Úvahy a zamyšlení, Zajímavé

Asasínský stoicismus

Varování: Může obsahovat spoilery!

Nejdříve je třeba si ujasnit, co to vlastně je Assassin’s Creed a kdo to vlastně jsou asasíni. Když jsem byl mladší a poprvé jsem se k této videohře dostal (to mi mohlo být tak jedenáct let), nevěděl jsem o historii a filozofii vůbec nic. Fascinovalo mě, že jsem našel videohru, ve které si mohu sednout na lavičku a když mě „začne bolet zadek“, mohu si jít s mečem v ruce zaběhat do ulic středověkého Jeruzaléma. Děj hry je naprosto primitivní – existují dva tajné řády, které spolu bojují o kontrolu nad světem. Řád asasínů, který chce pro lidstvo svobodu a řád templářů, který tvrdí, že svoboda lidstvo ničí a civilizace potřebují řád. Pevnou ruku. Templáři své cíle prosazují dosazováním svých pěšáků do politických, veřejných, obchodních i kulturních funkcí a nastolováním pomalé (ale jisté) kontroly nad lidstvem. Asasíni to mají „jednodušší“. Jejich jediným cílem je templáře zabít a zabránit tomu, aby převzali kontrolu.

Protože se jedná o videohru plnou oblíbených konspiračních teorií, vychází příběhové jádro z myšlenky, že lidstvo bylo ve skutečnosti stvořeno „mimozemskou rasou“ (ve hře ISU; ti, co přišli před námi) – samozřejmě aby jí sloužilo – a tito mimozemšťané ovládali lidstvo skrze zbraně a předměty, které nedokážeme pochopit. V pojetí tohoto příběhu pak Adam a Eva byli prvními lidmi, kteří se proti mimozemšťanům postavili, čmajznuli jim jablko ráje (v pojetí světa Assassin’s Creed se jedná o zbraň, kterou se dá ovládat lidská mysl) a utekli z mimozemské základny zvané Eden. Civilizace ISU zanikla, ale lidstvo přežilo. Mimozemské zbraně se ztratily po celém světě a poněvadž mají moc kontrolovat lidskou mysl a utvářet lidské jednání, je jasné, že jak asasíni, tak templáři se je pokoušejí najít a využít proti sobě navzájem. Templáři se jimi obvykle snaží kontrolovat lidstvo, asasíni se je snaží zničit (nebo schovat), aby nebyly zneužity. Prostého hráče pak hra přitahuje tím, že každý díl je zasazený do jiné historické epochy a vy tak můžete s hlavními hrdiny projít dobu Křížových výprav, renesanční Itálie, americké války za nezávislost, nebo se můžete podívat do Karibiku během zlaté éry pirátství, popřípadě se proběhnout revoluční Paříží, nebo viktoriánským Londýnem. Moderní tituly umožňují nahlédnutí do starověkého Řecka, Egypta, nebo do doby vikingské. Ve všech těchto epochách jde ale o jednu základní věc – o souboj templářů a asasínů, přičemž vývojáři se rozhodli, že by nebylo od věci do hry zakomponovat i skutečné postavy. Můžete tak potkat asasína Machiavelliho, templáře Rodriga Borgiu, nebo královnu Viktorii, popřípadě i slavného Leonida.

Ale k jádru věci. Hlavním krédem řádu asasínů je: „Nic není pravda, vše je povoleno.“ Prvotní interpretaci nechám na vás. Já si to ve svých jedenácti letech interpretoval tak, že rodiče nikdy nemají pravdu a čtvrtletku z němčiny zvládnu, aniž bych se učil slovíčka. Nedokázal jsem říct rozdíl mezi Tisch a Stuhl, ale dokázal jsem říct: „Laa shay’a waqi’un moutlaq bale kouloun moumkine.“, což je víceméně asasínské krédo v originálním arabském znění. Tenkrát jsem to nevěděl, ale přišlo mi cool to říkat.

Jak člověk stárne, jeho vnímání videoher se mění. Assassin’s Creed jsem opustil u čtvrtého dílu, ale když jsem se k němu po tolika letech vrátil, najednou jsem celou sérií začal vnímat úplně jinak. Shodou okolností jsem také nedávno začal číst Malou knihu stoicismu od Jonase Salzgebera a nemohl jsem se ubránit přemýšlení, které mě dovedlo k sepsání tohoto článku. Dopředu se omlouvám všem filozofům za můj výklad, protože filozofem nejsem a půjde čistě o amatérské myšlenky, ale pokud jsem něco z filozofie pochopil, tak pak skutečnost, že ve filozofii jde o moudrost. Že dialogem/rozmluvou, výměnou názorů a vzájemným přemýšlením nad významem slov a myšlenek lze dojít k určitému poznání. Proto jsem se rozhodl to risknout, zout si boty a vstoupit na tenký led, po kterém se chystám kráčet. Chyťte mě za ruku a vykročte se mnou. Když pod námi led nepukne, možná se nám podaří přejít jezero s troškou moudrosti navíc.

Základem asasínského kréda jsou tzv. tři principy (nebo tři zásady, tzv. Three Tenets):

Prvním principem je: „Stay your blade from the flesh of an innocent.“ – Drž svou čepel od těla nevinného (můj volný překlad). Asasíni věřili, že vražda je obhajitelná, pokud slouží vyššímu principu. Pokud účel světí prostředky. Smrt tyranů, diktátorů a zkorumpovaných lidí přeci nemůže být špatná. Vede k dobru. Vede ke smíru ve společnosti. Ale opravdu to tak je? To zatím nechme stranou. Asasíni směli zabíjet, ale nesměli zabít nevinného. Prokazovali mrtvým templářům úctu, protože jejich smrt považovali za nezbytnou pro zdravý chod společnosti. Zabití nevinného člověka by z nich pak udělalo chladnokrevné hrdlořezy. Tomu bylo třeba se vyvarovat.

Druhou zásadou bylo: „Hide in plain sight.“ – Skryjte se všem na očích (amatérský překlad). Někdo jako zabiják – skrytý vrah – samozřejmě nesměl být během svého činu spatřen. Objevil se jako stín, zabil a jako stín zmizel. V této zásadě není žádná hlubší myšlenka. Cílem bylo vzbudit v obětech strach – nikdy neměli vidět asasíny přicházet.

Třetí: „Never compromise the Brotherhood.“ – Nikdy neohroz bratrstvo (opět volný překlad). Tohle je také jednoduchá zásada bez rozmyslu. Kulturu strašně fascinuje slepá oddanost nějaké myšlence. Oddanost vedoucí člověka k spáchání sebevraždy, namísto zrady.

Vrcholnou zásadou však bylo: „Laa shay’a waqi’un moutlaq bale kouloun moumkine.“ Nic není pravda, vše je povoleno. Ezio Auditore da Firenze, jeden z hlavních protagonistů celé série, o této zásadě promluvil takto: „Když řekneme ‚nic není pravda‘, myslíme tím, že základy naší společnosti jsou křehké a že my sami musíme být pastýři naší civilizace. Když řekneme ‚vše je povoleno‘, rozumíme tím, že jen my sami jsme architekti našich činů a musíme za ně nést zodpovědnost, ať jsou výsledky slavné či tragické.“

Krédo se dá vyložit cynicky. Asasíni věří, že celá naše civilizace, vlastně celá lidská společnost, je postavena na vzájemné dohodě a na víře. Orgány výkonné, zákonodárné a soudní moci mají moc, jen protože lidé věří, že ji mají. Peníze mají hodnotu, protože lidé věří, že ji mají. Vše, co bylo, je a bude vytvořeno lidmi, může být lidmi změněno, zničeno, přestavěno, nebo odmítnuto. Tak, jak to historie ukázala již mnohokrát. Vše člověkem vytvořené ztrácí hodnotu, pokud v to lidé ztratí víru a získává ji, pokud v to lidé věřit začnou. Proto je důležitá i druhá část kréda – everything is permitted. Vše je povoleno. Je povoleno uznávat autority a opovrhovat jimi. Je povoleno tvořit a ničit ideologie, je povoleno se zamilovat, oženit a rozvést. Je povoleno mít a nemít víru. Ať je to víra v cokoliv. Jen musíme být schopni nést následky vlastního jednání.

Jak řekl Ezio – „…sami jsme architekti našich činů a musíme žít s jejich následky, ať jsou slavné, či tragické.“ Jak se skrze everything is permitted (náš osobní postoj k hodnotám) postavíme k nothing is true (obecné hodnoty) určuje naši lidskost a systém našich hodnot. Hodnota není vrozená, člověk se jí učí. Výchovou, dospíváním, vzděláním, prací, sociální interakcí. Důležité však je uvědomění. Uvědomit si hodnotu, které jsme se naučili (výchova – respekt vůči rodičům; dospívání – respekt vůči cizím lidem; vzdělání – respekt vůči učitelům; práce – respekt vůči šéfům; sociální interakce – respekt k zákonům společnosti) a vnímat ji. Vnímat, proč ji uctíváme, proč pro nás platí, jak je pro nás důležitá a co můžeme udělat, abychom ji vyvrátili.

Asasín rozumějící tomuto krédu jej může používat proti společnosti. Může pracovat ve stínech, aby sloužil světlu (hide in the plain sight). Když rozumí chodu společnosti, umělosti, na které je postavena, a divokosti, se kterou se dokáže měnit, pochopí, že hodnoty, kterým je naučen v dětství časem ztrácí na účinnosti. Musí chápat měnící se lidské hodnoty. Časy se mění a lidé se mění v nich, ale jejich jádro zůstává stejné. Jeden z hlavních představitelů asasínského řádu, Altaïr ibn la Ahad krédo správně vystihl, když řekl, že k jeho pochopení je zapotřebí uznat, že náš svět a jeho pravidla jsou iluzorní a že zákony nepochází od boha, nebo z vyšší (úřednické) moci, ale z rozumu. Co když to byl rozum stoický?

První asasínská zásada je pěknou ukázkou aplikace tohoto myšlení. Zásada stay your blade from the flesh of an innocent byla vytvořena egyptským asasínem Bayekem ve hře Assassin’s Creed Origins. Vznikla tak, že se Bayek dostal do kontaktu s Egypťanem, který nebyl spokojen s římskou nadvládou a provokoval Římany, aby na Egypťany útočili a zabíjeli je, neboť věřil, že tím Egypt získá na svou stranu a pomůže se mu rozpoutat povstání proti římské nadvládě. Bayek jej za jeho zpupnost zabil. Tím ukončil utrpení a zabránil dalšímu… nebo si tak alespoň svůj čin obhájil. Důležité je, že onen Egypťan měl nějaké své hodnoty, které ale ostatní neuznávali (nothing is true) a rozhodl se to změnit vyvoláváním násilí, za což nesl následky (everything is permitted). Fascinující však je, že před svou smrtí chybu uznal, smířil se s ní a odešel v klidu. Vlastně uznal, že bylo špatně, když se pokusil změnit něco, co nebylo v jeho moci.

A to je okamžik, kdy do hry vstupuje stoicismus. Tak nějak se mi líbí kombinace „asasínské“ a stoické filozofie. Možná jen vidím čerta tam, kde není, ale přijde mi, že spojení asasínské a stoické filozofie může znít dobře. Lidé dnes hledají smysl bytí, ale pod pojmem „filozofie“ si představí stereotypní řecké starce s dlouhým vousem, kteří přemýšlejí nad tím, zdali jsme z ryb, ohně, nebo vody. Tak o tom filozofie není. Je o nalezení smyslu. A dnešní doba nám ukazuje, že tohoto smyslu můžeme dosáhnout i přes videohry, jen pokud nad tím dokážeme trošku přemýšlet.

Vždy jsem byl překvapený, jak asasíni zvládají životní situace. Ano, jsou to jen smyšlené figurky ve vymyšlené videohře, ale jejich zvládání emocí, stresu a těžkých situací je inspirativní. Když jsem tak začal číst Malou knihu stoicismu od Jonase Salzgebera, nemohl jsem se při zmínce o stoické vyrovnanosti se životem ubránit myšlence – takže oni byli klidní jako asasíni!

Stoici také věřili (a pokud vezmeme v potaz pokusy o resuscitaci této filozofie, můžeme napsat klidně i věří) v několik principů, nebo zásad chcete-li. Jedna z klíčových myšlenek spočívala v jednoduché věci – proč se trápit tím, co člověk nedokáže změnit?

Teď se pustím do amatérské filozofie. Při popisování asasínského kréda člověk může nabýt dojmu, že vybízí k anarchii. Jako příklad může opět posloužit herní postava. Ve čtvrtém díle série se setkáváme s Edwardem Kenwayem, rodákem z Walesu, který vstoupí do služeb Royal Navy, jen aby se při první vhodné příležitosti mohl stát karibským pirátem. Hned v úvodu videohry Edward zavraždí sira Duncana Walpoe, zběha asasínského řádu. Edward samozřejmě nemá nejmenší potuchy o souboji mezi asasíny a templáři. Z Duncanových osobních věcí pouze pochopí, že Duncan jistému templářskému velmistrovi slíbil cenné informace, za jejichž doručení má být peněžně odměněn. Edward stáhne Duncanovu asasínskou „uniformu“, převlékne se do ní, přijme falešnou identitu a vydává se do Havany, aby sklidil Duncanovu odměnu. Templářskému velmistrovi předá informace o karibském asasínském řádu, čímž jej odsoudí k záhubě – což se pak v průběhu hry samozřejmě pokusí změnit. Edward si není vědom svého činu, protože nemá nejmenší ponětí o jeho závažnosti, avšak co by to bylo za příběh bez zápletky? Jeden (jedna) z blízkých pirátů, James Kid, je ve skutečnosti asasínka Jane, která se za muže jen vydává. Vědoma si Edwardových činů, pokouší se je odčinit.

Edwarda pozve do staré asasínské základny vybudované při památkách starých Májů, seznámí jej s velmistrem a vezme jej na průzkum džunglí, během kterého Edwardovi poví o existenci asasínského řádu a jejich krédu: „Nic není pravda, vše je povoleno.“ Edwardovi se krédo zamlouvá, protože jej pochopí po svém. Přijme jej tak, jak jej jen pirát přijmout dokáže. Nic není pravda ignoruje, avšak vše je povoleno pochopí jako obhajobu své piraterie. V průběhu hry, postupně, jak britská vláda přijímá určitá opatření proti pirátství, Edward o vše přijde a přijme zodpovědnost za své činy. Smrt blízkých přátel zase způsobí, že se k asasínům připojí. Příběh je samozřejmě o něco složitější, poněvadž všechny záporné postavy jsou členy řádu templářského a Edward tak v zásadě nemá jinou možnost než zvolit asasínský řád, avšak to samo o sobě vede k probuzení staré filozofické (stoické) otázky – čím by byl člověk bez okolností? Nebo čím by celkově byly všechny věci bez okolností. Čím by byla Británie, kdyby nebyla ostrovem? Byl by hrdina hrdinou, kdyby neexistoval padouch? Stal by se Edward asasínem, kdyby templáři nezačali zabíjet jeho přátele? Nechme filozofii ve filozofii stranou.

Hlavní je, že každý z protagonistů Assassin’s Creed základní filozofii řádu pochopil po svém, ale na konci všichni došli k hlavnímu poznání, tj. že základy naší civilizace jsou křehké a všichni jsme architekti našich činů a že za své činy musíme nést zodpovědnost, ať jsou slavné, či tragické. Největší zkouškou kréda samozřejmě byla láska, se kterou hlavní hrdinové soupeřili celý svůj život (no co by to za zápletku bez lásky?). V Assassin’s Creed Unity hlavní protagonista, Arno Victor Dorian, filozofii na čas zcela odmítl, protože byl zamilovaný do Elise, své sokyně, ale současně i dávné dětské lásky z řádu templářů. Nad smrtí, bolestí a životem ale všichni došli k přijetí asasínské filozofie. Nejdříve museli být raněni, či zbaveni emocí, aby svět mohli přijmout takový, jaký dle asasínské filozofie je. Když nad tím tak přemýšlím, tak hlavní zápletkou celé série byl vlastně vždy souboj mezi „normálním“ a „řádovým“ životem, protože každý protagonista musel nejdříve opustit svůj starý život, aby mohl přijmout život nový. To je takový trošku mnichovský princip, ale dejme tomu. Jediný, kdo si podobným procesem projít nemusel, byl protagonista prvního dílu, Altaïr, který se do řádu narodil. Ten se pak spíše snažil přijmout identitu „normální“, ale celý svůj život se řídil krédem. Každopádně bych ukončil rozplývání nad příběhem, který mám rád.

Dalo by se říci, že jenom samotné krédo asasínů: „Nic není pravda, vše je povoleno“ má docela blízko k myšlence stoického lučištníka. Stoikové kdysi dávno právě používali lučištníka, aby ukázali, co vše má člověk pod kontrolou a čím by se měl, či neměl trápit. Lučištník má pod kontrolou zbraň a své dovednosti. Může být skvělým střelcem, který dokáže počítat s větrem a vzdáleností. Ví, jak má natáhnout tětivu, kdy má přivřít oko a kdy vystřelit, ale jakmile pustí šíp, už jej pod kontrolou nemá a nemá pak cenu se trápit výsledkem. Buď to vyjde, či nikoliv. Pokud však mine cíl, ví, že udělal vše, co bylo v jeho silách (a co chtěl v rámci svých sil udělat), ale výsledkem se již trápit nemůže. Stoický lučištník vlastně přistupuje k životu stejně, jak k němu přistupuje asasín. Asasín si stejně jako lučištník uvědomuje prostředky, které má k dispozici a limity vlastních sil (nothing is true), ale jakmile přejde do akce, nezbývá mu nic jiného, než nést následky svých činů (everything is permitted).

Stoikové tuto myšlenku praktikovali i na běžný život. Stejně tak se dá na běžný život aplikovat i dnes, a protože se pohybujeme ve studentském prostředí, tak existuje jeden krásný příklad. Za dva týdny máme zkoušku. A ta zkouška je naším terčem. My jsme střelcem a příprava ke zkoušce je lukem. Buď si můžeme rozložit studium, připravovat se každý den a vytvořit si nějaký plán, nebo si můžeme říct, že nám bohatě stačí týden a dopřejeme si volno. Popřípadě se na to můžeme úplně vykašlat a nechat studium na poslední dva dny, nebo večer předtím. Každopádně jde o ten princip. Jakmile přijde den zkoušky a my ráno vstaneme, oblečeme se a půjdeme do školy, už nic změnit nedokážeme. Šíp byl vystřelen a to, jak jsme se věnovali přípravě (míření a praxi) pak určí, jak uspějeme (trefíme terč). Stoici však učí, že stejně může nastat několik událostí, které nás mohou ovlivnit. Tak, jako šíp může ovlivnit náhlý poryv větru, může zkoušku ovlivnit, že si vytáhneme otázku, kterou umíme nejlépe, nebo naopak tu, na kterou jsme se vůbec nepřipravovali. Výsledek tedy může být slavný, nebo tragický, ale už s ním nic neuděláme. Jen za něj musíme nést následky.

A to je ta část, kdy se asasínská filozofie a stoicismus prolínají. Stoik by vám řekl, že vaše emoce jsou jako divoký pes a bude na vás, jestli je budete následovat, či nikoliv. Stoik by řekl, že pokud uspějeme, je to skvělé, protože jsme nepodcenili přípravu, ale život jde prostě dál. A pokud neuspějeme, tak pak nemá cenu se tím trápit, protože to nemůžeme změnit. Stalo se to v minulosti. Musíme to jen přijmout a pak se s tím naučit žít. Stejnou věc by udělal asasín. Ve třetím díle hlavní protagonista Connor zjistil, že celou dobu je jeho templářským protějškem vlastní otec. Nic to však nezměnilo na skutečnosti, že dříve, či později se budou muset postavit tváří v tvář s mečem v ruce. Víra v krédo byla silnější, jak vlastní emoce a oba muži se s touto skutečností museli smířit a převzít následky za to, jak se k situaci postavili… a protože jde o akční videohru, asi vám nemusím říkat, že mezi nimi k usmíření nedošlo.

Když už byla otevřena otázka emocí, tak i zde lze najít zajímavou shodu. Výše jsem zmiňoval, že příběhy všech asasínů vlastně byly o souboji emocí. O souboji mezi normálním a řádovým životem. Každý z nich se k tomu postavil jinak, ale každý nakonec zažil tolik tragických událostí, až mu nezbylo nic jiného než se s nimi smířit. To učí i stoicismus. Proč se trápit věcmi, které se staly v minulosti? Proč se dostávat do emočního vypětí kvůli situacím, které jsme nemohli silou vlastní vůle změnit? Nezměníme, že jsme zakopli, že nám prošlo mléko, nebo jsme se před několika lety dopustili faux pas, které si stejně již nikdo nepamatuje (nebo že náš otec je templář a my asasíni). Život jde zkrátka dál a my se s ním musíme smířit s takovým, jaký je. Přijímat jej v celé podobě. Najít klid v meditaci nad událostmi, které bychom zkrátka nikdy nemohli ovlivnit. Stoicismus to učí teorií, asasínská filozofie praxí. Již zmiňovaný Ezio Auditore se dlouhou dobu nedokázal smířit se skutečností, že téměř celá jeho rodina byla neprávem odsouzena k smrti a popravena. Arno nemohl zkousnout, že láska jeho života je templářka. Edward nedokázal pochopit, proč britská koruna začala popravovat jeho pirátské přátele. U každého hrdiny tyto události vedly k emočnímu vypětí, zármutku a touze po pomstě. Vždy ale přišlo smíření a někteří z hlavních protagonistů se s těmito událostmi smířili natolik, že svým sokům i odpustili.

Co na to stoicismus? Stoikové v tomto případě přicházejí s myšlenkou psa, který je připoután za vláčející se vůz. Pes má dvě možnosti. Buď může pomalu běžet za vozem a užívat si okolí, nebo se může vzbouřit a nechat se vláčet. Asi vám nemusím vysvětlovat, že psem jsme my a vozem život. Samozřejmě některé životní události jsou složitější. Úmrtí v rodině, nebo smrt přátel (jako u asasínů) se nedá přirovnat k neúspěchu u zkoušek, ale lepší příklad herní série neposkytuje. O to víc inspirující je, jak se svými osudy hlavní hrdinové vypořádali. Přesto jsou asasínský a stoický klid neuvěřitelně podobné pojmy. Obě filozofie člověka navádí, aby se nenechal oslepit a ovládnout událostmi, které nemohl změnit, ale aby je přijal šlechetně a šel dál. Otázkou však je: jak je přijmout?

I zde mají asasínská a stoická filozofie stejnou zásadu. Může se totiž zdát, že stoicismus vybízí k rezignaci. Že se zkrátka snaží člověka naučit, aby nad věcmi mávnul rukou a šel dál. Aby je ignoroval. Aby byl flegmatický vůči událostem, které nemůže ovlivnit. Což je chyba. Stoici věřili, že události se dějí v závislosti na našich činech (už v tom vidíte to asasínké vše je povoleno?) a jediné, co můžeme udělat s jejich výsledky, je se s nimi smířit. Stoikové totiž (stejně jako asasíni) věřili, že přijmout zodpovědnost za své činy a skutečnost, kterou nemůžeme změnit, je ctnostné a moudré, ale vyžaduje to filozofa/válečníka. A teď si otevřete Google a napište si do vyhledávače Assassin’s Creed. Vidíte postavy zahalené v kápi ozbrojené po zuby? Existuje lepší příklad filozofa/válečníka? Ano… tady přijímám kritiku, pokud vás napadlo: „Ale stoikové mysleli asi válečníka mysli, no ne?“ Ano, máte pravdu a já přijímám zodpovědnost za to, co jsem napsal. Ale myslím si, že obrázek asasína může posloužit jako pěkná metafora stoického ideálu. Navádí k smíru, ctnosti a klidu. Asasín, který by slepě sledoval své emoce, nechal se jimi spoutat a vláčel by se za oním vozem jako pes, by se nikdy nestal velmistrem. Stejně tak by se mudrcem nestal stoik, který by nedokázal ovládnout způsob, kterým emočně reaguje na určité události. 

Obě filozofie dokonce mají totožný cíl. Nechtěl jsem se v tomto článku moc rozepisovat, protože si myslím, že to je myšlenka, která by vydala na několik desítek stránek, ale nechám tady na konec menší hru s citáty:

„Naše krédo nám nepřikazuje být svobodní. Přikazuje nám, abychom byli moudří.“ – Altaïr Ibn la Ahad.

„Svou filozofii nevysvětluj. Ztělesňuj ji.“ – Epiktétos

„Ideály příliš snadno ustupují dogmatu. Z dogmatu se stává fanatismus. Jen my můžeme rozhodnout, zda cesta, po které jdeme, nenese příliš vysoké poplatky. Vše, co děláme, vše, čím jsme, začíná a končí u nás samých.“ – Arno Victor Dorian.

„Kopej uvnitř. Uvnitř je stálý zdroj Dobra; a je vždy připraven vytrysknout, stačí jen kopat.“ – Marcus Aurelius.

Na konci každé herní série se mi líbilo, když hrdina s opravdu stoickým klidem přijal svůj osud. Když Ezio odložil zbraň s tím, že ji již více nepotřebuje, protože nalezl moudrost. Když Altaïr pověřil svého syna, aby žil podle kréda a poté si sedl do křesla a vyčkával na smrt z jednoho prostého důvodu – již neměl nic velkého, co by v životě mohl vykonat a poslední útrapa, kterou si musel projít, bylo zemřít. I samotný Connor, který je shodou okolností nejtemperamentnější figurou v celé sérii, došel ke klidu nad mrtvolou svého otce. Předtím se s tátou shodli, že je škoda, že se museli ocitnout na rozdílných stranách, ale takový život zkrátka bývá. Edward, alkoholik, pirát a bohém, se nakonec stal uznávaným mistrem řádu a snad nejvíce jsem ocenil, když jsem viděl, s jakým klidem Arno položil květinu na hrob ženy, kterou miloval. Ať byl příběh těchto mužů (nebojte se, série má i ženské protagonisty) jakýkoliv, všechny je spojilo, když konci života našli klid a to díky tomu, že přijali krédo a snažili se žít v nejvyšším souladu se svým dobrým já.

Ti, kteří již o stoicismu něco četli, pravděpodobně vědí, kam tím mířím. Pro asasíny tento klid znamenal pochopení kréda. Ze všech protagonistů se tak postupně stali mentoři. A tento model je podobný i pro stoiky, jen místo pochopení kréda hledají eudaimónii a místo mentorů se stávají mudrci. Myšlenka je stejně jednoduchá – cílem jak stoiků, tak asasínů bylo žít v souladu se svým nejlepším já. Pochopit krédo/filozofii a stát se nejlepší verzí sebe samých.

„Ačkoli nyní žádám své bratry, aby opustili své rituály, nežádám, aby opustili krédo. To je to, co z nás dělá asasíny. Ne odstranění prstu. Ne falešný příslib ráje. Ne zákaz jedu.“ – Altaïr

„Síla filozofie otupit rány osudu je k neuvěření. Její tělo nezasáhne žádná střela; je dobře chráněná a neproniknutelná. Oslabí sílu některých střel a odvrátí je volnými záhyby svého šatu, jako by neměly žádnou moc ublížit; jiné odrazí stranou a pošle je zpět takovou silou, že dopadnou zpět na toho, kdo je vyslal.“ – Seneca

Snad vám tento článek nějakým způsobem pomohl. Třeba vás i zaujal a donutí vás si něco přečíst o stoické filozofii. Doufám, že ano. Je to opravdu zajímavá filozofie, která vykládá poměrně pěkný návod na smíření se životem. A pokud si budete myslete, že stoicismus je mrtvý, zkuste si zahrát Assassin’s Creed a trošku přemýšlejte nad činy hlavních protagonistů. Hra je to sice smyšlená, ale lidé, kteří ji vytvořili, jsou skuteční.

 

 

About Aleš Kotva

Student FF z KHV. Do šuplíčku si píšu často a docela mě to i baví. Někdy se to taky dá číst, proto čas od času přispěju i sem. Mými nejvěrnějšími čtenáři jsou můj pes a andulky, děkuji za podporu, bez vás bych zde nebyl. Vedle historie nepohrdnu beletrií a nějakou chaotickou akcí. Bez Netflixu bych nežil.
View all posts by Aleš Kotva →