Uhranou tě a ty svoje z nich nemůžeš spustit. Padáš do nich, zcela dobrovolně. Sleduješ je a cítíš se, jako když tě poprvé pročísne teplý jaro; jako když sleduješ cukráře, jak polévá mahagonově tmavým krémem něco, co si v životě neobjednáš. Ty oči!
Sedíme v kavárně a nevadí nám, že prší. Déšť je všední, a dokonce bychom souhlasily s tím, aby byl všednější. Plány nám nezkazil; blbě se totiž ruší něco, co neexistuje. Sedíme, a když už z pastelu, jehož chuť byla přesně taková, jaká měla být, nic nezbyde, rozejdeme se přes ulici k usmívající se tváři za pultem. Ať už má tmavovlasý muž profesi průvodce v krvi nebo jen velmi pilně načetl kodex své turistické kanceláře, pozřeme přátelskou omáčku a souhlasíme se schůzkou za tři hodiny přesně tam, kde stojíme: pojedeme tuktukem.
Tři hodiny – to by na jednu Unesco rokli mělo stačit. Sychravo utichá a my svou vlastní pre-tour začínáme u nádraží, jež všichni nazývají hlavním, i když hlavní není. Nejsme avantgardní cestovatelky přijíždějící si pouze zhmotnit to, co jsme o místu již dávno přečetly, nejsme ani turistky imitující pózy, outfity či smysl života lidí z Instagramu. Chodíme po São Bento, nahlas čtu z Wikipedie, že se stavěl dvanáct let nebo kdo je ten jezdec, jehož vykresluje modrobílá azulejo, a holky neposlouchají.
Opačnému vrcholu náměstí panuje Sé do Porto, katedrála, u níž zas všichni pletou rok výstavby; místo hlavní silnicí tam ale míříme uličkou vedle. A protože za správnou volbu považuji každou, která mě dostane blíž k pravdě, na rozdíl od holek jsem tohoto výběru nelitovala. Stoupáme, a po pár chvílích máme pocit, že jsme někde docela jinde. Ve filmu by v ten moment asi zvážněla hudba a zčernaly mraky. Přestože jsme neopustily centrum historického dědictví, ulice zešpinavěla a zesrmádla, lidé zvrásněli, zestárli a vypadaly jim zuby. Nohy se najednou až podezřele vlekly; asi nechtěly pryč od té podivné absurdity: aniž bychom opustily náměstí, najednou kráčíme jedním z mála evropských slumů (česky brloh).
Kdybych v ten moment byla prozíravější, možná bych se více pídila v detailech a možná bych skončila na „nejhorší tour“: potenciálně nejlepším turistickém, respektive neturistickém zážitku, jenž město může nabídnout, a jenž by třeba zodpověděl vše, na co jsem se v ten moment potřebovala zeptat. Příště (které bude).
Ty oči. Jen co jsme o tři hodiny zestárly, už jsme přešlapovaly na smluveném místě. Přestože bylo sychravo, pořád se odněkud nořili lidi – a pak se stalo to, co dosud neumím úplně definovat. Jeho vlasy se kroutily a panenky mu mluvily. Jejich řeči jsme nerozuměly, ale nedokázaly jí přestat poslouchat: „Ola!“ Vlastně by mě nikdy nenapadlo, že můj typ bude řídit tuktuk – v ten moment tomu ale nasvědčovalo snad všechno, všecičko. Spolu s Kanaďanem, jehož zápěstí obepínaly příliš drahé hodinky, a jenž si do Porta přijel pro nábytek jen proto, že může, jsme absolvovali zcela průměrnou vyhlídkovou jízdu na nepříliš pohodlných sedačkách s nehlubokým výkladem o tom, co naše vozítko právě míjí. Na ničem z toho ale nezáleželo: mysl všech nemužských cestujících právě poznala svou múzu. Olala!
Svůdné komando, jež si krvelačnost vetklo do názvu (skupiny na Messengeru), se odplazilo z tour – a otevřelo internety. Na jeho radu jsme dojídaly v průměrném, byť svébytném podniku, na jeho por favor hledaly stránku, kde bychom mu přiřkly pět hvězdiček; zobaly jsme mu z ruky. Netušily jsme ještě, že z každé recenze má provizi, a že tím to pro něj také končí. Sama jsem se tomu sladkému blouznění příliš nebránila – bylo to svěží, napínavé, kolektivní, odzbrojující a obrozující – něco podobného mě naposledy potkalo příliš týdnů nazpět. Recenze jsme se nebály pepřit, přesvědčení o minimálním dosahu bylo příliš bytostné. Que pena!
Někdo někdy řekl, že všeho moc škodí; legrační, kolik pravdy mohou skrývat tři slova. Nestačily jsme zestárnout o jediný den, a už jsme mu znovu hleděly do očí; nezmělčily ani o píď. Nasáváme pivo a nelíbí se nám živý jazz. Mluvíme, ale přes hudbu se neslyšíme. Když hudba ztichne, mluvíme znovu – ale jako by v tom nebyl rozdíl. Interakce lidí, kteří spolu hovoří poprvé účelově, nemám vypozorované ani vystudované. Troufla bych si ale tvrdit, že po stejné vlně se pluje jinak. Holky odvádějí poctivou práci, zajímají se, ale ne příliš, jsou zábavné, ale poskytují prostor, hází udičky – jen se chytit. Jako by ale komunikace vedla přes kabel, jemuž věčně vypadává proud. Por favor, kluku, ptej se!
Měl skoro všechno: čistý boty, zajímavý život, pozorovací schopnosti a smysl pro humor. Na jeho vizuál bych si koupila lístek do kina. Co byl ale bez něj? Duha, jíž zajde slunko? Falešná kapsa na saku, letní švestka s červem. Nabobtnalý sáček Laysek, kterých po otevření napočítáš na prstech jedný ruky. Klaus by řekl nedobré, já říkám Mr. Grey z Wishe. Možná to vězelo v rozdílných mravech jihu a východu, možná v úzu města a venkova a možná jsou jen lidé příliš různí. Que sorte! Jedno moudré heslo přece říká: Jednotná v rozmanitosti! Na politiku došlo jen krátce a liberál západního střihu z něj také nesršel. Mé karty byly sečteny.
Tady by mohl příběh skončit s plytkou pointou In varietate concordia! Pro mě nejzajímavější část ale teprve měla přijít. K ránu po příletu jsme se spolkem pozvali velvyslankyni Evropské komise v ČR za kulatý stůl. Spolu s vedoucím katedry a žebříčku smash pedagogů diskutovalo studentstvo naší a právnické fakulty o budoucnosti všech – jak ji zlepšit, jak se do ní zapojit a proč to jde tak ztuha. Pan vedoucí pak pronesl něco, co snad konečně souvisí s budoucím vyprávěním – obroda se nechystá. Myslel tím zhruba to, že ať je naše názorová bublina jakkoli růžová (otevřenější, citlivější, uvědomělejší), na základě vlastní zkušenosti i probíhajících průzkumů se nebojí říci, že je to stále bublina, kterou může bez hnutí brvy prasknout náhodný kolemjdoucí. Může to být spolužačka z univerzity, může to být průvodce z Porta a oči mít třeba ze slanýho karamelu.
Vyřčená slova jsem prožila ještě ten večer. Položím mu čistě technický dotaz. Z jistě prostých, třebaže mně neznámých důvodů sklouzne hovor po třech větách k politice – sim! Kurz 1.0 na konzervativní pravo stvrzuje v první výměně: dle jeho názoru jsou gendery 2 (slovy DVA), pay gap je nepřesným a na všechny nohy kulhajícím kvazipočtem, nemanažerské pozice jsou volba a péče daná role. Chvíli mě baví ověřovat si svůj postoj a servírovat mu relevantní podklady, ta chvíle ale netrvá déle než jí přisuzuje význam naší mluvy. Vzdávám to po dvou dnech a nevadí mi to, v příštích dvou týdnech bych ještě mohla napsat tu věc na b, na kterou se studentstvo třese už od prváku.
Oči mu nevyškrábu, ani kdyby to znamenalo triumfální suvenýr. Pozoruju a učím se. Jsem v bublině, kterou občas nechám prasknout. Jsme na cestě a nevadí mi to.
In varietate concordia!
