Přibližně v polovině února jsem si shodou náhod přečetla Čapkova dramata Bílá nemoc a Matka. Následně 24. 2. začala válka na Ukrajině a tato dvě díla se najednou zdála až děsivě aktuální. Karel Čapek se ve 30. letech pomocí těchto (a dalších) děl snažil varovat před válkou, o které tušil, že přichází, a které se nakonec ani nedožil.
Čapkova aktuálnost
V Bílé nemoci sledujeme jak šíření nebezpečné nemoci, která usmrcuje velké množství lidí, tak i rozpoutání války. Vystupuje zde postava diktátora, jenž je označovaný jako „maršál“ a jenž si při proslovu k davu najde bílou skvrnu, příznak smrtelné choroby. Další postavou je doktor Galén, který jako jediný na světě vyvinul na nemoc lék, ovšem jeho podmínkou pro léčení vlivných a bohatých lidí je, že musí být zastavena válka. Maršál se nakonec svými blízkými nechá přesvědčit, aby přestal válčit, obnovil mír a vyléčil se. Jenže doktor Galén cestou za nemocným diktátorem prochází zfanatizovaným davem, je ubit a ampulky s lékem jsou rozdupány. V tragickém konci hry je potrestán doktor, který nechce léčit bezpodmínečně (ačkoliv k tomu má dobrý důvod), je potrestán také diktátor, jehož osud je zpečetěn bílou nemocí, a navíc je rozpoutána válka a je příliš pozdě na její zastavení. Zajímavým je pro nás fakt, že ještě než maršál souhlasí se zrušením války, přichází z bojiště zpráva o tom, že se malý napadený národ brání „jako křečci“, útok na hlavní město selhal a tanky narážejí na silný odpor domobrany. To je něco, co maršál neočekával. Nepočítal s odvahou a kuráží občanů vedlejšího státu. Plánoval rychlou válku a snadné zabrání území. Myslím, že současná paralela je zřejmá.
Hra Matka zase popisuje rodinu, která přichází o své mužské členy. Všechny tyto ztráty doléhají na jedinou ženskou postavu – matku, která postupně ztrácí manžela a své syny. Každý z mladých mužů umírá pro svou věc a tuto smrt vnímají jako hrdinství. Matka tomu však může jen přihlížet a trpět. Tíha utrpení ze ztráty milovaných je vyjádřena v promluvě matky na konci prvního dějství: „Sám zemřít, to by každý uměl; ale ztratit muže nebo syna, to byste teprve viděli, co to je“. Ona je ta, která musí dál žít a nést si své utrpení. Celá hra končí v momentu, kdy nepřátelská vojska cizí země využijí občanské války a překročí hranice daného státu. Matka z rádia slyší, že se zbraní v ruce hájí svůj domov každý vesničan a o život přicházejí civilisté, hlavně ženy a děti. V tu chvíli, zděšena zabíjením malých dětí, sama vkládá zbraň do rukou svého nejmladšího syna a posílá ho do boje. Karel Čapek ve svém výkladu díla uvádí, že hra je krutá a chce v lidech podnítit jejich svědomí. Zároveň ukazuje, že nikdo to ve válce nemá snadné – ani muži, kteří bojují, ani ženy, které zůstávají samy.
Ačkoli tato díla poprvé vyšla před začátkem 2. světové války, v letech 1937 a 1938, Čapek rozeznal nebezpečí fašismu dříve, než vůbec začalo ohrožovat tehdejší Československo, a neváhal před ním varovat pomocí své publicistické činnosti. K tomu se váže fakt, že 2. březen je Mezinárodním dnem boje spisovatelů za mír, který má za úkol prosazovat svobodu slova a upozorňovat na její porušení a který byl vyhlášen Mezinárodním sdružením PEN klubů. Byl to právě Karel Čapek, jenž byl prvním předsedou československého PEN klubu a v boji za mír se svým psaním velmi angažoval.
Bojovníci pera
PEN v názvu klubu zahrnuje „Poets, Playwrights, Editors, Essayists, Novelists“ a celkově se za bojovníky pera nepovažují jen spisovatelé, ale také publicisté a novináři. Stojí za to připomenout si, co vlastně znamená práce novináře. Jsou to totiž právě zpravodajové, moderátoři, editoři, kameramani a další příslušníci novinářských týmů, kteří nás informují o válce na Ukrajině, o dění v Rusku a také o velké vlně humanitární pomoci ve státech Evropy. Zároveň jsou to bojovníci v tom smyslu, že bojují s dezinformacemi ruské propagandy.
Musíme obdivovat novináře na Ukrajině, kteří tvoří zpravodajství v doslova bojových podmínkách, z bombových krytů, s omezeným přísunem elektřiny, pod hrozbou raketových útoků a s nasazením vlastních životů. Přesto neustávají ve své práci. Ve dne 27. února jsme mohli například vidět vysílání z podzemní garáže, kam se štáb ukrajinského televizního kanálu přesunul kvůli bombardování Kyjeva.
Nezapomínejme také na nezávislá ruská média, jejichž novináři v této době čelí za svou aktivitu 15 letům vězení. Podle nového, velmi rychle schváleného, zákona, pokud jakýkoliv jednotlivec nebo firma označí „vojenskou operaci“ jako invazi, válku nebo útok, je možné postihovat je za šíření „falešných zpráv“. V pondělí 14. března jste jistě zaznamenali neobyčejnou odvahu editorky ruského Prvního kanálu Mariny Ovsyannikovové, když narušila vysílání s transparentem, na kterém stálo „Ne válce. Ukončete válku. Nevěřte propagandě. Tady vám lžou.“ Na svých sociálních sítích zveřejnila také předem nahrané video, v němž se omlouvá za šíření kremelské propagandy a označuje Vladimira Putina za jediného člověka zodpovědného za ruskou agresi. Ihned po narušení vysílání byla zatčena a následující den jí byla soudem vyměřena pokuta 30 tisíc rublů. Nezávislá média v Rusku nyní nevysílají a novináři opouštějí zemi. Ruští novináři však nejsou jediní žurnalisté opouštějící Rusko. Kvůli zákonu odcházejí i cizí zahraniční zpravodajové. Zpět do Česka se odtud vrátila například zpravodajka Českého rozhlasu Ivana Milenkovičová.
Zmiňme tudíž i válečné novináře, kteří také riskují život při podávání informací o situaci ve válečných zónách. V české společnosti nyní hlasitě znějí jména Petra Procházková, Jan Moláček, Lenka Klicperová nebo Andreas Papadopulos, Václav Černohorský a Michal Kubal. Práce, kterou vykonávají, je velmi nebezpečná a může se bohužel stát i osudnou. To jsme viděli v neděli 13. března u amerického novináře Brenta Renauda, který byl zabit při invazi ruských vojsk v předměstí Irpiň nedaleko Kyjeva a který není jediným novinářem, jenž zemřel během války na Ukrajině.
Obrana před agresí rozhodně není snadná ani jednoduchá. Z nedávné historie a z děl Karla Čapka víme, že válka se agresorovi nevyplácí a končí pro něj špatně. V boji proti němu je potřeba každá ruka a pomáhá i ta píšící. Je nutné bránit svobodu a svou zemi. Proto obdivujme statečnost Ukrajinců a Ukrajinek, kteří se snaží zachránit svou vlast, národ, životy své a svých dětí. Pomáhejme těmto lidem a podporujme jejich úsilí. Často v médiích slyšíme, že bojují i za nás – za celou demokratickou Evropu, a musíme si přiznat, že je to pravda. Sláva Ukrajině.
