Na kraji starého útesu seděl muž snad ještě starší než kámen sám a hleděl do divokých mořských vln, které se o skaliska rozbíjely jako sny mladých lidí o dospělost. Bylo to tvrdé posezení. Hornatý povrch jej škrábal do kůže jako zrada od přítele.
V ruce svíral kus zežloutlého papíru, jehož krása zmizela před mnoha roky podobně, jako mužovy vlasy. Jeho hlavu zdobily jen stařecké skvrny, vrásky a větrem sklopené uši. Krása není věčná, bohužel. Trvá jen krátce, pak zvadne a zmizí. Po spotřebě je zdraví nebezpečná. Stařec sklopil své šedé oči k dopisu. Inkoust byl kdysi krásný… tak moc krásný. Šlo o úhledný pravopis, který se do papíru vsáknul s obrovskou láskou. Jenže krása vyprchala. Teď šlo o rozklepané a místy rozpuštěné linky, přesto se stále dokázaly spojit ve slova, která vyprávěla příběh:
Drahý příteli,
Je to dlouho, co jsme se neviděli, a já doufám, že se těšíš dobrému zdraví. Je to celá věčnost, co jsem tě poprvé viděl chodit, co jsem poprvé spatřil červeň ve tvých tvářích, když ses prvně zamiloval…ale přísahal bych, že odkaz, který jsi na zemi zanechal, vidím na každém svém kroku. Pravidelně mě fascinuje a některé jeho artefakty si ponechávám jako suvenýry. To abych na tebe nikdy nezapomněl. Povím ti teď příběh, na který jsi již dávno zapomněl, což je docela zvláštní, protože ho vídáš každý den, a kdybys dokázal pořádně číst v inkoustu, jehož krása již vyhasla, tak by sis podobný příběh mohl přečíst v očích každého člověka, kterého potkáš. Až dočteš příběh, který ti chci sdělit, tak si něco vezmu na oplátku. Je to takové mé pravidlo, můj malý artefakt, ale to jsi již určitě pochopil.
Bude důležité, aby sis teď představil tři barvy a to jak nejlépe dokážeš! Spoj si je s věcmi, co v tobě vyvolávají emoce. Nejlépe s věcmi, ke kterým máš blízko. Více než s objekty, je lepší si ty barvy spojit se zážitky. S lidmi a s jejich příběhy, které tě nějak poznamenaly, a tak se neustále nutíš, abys na ně myslel. Představ si barvu, která představuje úspěch. Ta musí být nejkrásnější ze všech. Představ si ji ve své nejsytější podobě a pokus se ji uchopit. Pak si představ barvu, co ztělesňuje tebe – může to být tvá oblíbená barva, nebo barva, která se ti vybaví, když se řekne slovo já. Nesmí to být barva nikoho jiného! Je to opravdu důležité… a jako poslední barvu si mysli barvu naprosto libovolnou. To nechám na tobě. Je to barva, co ztělesní všechno ostatní, co nepatří k tobě, ani ke tvému světu. Dám ti příklad – já sám si myslím tři barvy – černou, bílou a šedou. Jsou to barvy strohé, ale mají svůj význam. Chci totiž, aby sis uvědomil, že svět není černobílý (ale možná ani ne tak úplně šedý, viď?). K čemu jsem ty barvy přiřadil, ti nepovím, nechám na tobě, abys na to přišel. Ale tento příběh budu vyprávět ve svých barvách.
Říká se, že mimo naše chápání existuje svět, který si neumíme představit, přesto je jeho příběh hodně podobný našemu. Tento svět je tvořen malými tvorečky, kteří padají z nebe. Vždy, když začne pršet, spustí se k zemi tisíce dešťových kapek, a když jich několik dopadne blízko u sebe, začnou se k sobě plazit a lískat tak dlouho, dokud nejsou dost silné na to, aby se postavily. Tím tito tvorečkové vznikají.
Je to zvláštní svět, který rozlišuje jen dvě barvičky. Jedna polovina tvorečků je z vody černé a druhá z vody bílé. Po světě tak chodí jen dva druhy nožiček, dva druhy ručiček a dva druhy tělíček, která jsou však až na kapku totožná. Jsou stejně vysoká, stejně půvabná, stejně tlustá a stejně veselá. Představ si, že jsou to tak zvláštní tvorečkové, že mají i stejný pohled na svět a řídí se stejnými pocity. Ale chápeš, že si to nedokáží přiznat? Skoro se za to stydí! Zajímavé, viď?
Jednoho dne se však stala zvláštní věc, jak jistě očekáváš – protože co by to bylo za příběh bez zápletky. Zatáhla se mračna, ale pršet nezačalo! Všichni tvorečkové stáli pod nebesy a těšili se na nové přírůstky, ale žádný nepřišel. Když se sluníčko prodralo mezi mraky a zahnalo je na ústup, tvorečkové se rozešli. Když byli všichni pryč, dopadlo přeci jenom na zem pár kapiček. Jak padaly, slunce je popálilo a zničilo jejich přirozenou barvu a stalo se tak, že byly šedé. Přesto z nich vyrostl nový tvoreček. Jakmile se rozkoukal, pocítil obrovskou radost – poprvé se nadechl, podíval se do sluníčka, roztáhl ruce a nechal se obejmout teplem – jen tak stál a nasával energii, jak mají tito tvorečkové ve zvyku.
„Budu si říkat Šedíček, protože takový prostě jsem,“ řekl si a pak pocítil potřebu vykročit dál.
Velmi brzy došel do vesničky, která byla postavena z budov, které ti nedokáži popsat. Musel bys vidět jak impozantní a geniální jsou! Ostatní tvorečkové tančili a dvořili se jeden druhému. Bylo to pohádkové – ne! Je to pohádkové, protože si představ, že jediným životním cílem těchto tvorečků byla radost ze života. Bavili se mezi sebou, zpívali písně, objímali se, milovali a byli milováni. Je to skoro kouzelné jako lidskost sama. Tito tvorečkové ale nebyli lidé. Žili podle instinktů, se kterými se narodili, což znamenalo, že každý z nich měl o radosti stejné představy, ale každý ji vykonával jinak. Bylo to zvláštní. Trošku zvláštní to připadalo i šedému panáčkovi, který si povšiml, že bílé postavičky tancují jen s bílými a černé se dvoří jen černým. Nemohl si také povšimnout, že i když byly všechny postavičky stejné, tak si vedle sebe stoupaly na špičky a přeměřovaly se. Taky do sebe různě šťouchaly, aby se sami sobě znelíbily a vymyslely si tak výmluvy, proč se k sobě nemohou hodit. Což je taky zvláštní viď? Když si uvědomíš, že byly z vody a všechny tyto vady na kráse se prakticky ihned srovnaly.
Šedý panáček byl svědkem jednoho tohoto rituálu. Holčička v barvě mléka hledala mužíčka, který by byl dosti bojácný na to, aby si s ní zatančil ve svitu měsíce. To vyžadovalo obrovskou oddanost, protože to znamenalo, že by spolu tito dva tvorečkové museli vydržet až do večera! K dívence přicházel jeden nápadník za druhým. První byl očividně z vody černé, a když přikročil, dívčina si právě stoupla na špičky a odmítla jej jako příliš malého, prý by jí během tance nemohl stačit. Když přistoupil druhý, také z černé vody, sáhla dívenka na jeho boky a roztáhla vodu do šíře. Tento na ni byl moc tlustý, během otočky by ji mohl šťouchnout. Pak přistoupil človíček z vody bílé, kterému zase dívenka šťouchla do ramena, a když se voda rozklepala, opáčila, že tento človíček má moc úzká ramena a nedokázal by ji obejmout. Pak přistoupila postavička, která dívenku okouzlila natolik, že sklopila hlavu, sjela si rukama na temeno a začala z vodičky vytvářet potůčky vlasů, jež začala točit okolo prstů. Tento človíček byl ideální.
Šedíček vykročil vpřed, aby se zeptal, v čem tento výběr spočívá, ale tu zaslechl od svého pravého boku hlasy:
„A co tamta?“
„Ne, ne, ta je ze včerejší vody, tu nechci.“
„A ta vedle ní?“
„Ne, tu taky ne, vidíš, jak pomalu se točí voda na jejím hrudníku? To se mi nelíbí, mám rád, když je ta voda divočejší.“
„Tak ta, co stojí kousek od nich? Ta vypadá, jakoby včera spolkla vír.“
Následoval hromový smích. Šlo o skupinku chlapečků, kteří leželi ve trávě, vykopávali nohama do vzduchu kapičky vody a sledovali děvčata.
„Tamhle jsou další.“
„Ne, to taky nejde. Jedna z nich je z bílé vody, to se mně nelíbí, když se to míchá. Druhá je zase až moc z bílé vody a navíc… navíc…“
„… navíc to vypadá, že se jí dole moc usadila voda, viď? Vidíš, jak těžce chodí? Vsadím se s tebou, že se zítra rozpustí.“
„Máš pravdu, nechme to být. Pojďme ke studánkám! Tam bude vodiček, panečku. To se nakoukáme, pojď, vstávej, jdeme hledat štěstí jinam!“ Chlapečci hbitě vyskočili a rozeběhli se někam do dáli.
Štěstí, to je panečku ono, pomyslel si šedý človíček, nevnímajíce předsudky, štěstí, jdu ho taky najít, vždyť to přeci my tvorečkové děláme, nikdo nás nemůže soudit!
Rozhazujíce ruce vkročil do vesničky. Na všechny strany přál pěkný slunečný den a stejně tak přání ze všech stran slyšel nazpátek. Naprosto omámen přišel k jednomu stolku, kde zrovna tvorečkové seděli na podivných stoličkách a pili hlínu, aby se neroztekli.
„Pojď, posaď se k nám, tebe neznáme!“ vyzval ho jeden človíček a nabídl mu hrst hlíny schovanou v malém lístku, to proto, aby se nevpila do ruky. Šedíček nabídku vřele přijal, usadil se a polkl hrst, která mu byla nabízena. Trošku ho škrábala v krku, pak pocítil malinkou ostrost, když propadla do bříška, ale jakmile se v těle rozpustila, cítil se příjemně a uvolněně.
„Kdy jsi spadl?“ přisypal mu do listu další rundu bílý tvoreček, co seděl vedle něj. Aby Šedíčka podpořil, nasypal do listu trošku hlíny i sobě.
„Spadl jsem dneska. Děkuji za vaše vřelé uvítání, přátelé, ale mohl bych se vás zeptat? Copak vám nevadí, že jsem jiný, než vy? Nikoho šedého tady nevidím.“
„Ty hlupáčku jeden, jasně že nám to nevadí!“ zasmál se naproti němu černý tvoreček. „Vždyť jsme všichni stejní, jen se na nás podívej! Jsme všichni přátelé. Všichni jsme sem spadli, abychom se mohli radovat, tak se raduj s námi!“ natáhl k němu svůj list a otřel jej o Šedíčkův. „Na deštivé kapky! Ty nejkrásnější věci na světě!“
„NA DÉŠŤ!“ ozvalo se sborově od všech stoliček. Šedíček polkl další hlínu, otřel si rukou tu, co se nestihla vpít, a začal se smát.
„Jsem šťastný,“ pochlubil se a požádal o další list.
„Brzdi trošku, spadl si teprve dneska, přece nechceš úplně ztvrdnout! To by tě byla škoda. A že jsi šťastný, říkáš? Počkej, to je teprve začátek. Nejdřív si musíš zatančit s nějakým jiným tvorečkem, abys byl opravdu šťastný, zkus to.“
„Jak to mám udělat?“ zeptal se Šedíček a položil svůj prázdný list na stoleček.
„No nikdo z nás upřímně neví, jak to funguje, ale prostě běž a uvidíš. Každý se rád raduje a určitě se najde někdo, kdo se zaraduje s tebou. Jeden taneček, jedna pusinka, možná pro sebe začnete i vyvádět kraviny z vody – kdo ví, s čím vy mladí přijdete.“
„A kdybych chtěl víc jak jeden taneček a jednu pusinku? Dneska, když jsem spadl, tak jsem objal sluníčko a ono objalo mne, strašně se mi líbilo, jak mě to zahřálo. Chtěl bych to cítit znovu, klidně i pravidelně a vícekrát.“
„Hele, ty jsi opravdu hlupáček, to nejde. Nemůžeš obejmout slunce,“ zavrtěl hlavou bílý tvoreček.
„Aha, to je škoda. Bylo to docela pěkné. A vůbec by mi nevadilo, kdybych to sluníčko mohl objímat každý den. Třeba najdu tvorečka, co ho půjde obejmout se mnou! To je nápad!“ opáčil Šedíček.
„Hele, ty fantaso, dej si raději ještě jeden list a běž se bavit,“ černý tvoreček nechápavě vrtěl hlavou a podával Šedíčkovi další hrst hlíny. Šedíček tvrdohlavě zavrtěl hlavou a vstal ze stoličky. „Ne děkuji, přátelé, nechci přeci ztvrdnout, čím bych pak byl?“ Šedíček opět rozhodil ruce do vzduchu a vykročil k zábavě.
Kousek před ním spolu na malé louži tančilo několik postaviček, které vypadaly, že se již baví a tak je Šedíček nechtěl rušit. Koutkem oka zahlédl tvorečka, jenž měl na zemi rozprostřené malé kamínky a skákal přes ně.
„Týjo, co to je?“ zeptal se Šedíček, když k němu přiběhl.
„Hraju kamínky. Zkouším, kolik vody se o ně rozprskne, když na ně skočím, chceš se přidat?“
„Jasně!“ Šedíček to zkusil, ale zjistil, že se do něj vsáklo více hlíny, než chtěl a už při prvním skoku se mu o kamínek rozprskla téměř celá noha. „Jauvajs.“
„To je v pohodě, naučíš se to, ukážu ti jak na to.“ Druhý tvoreček začal přes kameny skákat rychlým tempem, přičemž na každý druhý schválně šlápl. Brzy byly všechny mokré.
„To je úžasné!“ zaradoval se Šedíček. Byl tvorečkovými kroky očarován. „Hele,“ začal, „nechceš se mnou jít obejmout sluníčko?“
„Obejmout sluníčko?“ podivil se tvoreček. „Tak jsi blázen? Vždyť se rozpustíš.“
„Nerozpustím, věř mi. Už jsem ho objal. Je to strašně příjemné. Cítíš, jak tě miluje a jak tě hladí a tak, chápeš, ne? Je to moc hezké.“
„No možná tam s někým zajdu,“ tvoreček opět začal skákat přes kameny.
„A nechceš tam jít se mnou? Můžeme spolu být šťastni.“
„Nechci tam jít s tebou. Jsi jiný, nejsi ani bílý, ani černý. To je strašně zvláštní.“
„Ale tvorečkové u stolu mi řekli, že jim to nevadí,“ Šedíček nechápal, proč to teď vadí.
„To ti řekli kvůli tomu, že na zem dopadli již před týdnem. Jsou to staří tvorečkové, co se začínají vypařovat, tak do sebe sypou hlínu, protože si myslí, že tady díky tomu budou déle. Já si ale myslím, že se z nich stane bahno ještě před tím, než se vypaří. Oni to asi ví taky, tak mají rádi všechny okolo, protože dny jejich radosti už pominuly.“
„Myslel jsem, že našim cílem je být šťastní,“ Šedíček trošku posmutněl, ale byl odhodlaný jít dál. Šlo o jeho první zklamání, to není tak hrozné.
„Hmm, možná, ale já čekám, až dopadne nějaký nový tvoreček, který se mi bude více líbit.“
„Vždyť jsou všichni stejní!“ Šedíček to nechápal.
„Vůbec to nechápeš, běž pryč,“ nahněval se tvoreček a tvrdě doskočil na kamínek. Voda dostříkla i na Šedíčka. „A setři si z tváře moji vodu! Nechci, abys byl stejný jako já! Nemůžu za to, že jsi šedý!“
Když se Šedíček od náfuky vzdálil, potkal tvorečka, který seděl na dubové třísce a plakal.
„Copak je? Copak se ti stalo? Tobě se nedaří být šťastný?“ Šedíček si vedle něj přisedl.
„Ne, nedaří se mi to. Zjistila jsem, že tvoreček, kterého jsem si vybrala k tanci při měsíčku, pod ním již tancoval s pěti jinými tvorečky!“
„Aha, ty seš ta vybíravá dívenka, kterou jsem viděl, dříve. To mě mrzí. Mohu tě obejmout? Pokud ti nevadí, že jsem šedý?“
„Nevadí mi to, vždyť jsme všichni stejní. Nemá cenu řešit, jak kdo vypadá. Jak říkáš – musíme být šťastní a cítím, že díky tomu objetí budu šťastnější.“
Dívenka nastavila své paže a Šedíček ji objal. Maličko ji poplácal po zádech, i když tam tak nechal pár šedých kapiček. Dívenka se tomu ale zasmála a její objetí zesílilo. Šedíček cítil, jak jí na hrudi začíná vířit voda. Líbilo se mu to.
„Víš, dneska, když jsem spadl, tak jsem takhle objímal sluníčko. Byl to podobný pocit,“ svěřil se jí.
„Ty jsi objímal sluníčko?!“ vyjekla dívenka. „Můžeš mi to ukázat?“
„Jasně!“ vyskočil Šedíček radostí. „Pojď za mnou!“
Rychle přeběhli na mýtinu a zahleděli se společně do slunce. „Tak a teď roztáhni ruce, zavři oči a jenom buď šťastná! Takhle jednoduché to je!“ Když tak dívenka udělala, Šedíček se na ni šťastně zahleděl a udělal totéž. Již podruhé pocítil ono pěkné teplíčko, již podruhé načerpal energii.
„Hele možná nemůžeš tančit pod měsíčkem, ale můžeš tančit pod sluníčkem! No řekni mi, není to lepší? Chceš si zatančit?“ vybídl ji Šedíček a dívenka svolila. Udělali společně pár hbitých kroků, během kterých z nich odpadávaly kapičky vody tak malinké, že se na slunci odpařily a zahalily je do příjemné páry.
„Bylo to pěkné, ale musíme zpátky, nebo se taky vypaříme, poběž!“ dívenka jej chytla za ruku a velmi rychle se ocitli blízko tanečního parketu. „Pojď, musíme se pochlubit svým štěstím!“
Dívenka ho zastavila kousek od parketu, naznačila mu ať na ni počká a doběhla do davu pro jiného tvorečka. Když s ním přispěchala zpátky, ukázala dívenka na Šedíčka a řekla:
„Vidíš? Tenhle tvoreček mě vzal tancovat pod sluníčko, to je milionkrát lepší, jak ten tvůj měsíc! Nepotřebuji tě, abys věděl!“
Nový tvoreček byl onen chlapeček, který před chvilkou získal dívenčinu přízeň, ale stejně rychle ji také ztratil. „Tenhle? Vždyť je šedý! A podívej,“ chlapeček přistoupil k Šedíčkovi a roztáhl mu boky, „teď je moc tlustý, vždyť to do tebe musel šťouchnout,“ pak si stoupl na špičky a pinkl Šedíčka do čela, „a teď je moc malý, vždyť jsi na něj nemohla vidět,“ pak mu srazil ramena a zakončil ponížení slovy „a ani nemá ramena, jak tě vůbec mohl obejmout? Podívej se na mě! Ty víš, že jsem dokonalý, Bílenko. A i když jsem tancoval při měsíčku mnohokrát, vím, že s tebou to bude jedinečné, protože ty jsi jedinečná! Nebo aspoň tuto noc budeš jedinečná, až spolu budeme šťastni.“
„Opravdu, chlapečku?“ Bílenka sepjala své ruce pod bradou a zahleděla se na sebejistého tvorečka. „Já věděla, že jsi úžasný, tak pojď, jdeme pomalu k měsíčku.“
„Ale Bílenko, vždyť ten chlapeček lže! A byli jsme spolu tak šťastni… myslel jsem si, že spolu budeme chodit objímat sluníčko každý den. Není to lepší? Každý den, Bílenko. Objímali bychom sluníčko a pak bychom tančili. Byla bys pro mě jedinečná pokaždé, když bychom spolu šli na mýtinu. Tenhle chlapeček ale říká, že pro něj budeš jedinečná jen tuto noc.“
„Moc to nechápeš, Šedíčku,“ zakroutila hlavu Bílenka. „To co hledáš, to není štěstí, které máme žít, Šedíčku. Ale neboj se, určitě s tebou zase někdo půjde obejmout sluníčko. Vždyť jsme všichni stejní, někoho si na to najdeš, ahoj!“ A pak odcupitala s chlapcem.
Šedíček se vrátil k dřevěné třísce, ale teď to byl on, kdo brečel. Trošku ho to bolelo. Pálilo ho to víc, jak hlína a on cítil potřebu najít si lístek pro další hrst a vrátit se ke stoličkám. Bál se ale, že by se z něj stalo bahno.
„Stejně se cítím jako bahno,“ povzdechl si.
„Nejsi první, kdo se tak cítí,“ ozvalo se zpoza třísky. Šedíček si přesedl na druhou stranu. Přesně podél třísky ležel podivný tvoreček. Jeho nohy se roztékaly v bahno, viditelný už byl jen zbytek tělíčka a hlava, která olizovala hlínu pod třískou. „Taky jsem nenašel štěstí, ale přišel jsem na to, jak ho najít. Za vesničkou, když půjdeš stále rovně podél šnečích ulit, tak tam leží obrovské jezírko, které je černobílé. Myslel jsem si, že by mi to mohlo pomoci,“ zvedl k Šedíčkovi ruku, byla šedá. „Vidíš, jsem totiž stejný jako ty, nejsi v tom sám. Jenže já jsem to přehnal s hlínou a nohy se mně změnily v bahno. Nemám jak se k tomu jezírku dostat, ale myslel jsem si, že když k němu dojdu a skočím do něj, tak také budu jako jeden z nich. Pak bych mohl být šťastný. Ale již nemám jak to zjistit.“
Šedíčka mu bylo líto: „Jak se ti to stalo, že jsi to přehnal s hlínou?“
„Šel jsem hledat štěstí ke studánkám za vesničkou. Říká se, že tam ho najde každý, ale já… já… nechci o tom mluvit.“
„Mně se můžeš svěřit.“
„Já vím, jsi ještě tak nevinný Šedíčku, tak nevinný. Běž, netrap se se mnou. Nechci, abys tak dopadl.“
„Opravdu pro tebe nemůžu nic udělat?“
„Můžeš. Odejdi prosím.“
Šedíček se vydal ke studánkám. Nějak cítil, že by tam konečně mohl naleznout kousek toho štěstí. Ostatně dvě zklamání nebyla ve výsledku tak špatná. Když tam pomalu odcupital svým roztomilým způsobem – takovým, kterým to umí jen tito človíčkové, okamžitě se mu rozzářily oči, když spatřil krásu toho místa. Ze země vyrůstaly stovky malých studánek, které byly vysoké jak čtyři človíčkové na sobě! Na jejích vrcholcích byl malý žebřík z lišejníku, po kterém človíčkové šplhali nahoru, jen aby se pak mohli přidat k zábavě, která na hladinách studánek vzkvétala jako jarní kvítí.
Šedíček chtěl užuž vyrazit, když v tom viděl, jak jedna dívenka stojí ke studánkám zády a má ruce zkřížené na hrudi. Šedíček pocítil touhu zjistit, proč se nebaví s ostatními, přispěchal k ní a dal se s ní do řeči.
„Copak je dívenko?“ zeptal se okázale. „Proč se neraduješ s ostatními?“
Jenže dívenka si odfoukla, trhla hlavou na stranu a nevnímala ho: „Mně se můžeš svěřit, nikomu to nepovím,“ dozíral Šedíček. „Chci ti jen pomoci, abys našla štěstí.“
„Opravdu?“ dívenka trošku povolila a podívala se na něj. „Tak dobře, tak budeš můj kamarád, jo? Já ti povím, co mě trápí,“ povolila ruce na hrudi a gestem mu pokynula, aby si vedle ní sedl na trávu.
„Tak dobře,“ sedl Šedíček vedle ní, „taky mě pár věcí trápí, tak budeme kamarádi a pomůžeme si.“
„Představ si, že sem přišlo pár chlapečků a já je poprosila, aby mi pomohli na studánky. Víš, dopadla jsem moc tvrdě a mám v nohou víc vody, než nahoře, vidíš?“ dívenka mu ukázala své silnější nohy. „Nedají se vytvarovat a mě to tak moc štve.“
„Z toho si nic nedělej,“ dal jí Šedíček ruku okolo ramen. „Vždyť jsme všichni stejní. Když trošku poskočíš, tak se ti nožičky srovnají. Vezmi si třeba mě,“ povzdychl si. „Celý den slýchávám, jak jsme všichni stejní a že můžu s někým najít štěstí, ale nikdo mě nechce. To protože jsem šedý.“
„Hmm,“ kývla hlavou dívenka, ale neposlouchala ho. „A taky si představ, že jeden chlapeček zase chce tančit jen se mnou, protože mu nevadí, že mám trošku zvodnatělé nožičky, ale nejde to, protože spadl později než já a to přece nejde, když je z mladší vody. To se pak míchá, to nemám ráda.“
„Voda nevoda, vždyť jsme stejní, dívenko,“ začal zase Šedíček. „Neboj se vody, určitě najdeš někoho ze stejného dne, kdys spadla ty a najdeš s ním štěstí. Představ si, že mě dneska taky jeden chlapeček u kamínků skoro vyhuboval, když jsem mu řekl, že jsem se staršími človíčky pil hlínu.“
„Hmm,“ kývla dívenka a začala mluvit opět o sobě. „A pak je tady jedna dívenka, co jí v hrudi tak moc víří voda, že se jí nikdy nevyrovnám. Tancuje s hezčími chlapečky než já a to se mi nelíbí, když se s nimi míchá. To není správně. Nemám ji ráda.“
„Měj ji ráda,“ usmál se Šedíček. „Musíme se mít rádi, je to hodně důležité. Netrap se jejími chlapečky, najdi si svoje a buď šťastná, žij jen pro své štěstí a sama pro sebe. To je důležité. Neber ohledy na tu druhou dívenku, protože ona má své štěstí a když ho budeš sledovat a závidět jí ho, tak nikdy nenajdeš to svoje. Podívej se, mně dneska jedna dívenka ošklivě dala košem, protože mě použila jako tanečníka jen kvůli tomu, aby získala pozornost jiného chlapečka. Ale odpustil jsem jí, protože o tom to je. Musíš hledat své hlavní štěstí a odpouštět těm, kteří hledají to svoje.“
„Nechci ji mít ráda, ale to je jedno. Děkuji ti za rady človíčku, jdu je poslechnout.“
„Není za co, dívenko. A co mám dělat já? Myslíš si, že tady někde taky můžu najít štěstíčko?“
„Uvidíš,“ dívenka vstala a hloupě se na něj zadívala. „Panebože, ty jsi šedý!“ podivila se. „To by mě zajímalo, co na tebe říkali ostatní tvorečkové. To muselo být zajímavé. Už jsi zkoušel hlínu? Musíš ji jít zkusit, pomůže ti. Ahoj.“
Šedíček se za ní díval, jak utíkala ke studánce. Ona ho vůbec neposlouchala. Vůbec ji nezajímal, jako doposud nikoho. Než se stihl zamyslet, přišli za ním tvorečkové, které dnes Šedíček viděl ležet ve trávě a kopat nohama do vzduchu.
„Ahoj, ty jsi spadl dneska?“ zeptal se ho první.
Šedíček vyskočil: „Ano!“ pochlubil se a dal si pěstičky v bok. „Víte, jak být šťastný, chlapečkové? Ještě jsem na to pořádně nepřišel, ale chtěl bych to zkusit. Mám si jít zatancovat na studánky? Pomůže to?“
„Jasně, pojď za námi!“ pokynuli mu chlapečci a pak si dali závod k lišejníku. Před ním se zastavili. „Jenže je tady problém, chlapečku.“
„Jaký?“ vyskočil Šedíček radostí z možné výzvy. „Nebojím se ho! Zdoláme ho spolu, bude to vzrůšo.“
„Jo, myslíš?“ chlapečci se začal smát, pak k němu jeden přišel a šťouchl mu do hrudi s takovou silou, že Šedíček upadl. „Takoví pitomečci z divné vody nahoru nemůžou. Co kdyby to tam zešedlo, no co bychom pak dělali? Chceš nám to tam zničit? Chceš nám zničit naše štěstí?“
„Ale… já…,“ vzlykal Šedíček, „já si myslel, že jsme všichni stejní. Že se radujeme stejně.“
Chlapečci se zase začali smát: „Taky si dělám srandu, tak lez! Šup!“
„Opravdu?“ Šedíček vstával s nejistotou, ale jakmile chlapci zůstali stát na místě, když se chytl lišejníku, začalo se mu opět zahřívat srdce radostí. Asi to byl jen vtípek, což taky tvorečkové potřebují ke štěstí. Smích. Jenže jak lezl, začali po něm chlapci prskat rosu ze stébel trávy. Jak se jeho tělíčko rozprskávalo po lišejníku, neudrželo se a spadlo. Bylo to tak tvrdá rána, že Šedíček musel chvíli ležet, než jeho tělíčko opět přišlo k sobě. Chlapečci se smáli. Opodál stála ona dívenka, která se mu před chviličkou svěřovala a se zalíbením sledovala chlapečka, který bral do ruky další stéblo trávy. Šedíček začal brečet. Slzy mu stékaly po tvářičkách stejně rychle, jako se do nich vpíjely.
„Nefňukej, pitomečku, je to jenom sranda!“ pak po něm chlapeček prskl další kapičku rosy. Dopadla přímo do Šedíčkova bříška, které rozklepala, a dívenky okolo se začaly smát tomu, jak je najednou tlustý. Ještě než se voda stihla srovnat, tak se Šedíček zvedl a utekl. Jedna z dívenek ho chytla a zatančila si s ním, ale jen proto, aby ho mohla během otočky natočit na kamínek, o který Šedíček zakopl a opět skončil na zemi. Tvorečkové se smáli. „Studánky jsou opravdu nejlepší místečko pod sluncem!“ shodovali se.
„Tak už se nezlob,“ podal mu ruku jiný chlapeček. „Byla to jenom legrace. Pojď, ukážu ti místo, kde chlapečci tolik nezlobí a kde je místo pro všechny.“
Ostatní tvorečkové se zase začali smát.
„Já už nechci,“ Šedíček se zvedl sám a vydal se pryč. Kráčel se sklopenou hlavou, ale nevěděl, kam jde. Cestou potkal spoustu jiných tvorečků. Potkal skupinku dívenek, které procházejícím tvorečkům šťouchaly do čela a pak se jim smály, tvorečkové se ale smáli zpět. Všem se to líbilo. Když však do čela šťouchly Šedíčkovi, jen si povzdechl a šel dál. Podobně reagoval i na chlapečky, kteří běhali proti malým větvičkám – dělali tak do svých těl malé dírky, které se pak za zvuku smíchu všech ostatních zase srovnávaly. Když do jedné větvičky hodili Šedíčka, už na smích ani nepomýšlel. Jen si zavzlykal a zase šel dál. Chlapci po něm volali: „Copak je tvorečku? Je ti něco? Pojď sem! Proč nejsi šťastný? Nikdo by neměl být takový… jak to říct?“
„Šedý?“ navrhoval jeden.
„Ne, šedý ne, na tom nezáleží. Vždyť jsme všichni stejní.“
„Tenhle není stejný, je smutný! To není v pořádku!“
„Ano to je to slovo. Smutný. Musíme s tím něco udělat, ale co?“ ptal se další. „Kdybychom to začali řešit, třeba bychom z jeho příběhu taky byli smutní a to se nedoporučuje. Není to dobré, když jsi smutný. Proto se spolu tvorečkové v zásadě o problémech nebaví! Nemohou pak být plně radostni!“
„To je pravda,“ shodli se chlapečci. „Ale stejně by raději měl jít hledat štěstí, i kdyby tím vzal tvorečka někomu jinému. Ale co no. Tak do které větvičky běžíme teď?“
Pak se zase začali radovat. To Šedíčka mrzelo. Když chlapce slyšel, tak se totiž zastavil, aby jim všechno řekl a oni mu tak mohli pomoci, ale nezajímalo je to. Viděli, že ho něco trápí, ale nezajímalo je to.
Pokračoval dál, dokud nedošel k podivné vyvýšenině. Byla naprosto holá – bez mechu, bez trávy, dokonce i bez kamínků. Byla to jen suchá hlína, která Šedíčka škrábala do nohou. Dokonce na ni nesvítilo ani sluníčko. Přesto si dal tu práci a došel až na konec, kde se posadil. Bylo mu smutno, tak strašně smutno. Proto přeci stvořen nebyl. Takhle žít neměl. Snažil se přijít na to, co udělal špatně. Neudělal špatně, když věřil té dívence? Neudělal špatně, když si myslel, že by ho mohla mít ráda a objímat s ním sluníčko? Neudělal špatně, když s jedním z tvorečků hrál na kamínky? Neměl ho raději nechat o samotě? Měl pak vůbec chodit ke studánkám? Měl se s těmi chlapci, co na něj stříleli rosu, smát? Měl mít radost z toho, že je jiný? Znamená to, že on nemůže být šťastný?
Položil si hlavu do dlaní a začal nahlas plakat. Byl daleko od vesničky a tak neslyšel žádné zvuky radovánek. Slyšel jen, jak se vítr opírá do stromů, jak mu nad hlavou šustí listoví. Kdesi v dálce zazpívalo ptáče, které volalo maminku k hnízdu, protože mělo hlad, a v křovinách za ním zacvrkal cvrček.
Měl vůbec poslouchat toho tvorečka u třísky? Neměl raději zůstat u stoliček a proměnit se v bahno?
„Ach jo,“ vzdychl a konečně pohleděl před sebe. Před ním se rozprostíralo obrovské jezero, které bylo z půlky bílé a z půlky černé, ale přesto se barvy nemíchaly. To je to jezero, o kterém mluvil ten tvoreček u třísky! vzpomněl si. Říkal, že když do něj skočí, bude stejný jako ostatní tvorečkové a bude tak šťastný. Jenže Šedíček z toho měl divný pocit. Něco mu říkalo, že to není správné. Že ten pád bude bolet a že už pak nikdy šťastný nebude… ale co jiného mu zbývalo? Jít zpátky mezi ostatní tvorečky a být smutný? Pád byl neznámý… dosud ho nezkusil… ale strašně se ho bál. Když se do jezera zahleděl, tak viděl barvy tvorečků, kteří mu ublížili. Cítil, jak ho opět pálí srdíčko, ale teď to bylo jiné jak u hlíny, či když tančil s tou dívenkou. Strašně moc ho to bolelo. Jeho srdíčko plakalo, přičemž slzy dopadaly do celého jeho tělíčka. Šlo o studené kapky, které otřásly celým tělem a spustily další vlnu zármutku. Zase začal brečet. Obejmul se, aby bolest zklidnil, ale úleva nepřicházela. Připadal si, že krom bolesti v něm nic jiného neexistuje. Cítil obrovské brnění v hrudi, které jakoby zabíjelo všechno, co se kdy Šedíček snažil cítit. Zapomněl, jaké je objetí od sluníčka. Zapomněl na to, jakou radost cítil, když si sedl s tvorečky na stoličku a oni ho přijali mezi sebe. Nedokázal uvěřit tomu, že před pár okamžiky kráčel zvesela a miloval všechen svět. Nic jiného krom té příšerné agonie teď neexistovalo.
Stál na útesu, hledě do hlubin zatracení vnímal jen svůj vlastní chlad. Měl pocit, že si to nezaslouží, ale když si vzpomněl na chování tvorečků, tak ho ten pocit přešel a najednou si myslel, že už si více nezaslouží stát, cítit ni toužit po štěstí.
Skočil.
Zdálo se mu, že padá celou věčnost, než bolest v srdci nahradila bolest jiná – sice horší, ale za to o mnohem kratší. Cítil ji jen chvíli. Jen na okamžik měl pocit, že je jeho tělíčko v plamenech, ale pak to přešlo. Z jedné strany jej obklopila bílá, z druhé černá… ale už to nevnímal, nevnímal nic. Byl mrtvý.
Uběhlo několik dnů od doby, co Šedíček zmizel, ale nikdo si toho nevšiml. Nikdo si ani nevšiml toho, že jezírko, do kterého skočil, najednou zešedlo. Bílá a černá se smíchaly okolo Šedíčkova tělíčka a zbarvily se do šedé. Stalo se tak, že několik dnů poté ani nepršelo. Tvorečkové nedočkavě čekali pod nebem každý den, ale nepřicházela ani jedna kapka. Nepřicházeli žádní noví tvorečkové. To bylo kvůli tomu, že mraky ustoupily, aby sluníčku udělaly cestu. Slunce se totiž pomalu přesouvalo nad jezero, aby obejmulo tu jedinou bytost, která mu kdy dokázala vyjádřit lásku. Aby obejmula tu jedinou nejroztomilejší bytůstku, která se nebála pravého štěstí a která mohla mít tolik radosti, kolik jí jen na světě je. Přesto o všechnu přišla.
Když se sluníčko přesunulo nad jezírko, několik dnů po sobě nad ním pravidelně polehávalo. Pak se vrátila mračna. Po čtyři dny a čtyři noci byla strašlivá bouřka, během které mezi tvorečky dopadly tisícovky kapek – šedých kapek. Žádný nový tvoreček se z nich dohromady nespojil, ale déšť všechny dosavadní tvorečky obarvil došeda.
Vypukla panika: „Co teď budeme dělat?“ „Jak poznáme, kdo se nám líbí a kdo ne?!“ „Vždyť teď nevíme, na koho kapka spadla dřív a na koho později! Nevíme teď, kdo je z mladší vody a kdo ze starší!“ „Vždyť teď ani nevíme, kdo je z bílé vody a kdo z černé!“ „Co teď budeme dělat?“ panikařili tvorečkové v ulicích. „Panebože! Vždyť jsme teď opravdu všichni stejní!“
A stala se tak zvláštní věc. Jakmile bouřka přešla, tvorečkové vyšli do ulic a podivně se na sebe zadívali. Neměli podle čeho se soudit a podle čeho se hodnotit. Byli všichni na oko totožní. Navíc ona šedá voda byla tak těžká, že teď už se ani nemohli roztahovat, šťouchat do sebe a měnit svá tělíčka. Najednou nevěděli, co mají dělat. Nikdo nebyl vysoký, ani malý. Nikdo nebyl tlustý, nebo moc hubený. Nikdo neměl silné, nebo příliš hubené nohy. Tvorečkové nevěděli, jak se mají bavit a dvořit. Neměli z čeho vybírat.
Pak se jeden z nich pustil do řeči: „Vzpomínám si na chlapce, co si říkal Šedíček. A ten si se mnou hezky povídal. Mrzí mě, že jsem ho neposlouchala, ale… nechcete si někdo povídat?“
A pak se tvorečkové pustili do řeči. Posadili se k sobě a povídali si celé dny. Poznávali se, časem se i začali smát, a když spolu vytvořili pevné pouto, už jim ani nepřišlo, že kdysi bývali jiní. Utvořili spolu přátelství a taneční páry, o kterých se jim nikdy nezdálo. Byli všichni tak šťastni – konečně šťastni. Časem dokonce zapomněli i na to, že pod nohami mají hlínu.
…
Starý muž dočetl dopis, zmuchlal papír a hodil jej do moře. Poté pevně uchopil krajní římsu útesu, která ho do prstů řezala jako malé břitvy. Stisk zesiloval, jak se snažil potlačit slzu. Držel kámen tak pevně, až jej krvavě políbil. Ty starý blázne, tohle sis mohl odpustit, vyčítal příteli, který mu tento dopis poslal před mnoha, mnoha lety. Bylo to v době, kdy se jako člověk opravdu učil prvním krůčkům a teprve poznával svět. Ale dávno na ten dopis zapomněl. Chápal ho jako zbytečnost, stejně jako všechny ostatní emoce. Neměl pro ně místo. Nejdříve musel dobýt svět a být šťastný. Všechno ostatní nechával na potom. Celý život nechával na potom, protekl mu mezi prsty. Podobně jako mezi nimi teď vytékala krev.
Stařec zavřel oči. Tohle nic nezmění, ale nechci ti dát pocit toho, že jsi zvítězil, starý příteli, nalhával si. Poté římsu ještě jednou stiskl a to co nejpevněji… bylo to totiž naposledy. Využil řezné rány jako palivo, spolkl štípání v rukou, a co nejpevněji se odrazil.
…
K tělu rozpláclému o kameny hluboko na úpatí moře a pláže přišel muž zahalený v černé kápi. Sklonil se nad starcem a přátelsky jej chytl za rameno. Bylo chladné jako lidská srdce. „Ale já zvítězil, příteli. Moc mě to mrzí, ale vypadá to, že vy prohráváte. Je na čase si uvědomit to, co je opravdu důležité a ne jen slepě hledět k radosti, která má uměle vytvořenou hodnotu. Možná jsi na to přišel, možná ne. To nechám na tobě, ale tohle… tohle příteli, nebyla správná cesta. Mrzí mě to, měl jsi spoustu času. Třeba o tom ostatní budou přemýšlet jinak. Teď můj artefakt.“
Postava v kápi vytáhla malou ampulku a přiložila ji ke starcově oku, které bez života hledělo do neurčita. Z koutku oka vytekla poslední šedá slza a vděčně našla své místo v ampulce. Substance muže v kápi natolik okouzlila, že najednou zapomněl na rozdíl mezi štěstím a smutkem. Natrvalo přišel o schopnost mezi tím rozlišit. Slovo rozdíl se pro něj stalo nepochopitelné. Naštěstí kousek vedle sebevraha nalezl pomuchlaný dopis, který mu to může vždy připomenout.
