Interrupce je tématem, které se v posledních letech jednou za čas objeví v médiích a zvedne vlnu různých názorů. V nedávné době se tak stalo znovu v souvislosti s projednáváním zpřísnění pravidel interrupcí na Slovensku, kde je už tak poměrně těžké zařídit si interrupci.
Dalším příkladem státu, kde došlo v posledním roce k omezení interrupcí, je Polsko. Jsou zde zakázány téměř veškeré interrupce. Povoleny jsou jen v případě, pokud je ohrožen život matky nebo pokud je těhotenství následkem incestu či znásilnění. Polský ústavní soud vyňal možnost podstoupit interrupci v případě poškození plodu. Tento případ byl však důvodem pro většinu prováděných interrupcí. Ženy jsou tak nuceny donosit a porodit dítě s těžkým postižením, které po porodu zemře nebo nikdy nebude schopno postarat se samo o sebe. Před pár dny došlo k tragickému úmrtí ženy na septický šok ve 22. týdnu těhotenství, protože lékaři odmítli provést interrupci, dokud nezemře plod. Jenže s plodem zemřela i žena.
K omezení přístupu k umělému přerušení těhotenství před cca dvěma měsíci došlo i ve státě Texas v USA. Ženy mohou jít na interrupci, jen pokud nelze detekovat tlukot srdce plodu. Tlukot srdce bývá detekovatelný už v 6. týdnu těhotenství, což je ovšem doba, kdy mnoho žen o svém těhotenství ještě ani neví. Je nutno uvést, že tento zákon byl schválen ve více než deseti amerických státech, ovšem zatím jen v Texasu nabyl účinnosti. Toto omezení odsoudil prezident Joe Biden a označil jej za bezprecedentní útok na práva žen.
Omezování práva na interrupci, práva na svobodné zacházení s vlastním tělem, považuji za velmi krutý a nehumánní zásah do lidských práv. Dle mého názoru je umělé přerušení těhotenství lékařský zákrok jako každý jiný. Zdá se však, že tento zákrok je jediným takto omezovaným.
Nejčastějším argumentem pro zákaz interrupcí je to, že pokud žena nechce mít dítě, nemá mít pohlavní styk nebo se má chránit antikoncepcí. (Nyní pomineme to, že v případě Polska jde většinou o ženy, které dítě chtějí, ovšem chtějí dítě zdravé.) Celkově je nespravedlivé odmítat provádět interrupce na základě nedostatečného důvodu. Copak k provedení jakéhokoliv jiného lékařského zákroku je potřeba nějaký silný a neotřesitelný důvod? Zdá se, že interrupce je jediným lékařským zákrokem, který bývá lidem odpírán na základě toho, jak se do této situace dostali.
Pokud jste lezli na strom, spadli dolů a zlomili si nohu, je ošetření samozřejmostí. Nikdo vám neříká, že pokud jste nechtěli mít zlomenou nohu, neměli jste lézt na strom, a teď už s tím nějak musíte žít. To samé platí například pro léčení rakoviny plic. Žádný člověk nepřijde a neřekne vám “Co jsi čekal, když celý život kouříš. Můžeš si za to sám a nemáš nárok na lékařskou péči.” Naopak je snaha člověku s rakovinou plic pomoci, jak nejvíce to jde, a zajistit mu pokračování plnohodnotného života.
Na začátku letošního roku v České televizi proběhla krátká reportáž o unikátní transplantaci. Šlo o transplantaci rukou a obličeje u muže, který byl po autonehodě popálený na 80 % těla. Autonehodu zavinil muž sám tím, že usedl za volant unavený a při řízení usnul. Celý lékařský svět tuto transplantaci oslavuje a nikdo se neptá, zda měl onen muž vůbec na transplantaci nárok. Zda má nárok na to žít kvalitnější život, takový jaký si přeje. Proč takovým způsobem nedokážeme oslavovat i fakt, že jsme schopni provést včasnou a bezpečnou interrupci? Že jsme schopni pomoci ženě a vyřešit situaci nechtěného těhotenství. Vždyť nikdo neotěhotní jen z toho důvodu, aby potom mohl jít na potrat. Není to nějaký rozmar nebo způsob trávení volného času. Je to nechtěná komplikace a člověk by měl mít právo na řešení bez udání důvodu. Kdo odmítá interrupce, ať na ně nechodí. Není ale důvod pro to, aby byla tato možnost zacházení s vlastním tělem zakazována a silně omezována. Zákazem legálních interrupcí se docílí jen toho, že budou prováděny nebezpečnějším a ilegálním způsobem.
Naštěstí tady v České republice (a většině Evropy) jsou interrupce prováděny na žádost ženy do 12. týdne těhotenství (toto období je různé v různých státech EU – například v Nizozemsku není interrupce takto časově omezená). Později – do 24. týdne těhotenství – už je možné podstoupit umělé přerušení těhotenství jen na základě doporučení lékaře, když je ohrožen život matky nebo plodu. Navíc, protože jsme členským státem Evropské unie, je u nás legální provádět interrupce cizinkám ze států EU. Na základě toho k nám jezdí na umělá přerušení těhotenství ženy z Polska, kterým v takovýchto obtížných situacích pomáhají iniciativy, jako je například Ciocia Czesia (Česká Teta).
Podle mě jediným způsobem, jak snížit počet interrupcí (bezpečných i nebezpečných), je prevence. Je potřeba dostatečná a správná sexuální výchova už na základních školách a samozřejmě v rodinách, následně dostupná antikoncepce. Ale hlavně je potřeba, aby téma sexu a věcí s tím spojených nebylo tabuizováno, bylo k němu přistupováno citlivě a takovým způsobem, aby se nikdo nemusel bát nebo stydět se na cokoliv zeptat a cokoliv prodiskutovat. Ovšem takovýto přístup ve státech, kde dochází k omezování interrupcí, bohužel nevidíme. Sex je běžnou součástí života většiny lidí a pokud hledáte způsob, jak o něm začít mluvit nebo jak se o něm dozvědět více, navrhuji zaposlouchat se do populárního podcastu Vyhonit ďábla, který mě osobně v této věci velmi pomohl.
