Archeologická dobrodružství mě bavila už od malička – jako jistě mnoho ostatních dětí jsme si s kamarády hráli na Indiana Jonese nebo Laru Croft, hledali jsme na zahradách a v polích tajné poklady a “podnikali výpravy” za nejrůznějším dobrodružstvím. Měla jsem vždy v oblibě všechny filmy, seriály, hry a knížky s touto tematikou, avšak s opravdovým archeologem jsem se pořádně setkala (kromě pár přednášek v muzeu) až na vysoké škole.
Když jsem se přihlásila na Katedru archeologie FF ZČU, tak jsem moc nevěděla, co mám od oboru čekat a musím přiznat, že jsem měla také trochu zaslepené oči stereotypy, které nám populární kultura a veřejný pohled na archeologii nabízí. Hlavní nejistota spočívala v tom, jaké budu mít po studiu uplatnění – bála jsem se typického předsudku, že bych skončila zahrabaná mezi knihami v nějakém muzeu. Také jsem si nebyla jistá tím, co přesně mě bude bavit, protože z těch pár slov, co nám na gymplu řekli o pravěku, mi toto období přišlo nezajímavé a nudné. V rozvrhu na VŠ jsem ale viděla, že se katedra zabývá vývojem od pravěku až po minulé století, takže jsem věděla, že si “to své” najdu.
Veškeré předsudky a strachy se však už v prvním semestru rozplynuly. Samozřejmě chvilku trvalo, než jsem se na katedře rozkoukala a zjistila, čím vším se zabývá, ale všichni vyučující mě dokázali už od začátku nadchnout pro jakékoli období a všechny aspekty archeologie. Hned v prvním semestru jsme byli na několika výletech po archeologických lokalitách, užili jsme si víkend na zámku a hlavně jsme si hned sáhli na artefakty. V rámci laboratorních prací jsme se naučili například postupy pro zpracování keramických nálezů, pečlivě jsme umývali i pravěké střepy a byli nadšeni, že si na něco tak starého můžeme sáhnout.
Rychle jsem také zjistila, že archeologie za posledních sto let ušla obrovskou cestu a patří dnes mezi obory, které jdou neustále kupředu a využívají nejnovější moderní technologie, což mě osobně velice zaujalo. Drony, LIDAR, 3D skenování, environmentální či genetické analýzy a spousta dalších pokrokových metod je dnes již běžnou součástí výzkumů. Archeologové tak patří mezi velice technicky zdatné odborníky.
Stěžejní součást studia, která mě nadchnula, tvoří také studentské praxe. Prvního terénního výzkumu jsem se zúčastnila ke konci letního semestru v prváku. Jeli jsme na tři dny na hrad Pořešín, kde jsme konečně vzali do rukou motyčky, lopaty a krumpáče. Naučili jsme se také základům fotogrammetrie a vytvořili jsme náš první 3D model zkoumané sondy. Pořádně jsme si mákli, ale stálo to za to. Na Pořešíně jsem se doopravdy do archeologie zamilovala a věděla jsem, že už nechci dělat nic jiného.
Na archeologii je krásné také to, že se můžete stále vzdělávat v rámci mnoha oborů, ze kterých se při výzkumu čerpá – hodí se znalosti chemie, fyziky, biologie a vůbec neuškodí, pokud je člověk technicky zdatný a když umí i více jazyků. Ale jsou to třeba i takové milé detaily, jako je dokumentace artefaktů – vždy jsem ráda kreslila a tato forma je skvělým odreagováním od zavařujících se mozkových závitů. Archeologie pro mě tak představuje skvělou kombinaci zapojení hlavy a manuální práce, která mě moc baví. Baví mě zamýšlet se nad životem našich předků, nad jeho podobou, nad jejich pohledem na svět. Líbí se mi, že nám archeologie pomáhá na ně nezapomenout a ochránit to, co zbývá.
Katedra archeologie je skvělá tím, že si díky jejímu přístupu každý student najde to, co ho zajímá a naplňuje. Nezáleží na tom, co to je za téma – můžou to být středověké hrady, pravěké pohřební objekty, společnost doby železné, pracovní tábory, podmořská archeologie, nebo třeba stopy po používání na bronzových nástrojích. Dovolím si mluvit za všechny, protože si myslím, že všichni studenti mají ve svém výzkumu podporu vyučujících, což je právě jedním z mnoha důvodů, proč máme katedru tak rádi. Není nás na katedře mnoho, ale jsme opravdu pestrou skupinkou lidí, které mimo bolesti zad a šrámů od nářadí pojí také láska k “vykopávkám”.
