V této době není nic snazšího, než kritizovat množství pochybení české vlády. Obecně lze takové kritiky rozdělit do tří kategorií: konstruktivní kritika za účelem zlepšení situace; kritika pro kritiku samotnou; a explanační kritika, tj. kritika, která se snaží něco vysvětlit.
Představme si lékaře, který své dceři zakazuje kouřit, protože kouření škodí zdraví. To je sdělení, za které se dokáže postavit každý z nás.
Co se ale stane ve chvíli, kdy zjistíme, že zmiňovaný doktor sám již dlouhá léta kouří? Na jednu stranu se na fakticitě doktorova sdělení – kouření je nezdravé – nic nezmění. Na druhou stranu se nelze ubránit dojmu, že si doktor nemůže nárokovat kategorickou poslušnost.
Zde je pak dilema: nelze se jednoduše zbavit dojmu, že subjekt, který radí něco, co sám nedělá, není subjekt, který vzbuzuje touhu ho následovat. A to i přes skutečnost, že samotný obsah rady může být velice dobrý. Jeden takový subjekt je i česká vláda.
Čeští poslanci na jednu stranu prosazují zákony, které lidem zakazují shromažďovat se. Přičemž existuje dost dobrý důvod proč tyto zákony prosazovat: omezí se tím počty nakažených koronavirem. Na druhou stranu ti stejní poslanci, a nejen oni, zmíněné zákony porušují.
Nelze se pak divit tomu, že lidé proti koronavirovým opatřením protestují. Jakkoliv jsou totiž opatření odůvodněná, prosazuje je subjekt, který lidem nejde příkladem a nevzbuzuje tak autoritu hodnou následování.
Jediným efektivním řešením tohoto dilematu tak musí být, že na každém kroku a v každou chvíli budeme oddělovat sdělované důvody od subjektů, které nám tyto důvody sdělují. Nezáleží na tom, kdo něco říká, ale právě a jenom na tom, co je říkáno.
Na to, jak moc jednání daných subjektů odpovídalo jejich sdělením, se můžeme zaměřit až dojde na lámání chleba. Až například u voleb.
