Fakt, že existovala doba, kdy se ženy ze zákona nemohly rozhodovat o svém vlastním životě a vzdělání, dnes vnímáme jako více méně překonanou historickou záležitost. Cesta k dosažení práva na vzdělání však byla dlouhá a trnitá.
Počátky vzdělání, které by bylo otevřeno ženám, se vztahovalo silně k hnutí národního obrození v 2. polovině 19. století. Žena však stále nebyla vnímána jako intelektuálně rovna muži a vzdělání pro ni mělo spíše zajišťovat její schopnost řádně vychovávat budoucí vlastence, v souladu s její „přirozeností“, která ji stále stahovala výhradně do domácí sféry. Přibližně od 60. let 19. století existovaly vyšší dívčí školy, nicméně obsahem jejich výuky byly především domácí práce či jazyky (zejména německý) a jistý všeobecnější přehled. Nicméně, a to podle zákona, nezískaly po absolvování žádnou kvalifikaci. Nebylo jim umožněno ani získat maturitu.
Dívčí gymnázium Minerva a univerzitní vzdělání
Věci se výrazně začaly měnit roku 1890, kdy vzniká první soukromé dívčí gymnázium Minerva pod záštitou stejnojmenného spolku. Za otevřením gymnázia stála především Eliška Krásnohorská, která patří mezi nejvýznamnější tváře českého feministického hnutí (dalšími byly například Františka Plamínková, Karolina Světlá či Teréza Nováková). Do prvního ročníku bylo přijato 53 dívek a žen, což bylo nad očekávání. Stojí za zmínku, že mezi prvními absolventkami Mirnervy, byla i první česká lékařka Anna Honzáková, o níž tehdejší feministický časopis Ženské listy (1905) napsal: ‚‚Sotva který mladý lékař při zahájení praxe může se těšiti, že bude tak toužebně vyhledáván jako první naše lékařka v Praze.” Další „chovankou Minervy“ byla například Alice Masaryková či novinářka, překladatelka a přítelkyně F. Kafky, Milena Jesenská.
Ideálně se gymnázium chtělo přiblížit běžným klasickým gymnáziím, ovšem začátky nikdy nejsou jednoduché a v průběhu třiceti let se postupně proměňoval systém výuky. Dívky se zprvu učily latinu, řečtinu, fyziku, matematiku, dějepis, zeměpis a filosofii. Později také francouzštinu, chemii a deskriptivní geometrii. Oproti chlapeckým gymnáziím však byly dívky značně znevýhodněné. Musely podstupovat zkoušky z předmětů, které se chlapcům odpouštěly a až do roku 1907 musely skládat maturitní zkoušky na jiných institucích, pod vedením jiných učitelů. Přestože z původních 53 dívek bylo při prvních maturitách pouze 16, byl to ohromný krok vpřed, neboť dívky měly v ruce maturitní vysvědčení a mohly dále usilovat o právo studovat na univerzitě.
Navštěvovat přednášky na univerzitě mohly absolventky zprvu pouze jako hospitantky. Mohly navštěvovat přednášky, ale nemohly skládat zkoušky, tedy zůstavály bez nároku na titul. Od vzniku Minervy tedy docházelo také k organizovaným snahám o vyjednání řádného studia na univerzitě. Jako první umožnila řádné studium v roce 1897 fakulta filosofická (jako hospitantky mohly dívky po absolvování maturity navštěvovat fakultu již v roce 1895). Roku 1900 následovala medicína a farmacie. Řádné studium na právnické fakultě a na Akademii výtvarného umění bylo však umožněno až se vznikem První republiky.
Ideál rovnosti
Roku 1922 již ženy měly volební právo (a samy byly voleny), stejně tak měly právnické vzdělání, a přece nemohly najít uplatnění. Stále bylo ve společnosti silně zakořeněné rčení: hanba mužům, kterým žena vládne. První polovina 20. století se vyznačuje snahou uvést teoretickou a zákonem uznanou rovnoprávnost do zvyku a vědomí lidí (což jak víme, bývá často ještě těžším úkolem, než formální uznání).
Vzdělávání a tentokrát především vzdělávání veřejnosti nabylo ještě větší důležitosti. Významně přispěla k této věci Ženská národní rada, organizace, která sdružovala několik veřejně činných spolků bojujících o kulturní a sociální zrovnoprávnění žen. Vůdčí osobností ŽNR byla její zakladatelka Františka Plamínková a například jako právnička se v ní angažovala i Milada Horáková.
Obě tyto velké ženy byly nakonec popraveny z vůle řežimu majícího na rukou dost lidské krve… Plamínková zemřela rukou nacistů (1942), Horáková rukou komunistů (1950). Roku 1948 jsou ‚‚dobrovolně” rozpuštěna všechna ženská hnutí. Právo žen na vzdělání však zůstalo a jak víme, ztíženo bylo oběma pohlavím jinými restrikcemi.
Závěrečná poznámka
Ženské hnutí odjakživa věřilo, že vzdělání ženám umožní svobodu a sociální spravedlnost. Jak píše Teréza Nováková, cílem hnutí je, aby se žena mohla uplatňovat jako člověk. Podle Plamínkové dále vzdělání obě pohlaví sblíží a vytvoří „nové věcné vztahy“. Je důležité zmínit fakt, že ženské hnutí nakonec není jen o ženách, ale o rovnosti, spravedlnosti a svobodě. Jako ženy zprvu studovat nemohly, tak se ukazuje, že naopak chlapci z majetnějších rodin studovat v podstatě museli. Tuto situaci vykresluje Karolina Světlá, když vzpomíná, jak trpěla tím, že nemůže studovat, zatímco dva studenti, kteří bydleli v jejich domě, trpěli tím, že studovat musí:
„… jsem se smávala tragikomické náhodě, že právě já, zoufající si, že se učit nesmím, pod jednou se trápím střechou s dvěma mladíky, rovněž tak srdečně si zoufajícími, že se učit musejí, zavídějícími mně krutě mou mi tak protivnou zahálku, kdežto jsem já zase pokaždé odvrátiti se musela, spatřitivši je s knihami pod paží se loudati do té nenáviděné v koleji roboty, aby neviděli žehravé moje slzy nad jejich nezaslouženým a jimi nenáviděným štěstím.“ (cit. z Ženské listy, leden 1900, roč. 28, č. 1., s.10.)
Nemůžu se ubránit dojmu, vidět analogii mezi tehdejším voláním po „vzdělání pro všechny“ a dnešním voláním po „manželství pro všechny“. Stojí za pozornost, že často ti, kdo odmítají feminismus, odmítají i stejnopohlavní manželství. Snad bychom se mohli z minulosti poučit o tom, že argumentovat přirozeností a tradicemi je zastaralé a překonané. A možná je tomu tak právě díky ženskému hnutí, které skončí teprve tehdy, bude-li v každém směru dosaženo spravedlnosti.
