako soumrak!“ Vstoupil mezi ně zástupce slunečních červů. „My sem přicházíme vykonat spravedlnost! Potřebujeme tuto slupku, aby nám poskytla životní prostor, poněvadž zdravého úkrytu před sluncem se nám již nedostává. Pokud neustoupíte, budete zničeni! Jste slabí a pro slabé na tomto světě není místo!“
„Váš diktátor zde nemá žádnou moc, zlotřilí červi!“ obořil se do slunečního diplomata králův zástupce. „Jeho moc je iluzorní, je postavena na strachu, nikoliv na cti a pokoře! Vaše společnost stojí na zbraních a je tak špatná, ne-li zlá! Měli byste jej svrhnout a prosit o odpuštění!“
„A váš král snad mluví pravdu?“ vstoupil do hry opět zástupce kalužních červů. „Copak někdy někdo z vás viděl ony osvětlené tunely? Máte nějaký důkaz, že po smrti budete mít klid a mír? Proč raději nežijete tento život? Proč doufáte v odměnu až poté, co z vás veškerý život vyprchá? To mi přijde zvláštní a nepřirozené.“
„Říká někdo, kdo bez pozlacené slupky jablka nehne ani prstem!“ odpověděl králův zástupce. „Vaše společnost je prohnilá. Stojí na penězích. U moci se u vás střídá chátra, které nikdo nevěří. My věříme v něco, co má smysl. Věříme v něco, co nás učí pokoře. Kdyžto vy věříte v to, že jakmile usednete do svého parlamentu, máte moc. Tu moc máte jen díky tomu, že v ní věříte. Náš král ji má díky boží prozřetelnosti a my všichni se společně učíme střídmým hodnotám, což vy nevěřící nikdy nemůžete pochopit.“
„Mám vašich řečí dost, proradní červové!“ vystoupil vpřed sluneční zástupce a zapíchl do samolepky vlajku svého společenství. „Tato samolepka je naše, ať se vám to líbí, nebo ne! Porazili jsme mnoho nepřátel, zvládneme i vás!“
„Porazili jste jen vlastní druhy, ale pokud opravdu nemůžeme dojít ke kompromisu, tak pak tedy našemu parlamentu přednesu váš návrh. Chcete-li válku, budete ji mít,“ odvětil smutně kalužní diplomat, načmáral na kousek blátěného papíru zprávu a po poslovi ji nechal doručit parlamentu.
„Ve jménu královy cti, boží spravedlnosti a červí pokory se tedy sejdeme na bojišti,“ kývl na souhlas králův zástupce. „Ve stínu našeho boha a pod ochranou jeho moci se s vámi utkáme, dokud nebudete poraženi. Projevíte-li však pokoru, dostane se vám dobrého zacházení!“ S těmito slovy odešel, aby o konfliktu mohl informovat svého krále a pomodlit se před první bitvou.
A tak se červové obrátili proti sobě. Bratr proti bratrovi, potomek proti potomkovi. Dočista zapomněli na to, že jsou všichni z jedné krve a že jejich společenství byla sic unikátní, přesto principálně stejná.
Sluneční společenství s válkou neotálelo. Hned jakmile se diktátor dozvěděl o proudu, který události nabraly, sebral veškerou svou sílu a překročil hranice kalužních červů. Jeho vojska kráčela po dužinaté půdě, jež byla dočista zbavena své slupky. Sluneční červové na to nebyli zvyklí a tak se pod nimi občas dužina propadla. Ztráty však neřešili. Byla by to pro ně slabost a tak fanaticky kráčeli dál. Když našli vesnici, pobili její obyvatele, ale nevykradli její zásoby, protože pro ně neměli žádné využití. Nahodilé přeživší pak začali házet do děr, které zde začali budovat, anebo je posílali na své území na těžké práce. Kalužní červové byli jejich útokem naprosto zaskočeni. Jejich parlament teprve začal jednat. Ještě se ani neshodl na tom, zdali je válka špatná, či dobrá a již museli probírat zničené vesničky a znehodnocenou dužinu. Nakonec tak s těžkým srdcem schválili válečnou půjčku, což byl obzvláště kouzelný tah. Každý kalužní červ musel do parlamentu donést své pozlacené slupky, své jablečné peníze, a tak celé společenství na okamžik přišlo o smysl života. Nakonec byly všechny slupky naskládány na hromadu a kalužním červům bylo slíbeno, že pokud zahodí svá řemesla a stanou se z nich přes noc vojáci, budou jim všechny slupky pravidelně vypláceny. Tím se do zbraně okamžitě přihlásili všichni chudší červové, kteří si tak mohli přilepšit, ale bohatší červové, kteří by tak ztratili, válku nepodpořili a obrátili se proti svým druhům. Tak moc byla tato společnost křehká… jako domeček z karet. Stačilo do něj lehce fouknout a začal se rozpadat. Než se tak zformovaly dvojí jednotky – čili proti nepřátelům vnějším a nepřátelům vnitřním – byli již sluneční červové téměř u kaluže. A tak na jejich území začal bojovat každý s každým.
Kamenní červové znali princip cti. Rozhodli se tak, že dokud se kalužní červové neuschopní a nenabydou obranyschopnosti, nepozvednou proti nim své zbraně. Jejich bůh by si to mohl špatně vyložit a za útok na slabé by je pak mohl potrestat. První krok kamenných červů tak vedl na území červů slunečních. Poprvé vyšli ze svého stínu a vstoupili do neznámé krajiny. Slunce je ostře pálilo na jejich vybledlou kůži, ale oni se tím nedali zastrašit. Ba naopak! Ve své víře světlo vítali a chápali jej tak, že pokud zemřou pod jeho dotekem, dostanou se okamžitě do slunečního ráje, který se skrýval v jejich vlastních tunelech. Protože bylo území slunečních červů téměř vyprázdněné, velmi rychle kamenní červové prolomili základní obranu, objevili trestanecké kolonie a začali propouštět vězně, kteří se přidávali na jejich stranu. Učili je své víře a oni velmi rychle skočili na návnadu. Lákal je život ve stínu kamene, poněvadž to znamenalo, že už nebudou muset být v černých dírách a nebudou se muset schovávat před sluncem. Současně je lákala myšlenka toho, že za svou pokoru budou odměněni, jen nechápali, proč by měli být odměněni sluncem, které na ně pálilo celý život. Po smrti po něm už rozhodně netoužili.
Problémy nastaly, když osvobození sluneční červové začali nahlodávat víru králových vojáků. Vojáci sami nikdy nevyšli zpoza stínu svého kamene a najednou v cizí zemi přišli na to, že slunce existuje i zde – i ve smrtelném životě. Najednou jim tak přišlo nelogické umírat pro boha, který jim tento poklad sliboval až posmrtně. Mnohem horší však bylo, že když se mezi sebou propuštění zajatci a vojáci smísili, tak královští muži pochopili, že mezi jejich vládcem a slunečním diktátorem není zas tak velký rozdíl. Vytvořili tak své vlastní oddíly, vzbouřili se proti svým pánům a prohlásili, že se do stínů již nikdy nevrátí! Zajatci je v tom podpořili a tak v oblasti slunečních červů brzy začal bojovat každý s každým.
Králova moc byla zradou naprosto podlomena. Nechal si tak předvolat dědice pánů, jejichž vojáci ho zradili, a uvěznil je na svém hradě. Tím znervóznil pány, kteří zůstali doma. Najednou se začali krále obávat a ovlivněni válkou pojali podezření, zdali opravdu také neslouží diktátorovi. Náhoda tomu chtěla, že se na jejich území nacházel špeh kalužních červů a ten tak začal tyto pány ohýbat podle své ideologie a našeptával jim do uší, že pokud se zaštítí silou parlamentu a začnou apelovat na rovnost a oddělenou moc, stanou se pravými králi oni. Myšlenka to byla naprosto jednoduchá – král bude odstraněn, jeho majetek zabaven a rozdělen, jeho moc bude svěřena parlamentu a v parlamentu pak zasednou ti nejbohatší, kteří se ve společnosti stanou nositelem moci. Aby proti nim nevypuklo povstání, zaštítí svou úlohu ve společnosti volbami, ale stejně budou schopni na důležitá místa dosazovat své lidi. Tím by se fakticky stali novými bohy a na královskou dynastii by si už nikdo nevzpomněl. Pánové spolkli všechen jed, který ze špehových úst vycházel a jednoho dne tak krále zavraždili. Postavili se do čela stínových červů, ale obyvatelstvo samotné jejich krokem bylo zmatené. Vojáci tvrdili, že jejich bůh je falešný, pánové tvrdili, že nemají krále a přeci to byli bůh a král, kvůli kterým stínoví červové prolévali svou krev. Část z nich se tak obrátila proti pánům, část proti bohu, část proti válce a poslední část se rozhodla bojovat za staré pořádky, které – jak se zdálo – již neexistovaly. I v zemi stínových červů tak každý začal bojovat proti každému.
Celé jablko zachvátila anarchie. Nikdo již nevěděl, kde jsou hranice, a nikdo nevěděl, kdo je vlastně kdo. Válka všem červům ukázala, jak křehká moc dokáže být. V dobách míru byl veleben král, slovo parlamentu bylo konečné a diktátorova pozice byla nezpochybnitelná. Najednou se však ukázalo, že král, parlament i diktátor nejsou ničím jiným, než prostými prázdnými slovy, která dokáží v dýmu střelného prachu snadno upadnout v zapomnění. Ze začátku války moc drželi ti, kteří měli jídlo a pití. Tím si dokázali koupit všechny a zajistit si dostatek obrany. Pak ale jídlo i pití došlo a moc přešla na ty, kteří drželi zbraně. Ochranka a milice se postavily proti červům, kteří je živili, dokud jim zdroje stačily, obrali je o všechny zbytky a pak přešli o dům dál. Víra v instituce se ztrácela jako pláč v divoké letní bouři. Parlament se propadl do země, diktátor byl zabit a nahrazen stovkou dalších, kteří začali bojovat mezi sebou. Stín pod kamenem se změnil v krvavou skvrnu, kde již nikdo nechápal, pro co vlastně zabíjí a pro co umírá. Jak se počet červů snižoval, stali se ještě většími cizinci. Dříve se sousedi potkávali, aby si vyměnili historky. Civilizace se mezi sebou hádaly, čí kultura je ta pravá a jaký politický systém je ten nejlepší. Nyní nejlepším systémem bylo přežití a jedinou kulturou byla zakrvácená zbraň. Z náhodných potkání se stávaly souboje, které červí společenství neustále zkracovaly.
Jejich vůdci nebyli reální. Král, parlament, diktátor ani bůh nebyli reální. Politické systémy, kultura, náboženství, jazyky a zvyky – ani to nebylo reálné. Tradice a paměť, věda a pokrok – nic z toho nebyla pravda. Všechno byla lež, na které se červi shodli. Válka, politika, diplomacie, zlost a zabíjení. Zbraně, chaos, mrtvoly a nenávist. Nic z toho nebylo přirozené. V těchto dobách byl reálný jen hlad… a boj, který ho následoval. Přirozená byla jen smrt.
Ti, kteří bojovat nechtěli, se scházeli do vlastních skupinek, kde se snažili přežít. Tváří v tvář smrti jim nezáleželo na tom, který červ je stínový, který je sluneční a který kalužní. Pokud červ do společenství přineslo jídlo, pití, nebo své praktické schopnosti, byl si s ostatními roven. Tito červové si mysleli, že objevili skutečnou rovnost, ale pravdou zůstává, že jedinou rovností je smrt. Když byly tyto skupinky objeveny vojáky, tak vojáci samotní bez rozdílu původu nalezené červy obrali a vzbouzející se pobili.
Každý červ z katastrofy vinil někoho jiného. Jedni nechápali, proč je bůh trestá, druzí nechápali, jak je možné, že nejrozvinutější společnost, kterou kdy jablko spatřilo, přes noc zmizela a poslední dávali vše za vinu diktátorovi. Nikdo z nich se však nezamyslel nad tím, jak vůbec bůh, diktátor a „rozvinutá“ společnost vznikli. Nikdo se nezdráhal zamyslet se nad tím, že to v co celý život věřil, nakonec dospělo do tohoto okamžiku. Nikdo si nedokázal připustit, že každý z nich má podíl na budování společností, které nakonec jablko přivedly na pokraj zkázy. Bůh soudil, diktátor zabíjel, parlament trestal, ale sebekritika bolela ze všeho nejvíc. Bylo v přirozené povaze těchto červů bát se cizího a kritizovat všechno ostatní, ale z nějakého neznámého důvodu jim bylo cizí přemýšlet sami nad sebou.
Jednoho dne boje utichly. Slupka na celém povrchu jablka byla zničená, kaluž vyschnula a kámen se pod nárazy červí zuřivosti pohnul a odkutálel se pryč. Jablko zůstávalo stát stejně, ale stejné již nebylo. Jeho dužina pomalu hnědla. Avšak nikoliv hnilobou, nýbrž červí krví. Byly v ní obrovské díry, které sem a tam jablko uvolnily a ono se tak začalo pomalu čtvrtit. Nejjasnější věcí, která na jablku zůstala, byla ona samolepka. Pangea. Značka sadu, který patřil jinému přírodnímu druhu… přesto jej potkala stejná katastrofa, jako ony červy.
Na samolepce stál jediný červ. Poslední žijící červ ze všech. Ani on sám však nedokázal říci, z jaké části jablka pocházel. Ani sám nevěděl, kde vlastně je. Kaluž i kámen byly pryč a sluneční svit zmizel v mlze, která se na jablko snesla. Červ seděl se zbraní v ruce u hromady mrtvol a nabyl pocitu, že najednou může být kýmkoliv. Mohl si z těch mrtvol postavit trůn a prohlásit se králem. Nebo se mohl prohlásit za boha, protože i když byl posledním červem na zemi, tak stále by ten bůh měl věřícího… a dokud by žil věřící, žil by i bůh. Nebo se klidně mohl prohlásit parlamentem a hádat se sám se sebou. Nebo si mohl nabrat všechny slupky, které kalužní červové používali jako peníze… avšak nebylo nic, co by se za ně dalo koupit. Navíc byly tak moc osahané, že ani jíst se nedaly.
Poslední červ tak seděl sám na obrovské samolepce a přemýšlel, co má vlastně dělat. V co má vlastně věřit? Má teď vůbec nějaký cíl, když již na celém jablku nebylo nic, co by se dalo zabít, nic, co by se dalo poslouchat a nic, co bylo se dalo obdivovat, nebo zpeněžit? Najednou zjistil, že nicota je to jediné, co červi ve svém životě vlastně mají.
Ale stálo to za to?
