Uhranou tě a ty svoje z nich nemůžeš spustit. Padáš do nich, zcela dobrovolně. Sleduješ je a cítíš se, jako když tě poprvé pročísne teplý jaro; jako když sleduješ cukráře, jak polévá mahagonově tmavým krémem něco, co si v životě neobjednáš. Ty oči! Sedíme v kavárně a nevadí nám, že prší. Déšť je všední, a dokonce bychom souhlasily s tím, aby byl všednější. Plány nám nezkazil; blbě se totiž ruší něco, co neexistuje. Sedíme, a když už z pastelu, jehož…
