Filozofie už nefrčí

    První konfrontace s tím, že je filozofie ve všech pádech vnímána jako něco podřadného, jsem zažívala v momentech, kdy se mě někdo z mého okolí zeptal, co studuji. Vždy, když jsem odpověděla, že Humanistiku, tak jsem registrovala první protočení očí a když jsem k tomu ještě dodala, že na filozofické fakultě, tak to už se do stropu dívali úplně všichni. Bylo mi to nepříjemné. Ještě nepříjemnější mi ale byla ta ponižující otázka, která potom zpravidla následovala : „ A co z tebe jako bude? “. „ Nevím “.

    Celé bakalářské studium jsem nevěděla, co vlastně odpovídat a to všeobecnou teorii o marnosti tohoto oboru ještě více utvrzovalo. Asi díky mé nevyspělosti, lenosti a strachu z argumentace a nepochopení jsem se nechávala strhnout a věřila jsem, že všechna studia, která ze mě neudělají doktorku, právničku nebo něco podobně snadno definovatelného, jsou dobrá jenom na uhrazení sociálního a zdravotního. Postupem času jsem ale zjistila, že chyba není na straně filozofie, ale na straně lidí, kteří jinou, než jasně definovanou odpověď prostě nechtějí slyšet. Neumí ji uchopit a porozumět jí. Neumějí a nechtějí o tom vést dialog, který by možná vyžadoval přehodnocení jejich pohledu na věc. 

   A to je právě ono. Je strašně těžké někomu vysvětlit, že naše fakulta z nás sice nevytvoří absolventy s jasnou profesní nálepkou, ale za to z nás možná formuje lidi, kteří jsou velmi dobří v kritickém a analytickém myšlení nebo například v argumentaci. Po čtyřech letech studia na této fakultě už nejsem líná ani bojácná lidem tlumočit, že podle mého názoru nás filozofická fakulta nemá ani tak nacpat co nejvíce vědomostmi, ale spíše dát nám tu schopnost s nimi správně nakládat. A řekněme si upřímně, to je v dnešním světě plném demagogie, dezinformací a manipulátorství sakra dobrá schopnost. 

   Doložit tyto zkušenosti můžu na příkladu situace, která se mi pravidelně děje. Moje okolí si sice už zvyklo na jakou fakultu chodím, ale stejně cítím tendence můj obor čas od času trochu dehonestovat. Dneska mě to ani neponižuje ani se mi to nijak nedotýká, jelikož už vím, co mi tahle studijní etapa měla dát. Troufám si říct, že mi dala něco, co ve větší míře žádnému ekonomovi nebo právničce jeho vzdělání pravděpodobně nedalo. Cítím to hlavně tehdy, když se v našem holčičím kolektivu  konverzace přehoupne přes všední povrchní záležitosti a začnou se řešit otázky typu „ Co je vlastně pravda? “ nebo „ Co je morálka a podobně? “. Ano, i to se nám občas děje. Najednou si všímám, jak moje okolí nedokáže tyhle základní pojmy nijak vstřebat. Všichni je řešíme, dnes a denně, když na to ale přijde, zní to pro ně jako něco extrémně vzdáleného. Nedokážou se příliš bavit na abstraktní rovině. Ty vystudované biologické inženýrky nejsou schopné tyto pojmy uchopit z absolutně žádné perspektivy.   

Ono uvažovat o takto abstraktních záležitostech totiž vůbec není lehká disciplína. To je podle mě další důvod, proč většina lidí haní tuto katedru. Nerozumí tomu, co na našich předmětech denně probíráme. Nedokáží si pod všemi těmi Kanty, Comty, Hegly a Humy nic konkrétního představit a to je pro ně problém. Tak si radši nepředstavují nic a hned přejdou ke zlehčování a shazování. Upřímně, moc nevím, jaký je rozdíl mezi esencialitou a existencionalitou, ale snažím se o tom abstraktně uvažovat, nějak to nahlížet, kriticky nad tím přemýšlet. Učíme se vše kolem nás brát nejen z té konkrétní, hmatatelné stránky, ale i z té abstraktní, neuchopitelné. A to se, podle mě, více méně, děje jenom na naší fakultě! Dnes jsem ráda, že jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla, protože už konečně vím, v čem tkví kouzlo humanitních oborů jako je právě ten náš. I když k tomu, abych si to uvědomila vedla dlouhá cesta, teď už bych tu naši „fildu“ asi neměnila.