Pařížský salon, který zahájil svou činnost již v 17. století z vůle Ludvíka XVI., byl velmi prestižní každoroční událost probíhající v Průmyslovém paláci, na které byla vystavována vybraná výtvarná a řemeslná díla. V 19. století to pro umělce, pokud bylo jeho dílo k výstavě přijato, mohlo být až zlomovým okamžikem, protože tak mohl získat nějaké jméno, které následně vedlo k získání zakázek a finanční stability. Dostat své dílo mezi vystavované však nebylo vůbec jednoduché.
Salon byl zaštiťován francouzskou vládou a Akademií výtvarných umění. O přijetí uměleckých děl rozhodovala porota, která byla složena z významnějších osob spojených s Akademií a jejich posuzování bylo vedeno relativně stálými a konzervativními uměleckými hodnotami. Oblibě se těšily obrazy, které vyobrazovaly nějaké historické, náboženské či mytologické téma s morálním podtextem. Navíc se také vyžadovala technická dokonalost, až fotografická přesnost. Porota často dávala přednost „osvědčeným“ autorům a studentům z vlastních řad Akademie výtvarných umění, které zároveň vedla k těmto hodnotám. Kruh se tím uzavírá a téměř úplně zabraňuje přijímání nového a jiného. Je třeba říci, že tato tradičnost je vítána návštěvníky Pařížského salonu, kteří mají relativní jistotu, že vystavovaným dílům porozumí. Tato jistota byla narušena teprve roku 1863 s otevřením tzv. Salonu odmítnutých.
V roce 1863 porota odmítla velkou část obrazů nových umělců (odmítla více než 2500 obrazů z počtu cca 5 600). Mezi umělci se začala tou dobou šířit revoluční nálada a odmítnutí zvedlo značnou vlnu pobouření. Napoleon III., který si před volbami potřeboval podržet svůj postoj a nechtěl se vystavit kritice z přílišného konzervatismu, nakonec prohlásil, že všechna odmítnutá díla budou vystavena (odděleně od oficiálně přijatých) a nechal posouzení jejich hodnoty na návštěvnících. Tak vznikl Císařův salon, jinak známý jako Salon odmítnutých.
Byl to naprosto revoluční krok, jakkoli se umělecká díla zde vystavovaná setkala spíše s kritikou a zesměšňováním. Reakce to byla zřejmě očekávaná, když uvážíme, jak odlišně obrazy působily vzhledem k tomu, čemu návštěvníci rozuměli. Malby byly často nedokončené, technicky nedokonalé, s ostrými barvami, některé bez rámů, bez významu a bez morálního podnětu. Poprvé se zde objevuje Manetova Snídaně v trávě, která reprezentovala opak toho, co bylo běžně považováno za dílo s morálním posláním. Nejde o žádný historický (a už vůbec ne náboženský) motiv. Prezentuje zcela jasně současnost, což dokazují moderně oblečení muži. Nemá jasný význam, což pochopitelně vede k nepochopení. Zřejmě pobuřující je také amorální výjev nahé ženy v samém středu obrazu.
Formovala se skupina, kterou známe jako zakládající osobnosti impresionismu: Manet, Cezanne, Pissarro, Monet, Degas, Renoir, Morisotová a další. V následujících letech však oficiálně docházelo k přijímání nového umění jen velmi zřídka. Roku 1873 byly ze skupiny impresionistů pro oficiální Salon přijaty pouze obrazy Maneta (Odpočinek, Dobré pivo). Toho roku skupina začala realizovat dlouho diskutovanou myšlenku, uskutečnit nezávislou výstavu nezávislého umění. Zahájena byla 15. dubna 1874, přičemž se konala v prostorách ateliéru karikaturisty a fotografa Nadara. Výstava trvala měsíc, navštívilo ji asi 3500 lidí a reakce byly téměř totožné jako před 11 lety v Salonu odmítnutých. Na přijetí společnosti si zkrátka museli ještě počkat, přestože pomalu začali získávat mezi intelektuály a sběrateli umění jistou hodnotu.
Manetův obraz Dobré pivo (Le Bon Bock) 1873. Zdroj: Le Bon Bock by Édouard Manet – Artvee
Zdroj obrázku: Luncheon On The Grass by Édouard Manet – Artvee
Zdroj: ROE, Sue. Impresionisté: soukromé životy. PRAHA: Metafora, 2008.
