Austrálie. Země zaslíbená.
Už během studií jsem opatrně přemýšlel nad zaměřením svých odborných prací. Od určitého bodu se od vás očekává práce v archivu a s ní pojící se výjezd do země, na jejíž dějiny se rozhodnete specializovat. Každý student se k volbě tématu staví jinak. Někteří nad tím nepřemýšlejí, automaticky skočí po tom, co je opravdu baví a zajímá nehledě na okolnosti. Jiní tradičně sáhnou po rakouských dějinách (a Vídni), nebo britských (a Londýně). Výběr místa je čistě na vás. Klidně se specializujte na Bahamy, je-li vám libo bahamská kreolština.
Nikdy jsem v tomto ohledu neměl preference. Bylo mi prakticky jedno, kde se budu volně toulat. Ale jakmile jsem se o možnosti výjezdu a práce v archivech dozvěděl, vyvstala mi na mysli spíše negativní myšlenka – nevěděl jsem, kam bych chtěl/měl jet, ale rozhodně jsem věděl, kam jet nechci/nemůžu. Do Austrálie. Když se vám svěřím, že jsem arachnofob, asi vám to nebudu muset dopodrobna vysvětlovat.
Z toho důvodu jsem se také nikdy nedostal k možnosti podělit se se světem o jedné zajímavé události, která se kdysi v Austrálii udála. O lovu na králíky mluvit nemusíme, nalézání hadů pod toaletními prkýnky je u protinožců na denním pořádku a černé vdovy Australané nalézají v botách stejně jako Češi houby v lesích. Australané mají k přírodě velmi specifický vztah. Tak specifický, že se jedná pravděpodobně o jedinou zemi, která přírodě dokonce vyhlásila válku (byť klimatická politika některých zemí by se sama o sobě dalo často interpretovat jako vyhlášení války přírodě).
Tzv. Válka s Emuy je poměrně zajímavé téma, které by zcela jistě vydalo na studii, avšak důvody, jež by mi zabránily v potencionálním navštívení archivu vám již nejsou cizí. Ne vážně. Obdivuji historiky, kteří se rozhodnout pro Austrálii.
Obrňte se nadsázkou, jdeme na to. Léta páně 1932 se stala zajímavá událost. Emuové, nelétaví příbuzní afrického pštrosa, se pod vlivem ptačí ideologie rozhodli zaútočit na nevinné a hospodářskou krizí decimované farmáře, kteří se pod žhnoucím australským sluncem pokoušeli hospodařit na svých drobných políčkách. Vtrhli na pozemky, vztyčili vlajku a zdecimovali úrodu. Aby se jim podařilo nepřítele zlomit, uzavřeli alianci s králíky, kterým v plotech ponechali škvíry, přes něž mohli ušatci dokonat frontální útok.
Avšak emuové nevědomky podráždili hada bosou nohou (jak to přirovnání na Australii krásně sedí, že?). Většina farmářů byla veterány první světové války, kterým byla státní půda přerozdělena za službu v armádě a poskytnuta jako prostor k dožití. Poněvadž žádná deratizační služba nemá v ceníku práce položku „emu“, rozhodli se veteráni chopit otěže do vlastních rukou a ministrovi války, Georgu Pearcovi předložili spektakulární návrh – když palné zbraně fungovaly proti Němcům, proč by měly selhat proti pštrosům? A poněvadž se stále jedná o jednu z větví anglosaského národa, jehož příslušníci jsou v 21. století schopni střílet útočnými puškami do tornáda, aby odvrátili jeho směr, není ku podivu, že George Pearce jejich návrh přijal. A ještě jim do týmu přihodil kameramana z Fox Movietone. Tak se pro budoucí generace zachovávaly bizáry před vytvořením TikToku.
Viděli jste Hanebné parchanty od Quentina Tarantina? A vzpomínáte na podmínku, pod kterou Aldo Raine(Bratt Pitt) poslal své mužstvo bojovat do Evropy? „When you join my command, you take on debit. A debit you owe me personally. Each and every man under my command owes me one hundred Nazi scalps. And I want my scalps.“
Něco podobného proběhlo i v Austrálii. Armáda, přidělena ku výpomoci farmářům, byla pověřena nasbíráním jednoho sta emu skalpelů, z jejichž peří měly být po konci „konfliktu“ vyrobeny vojenské klobouky. K úspěchu jim měly pomoci kulomety Lewis a 10 000 nábojů.
První bitva začala 2. listopadu 1932. K překvapení udatných protinožců emuové zvolili překvapivou taktiku, se kterou australská armáda neměla žádné zkušenosti. Taktika: „Slyšíš výstřel? Tak utíkej!“ Překvapena, že nelétaví nepřátelé nestojí na jednom místě, armáda prohrála. Jakmile vojáci zmáčknuli kohoutky, ptáci začali utíkat – každý jiným směrem. Pokud se jich podařilo zabít dvanáct, byl to úspěch (pokud budeme ignorovat, že ptačí armáda čítala 20 000 rekrutů).
Když nepřítel nepřijímá bitvu, utíká a vyhýbá se boji, nezbývá nic jiného než válku přenést na jeho území. Již o dva dny později, 4. listopadu, se vojáci rozhodli pro starou známou věc – léčku. Vyhnali hady z keříků, zkontrolovali, že je v houští nepřekvapí žádní pavouci, a s novou parou čekali a čekali, dokud se emuové nerozhodnou k přemístění jednotek. Když se dali na pochod, Australané si počkali, dokud neviděli bělmo jejich očí. Pak se mělo rozpoutat peklo… jenže kulomety se zasekly. To jim byl čert dlužný… možná je zkrátka na druhé straně světa zapomněli používat obráceně.
Začala divoká hra a lá Chyť ho zajíci (Chyť ho emu!), kdy se vojáci a ptáci naháněli přes půlku západní Austrálie. Nelétaví zvolili chytrou taktiku, utíkali, spojovali se a rozdělovali. Ptačí ornitologo-ideologie přišla s krutou guerillou taktikou, na kterou Australané neměli odpověď. Taktiku tak účinnou, že se jí později musel inspirovat snad i samotný Fidel Castro (vždy když si představím kubánské barbudos schovávající se pod štíty Sierra Maestra, hned pomyslím na vychytralost ptačích bojovníků).
8. listopadu protinožci složili kapitulaci. K míru nedošlo, neboť tlumočníka do pštrosštiny zrovna uvěznili doma aligátoři, ale dá se předpokládat, že emuové vhozený ručník přijali.
V prosinci zbraně promluvily nanovo. Vojáci se do toho opřeli se vší vervou. Podařilo se jim dosáhnout překvapivého úspěchu – na konto si mohli připsat 986 ptačích skalpů. V jistém slova smyslu, by se však onen úspěch dal označit za Pyrrhovo vítězství, neboť bylo spotřebováno zaokrouhleně 10 000 nábojů. Pak přišla druhá světová válka a politici najednou měli na starosti mnohem větší problémy než přemnožené opeřence. Přesto se objevily hlasy volající po obnově „bojů“ s ptáky. Nevím jak vám, ale mně to docela připomíná jednoho českého (?) politika, který chtěl v prvních měsících Covidu řešit zahrádkářský zákon:
„Tak zkustě už konečně tady schválit ten zahrádkářský zákon a neřeště stále Covid 19, už sme na ťom strávili asi patnáct hodin, jo?“
Jo, kdyby to bylo tak jednoduché. Ale stejně jako se poslanci vzdali debaty o zahrádkářském zákonu, tak se časem i Australané vzdali snahy o donucení emu ke kapitulaci. Příroda se zkrátka občas tak jednoduše obejít nedá.
Kdybyste se o této kuriózní události chtěli dozvědět více, přikládám odkaz na zajímavé video. Hodiny dějepisu vám to sice nevynahradí, ale rozhodně doporučuji kanál sledovat. Tu a tam se tam dají najít pěkné kousky. Některé z nich stojí i za sepsání článku:
