Nezařazené

Kurz interkulturní komunikace v Limoges

Jak slepý k houslím přišel?

Asi následovně. Sedíte si takhle v kanceláři, odepisujete na e-maily, počítáte, jestli vaše srdce vydrží další šálek kávy a tu a tam zavadíte zrakem o čas a modlíte se, aby se posouval dopředu trošku rychleji. Pak vám přijde e-mail s nabídkou, zdali se nechcete zúčastnit kurzu interkulturní komunikace ve francouzském Limoges. Řeknete si, že šance je malá, ale přesto to zkusíte, protože za pokus nic nedáte.

A ono to vyjde a najednou sedíte v letadle na cestě do bůhvíkam, kde budete dělat bůhvíco. Máte jen rámcovou představu o projektu, který pro vás EU Peace zorganizovalo. Víte, že to bude v angličtině a že to bude interkulturní. To je zhruba všechno.

A než se nadějete, máte za sebou téměř čtyři hodiny vlakem, sedíte s kolegy v restauraci na limogeském náměstí a naproti vám sedí Francouz s perfektní angličtinou, který vás vítá in the middle of the nowhere, yet in the middle of everything. Francouzka po jeho boku vám rozdává lístky na autobus a vysvětluje vám cestu do jednoho z kampusů Université de Limoges.

Za chvíli dorazí skupinka Němců ze sesterské univerzity v Marburgu. Konverzace plyne stejně jako víno a než stihnete zprocesovat, co se okolo vás děje, je druhý den ráno, tlačíte se v autobuse jeden na druhého a nervózní řidič na vás křičí, ať postupujete dále do vozu, protože v limogeském MHD se nastupuje jen předními dveřmi, čímž se velmi rychle autobus v přední části zaplňuje.

Stereotypní stereotypy

Sedíte v zasedací místnosti a na krku máte visačku se jménem a názvem vaší univerzity. Smutně koukáte, jak vás organizátoři rozdělují do interkulturních skupin a v hlavě se loučíte s kolegyněmi, se kterými si můžete povídat česky. Než se nadějete, jste ve skupině, kde jste jediným Čechem. Po pravici a levici máte Francouzky, naproti jednu Němku. Představujete se, stále se ještě trošku stydíte. Hlavu máte plnou stereotypů – před Němci moc nevtipkovat, před Francouzi být hodně tolerantní. A pak přijde na pořad dne první workshop na téma stereotypy.

Máte jediný úkol – vymyslet společně co nejvíce stereotypů na národnosti, ze kterých je vaše parta složená. Létá to páté přes deváté – ponožky v sandálech, pivo, víno, šneci, žáby a francouzská chaotičnost v kontrastu s nezdravou německou organizovaností. Pak je položena otázka: „A jste opravdu takoví?“

Samozřejmě, že ne. Asi paradoxem situace se u stolu ocitl Čech, který nepije pivo a nenosí ponožky v sandálech, s Francouzkou, která nepije víno a nemá ráda šneky. Nikdo se k žádnému stereotypu nehlásí. Všechny předsudky jsou zbořeny. Workshop začíná dobře.

Stejní, přesto odlišní

Workshop se nám snaží předat jednu zásadní zprávu – jak bojovat s předsudky a jak pracovat s cizinci. Velmi rychle je odhaleno, že stereotypy nelze zbořit, ale jen odhalit. Horko těžko donutíte Japonce smrkat, stejně jako těžko donutíte Evropana, aby přestal v Japonsku dávat dýško. Nejde o pravidla, ale o stereotypy. Jsou Japonci, kteří smrkají, stejně tak jsou Evropané, kteří dýško nedávají. Hlavní je umět stereotyp odhalit, vědět o něm a naučit se s ním pracovat.

Ihned na druhém workshopu máme zajímavou přednášku, skrze kterou se jako nit nese trio nástrojů, které jsou k mezinárodnímu pochopení nejdůležitější – knowledge, experience, empathy. Probírá se „kulturní ledovec“ Edwarda Halla. Musíme se vzdělávat, abychom o stereotypech věděli, musíme mít zkušenosti, abychom s nimi mohli pracovat a musíme být empatičtí, aby nedošlo k ostřejší konfrontaci. Hlavní sdělení je prakticky jasné – buďte slušní, chovejte se k ostatním dobře, mějte pro ně pochopení a ignorujte jejich kulturní rysy. Pracujte se srdcem člověka, který stojí před vámi, nikoliv s jeho tělem či oblečením. Všichni jsme stejní a zasloužíme si rovný přístup.

Následují poslední dva workshopy, které přidávají načrtnuté kostře mezinárodního porozumění tělo. První je o užitečnosti anglického jazyka, který v tomto případě musíme více chápat jako nástroj, nežli jako abstraktní strukturu s kulturou idiomů a metafor. Když někomu řeknete během neporozumění „I think we are not on a same page“, mohlo by se vám stát, že dotyčný se začne divit, o čem mluvíte, protože ani jeden z vás nedrží v ruce knihu. Anglický jazyk je nástroj, který musí být využíván jasně a efektivně, stejně jako musí být po vzoru ostatních nástrojů upravován ve vztahu ke konkrétní situaci.

V poslední den máme v našich skupinách finální úkol, a to sice na posledním workshopu vytvořit poster, který by shrnoval základní principy interkulturní komunikace. A tak sedíme, malujeme, půjčujeme si fixy, špiníme si prsty a žasneme, jak naše interkulturní týmy interkulturně spolupracují.

Konec dobrý, všechno dobré

A najednou je konec. Opouštíte hotel, je pět hodin ráno, ale vaše pusy se nezastaví. Opouštíte Limoges, diskutujete s kolegyněmi, v kapsách nesete dary od francouzských kolegů, v srdci si odnášíte nová přátelství a v hlavě nové znalosti.

Vzpomínáte na dlouhé, ale krásné francouzské večeře a krásy malebného městečka Limoges, které jsem si osobně velmi užil, protože jsem si ho několikrát prošel tam a zpátky (nebyl bych to já, abych se někde neztratil). 

Více snad promluví obrazová příloha pod článkem. 

Náš malý poster o cestě k interkulturnímu porozumění.
Interkulturní tým tří národností!
Musée de la Résistance
Když jste v kostele, máte slyšet jen boha. Ostatní hovory jsou zakázané!
Hôtel de ville de Limoges
Týmy z Čech, Německa a Francie.
Workshopujeme.
Rue Boucherie

 

About Aleš Kotva

Student FF z KHV. Do šuplíčku si píšu často a docela mě to i baví. Někdy se to taky dá číst, proto čas od času přispěju i sem. Mými nejvěrnějšími čtenáři jsou můj pes a andulky, děkuji za podporu, bez vás bych zde nebyl. Vedle historie nepohrdnu beletrií a nějakou chaotickou akcí. Bez Netflixu bych nežil.
View all posts by Aleš Kotva →

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *