V šedém rohu starého domu na zaprášené půdě byla mladá pavučina. Vlákna její sítě byla pevná a nestydatá jako přísná, přesto milující babička, kterou zbožňují všechny rebelské děti na světě. A stejně podobně se chvěla, když se k ní někdo přiblížil. To už se ale několik dní nestalo. Malinký pavouček seděl uprostřed sítě a střešním oknem vyhlížel ven. Čtyřmi nožičkami si podpíral hlavu a zbylé čtyři měl zkroucené tak, aby mu to bylo pohodlné. Okno bylo vyskleno desítkami diamantových okének, skrze které na půdu pronikal paprsek světla. Jeho kužel se mísil s prachem, který si z linií sluneční záře udělal taneční parket. Tisíce malých prachových vloček vířilo mezi sebou, ignorujíce pavoučkovy strasti.
Kéž by mezi vámi byla alespoň jedna muška, pomyslel si s dramatickým povzdechem. Při pohledu z okna přemýšlel, co se asi tak nachází za hranicemi jeho teritoria – přes den slyšel divné zvuky. Cupitání, řev, výkřiky nějakých neznámých sousedů (kteří byli velcí jak ďas a vymetali pavučiny košťaty! Jen to do toho příběhu dopiš! – poznámka od Pavoučka) a příšerný rachot. V noci ale většina zvuků utichla a k pavoučkovi promlouvali cvrčci a sovy. Sem tam zaštěkal pejsek. Občas ale nějaký z těch velkých tvorů stejně dělal rámus! Nesrozumitelně huhňal něco o tom „že to dneska večer přehnal“ a pak následoval podivný zvuk (nechci ti do toho moc vstupovat, ale možná bys měl napsat, že ten zvuk byl něco jako „bléé, argh, bl… bllll.. bhhléé“ – Pavouček).
Zamýšlejíce se nad tím, jak by Pavouček ještě mohl vstoupit do příběhu, téměř přeslechl bouchnutí dveří z přízemí. Nebo to chtěl přeslechnout? (Nechtěl! – Pavouček). Zvědavost tak přeci jen zvítězila, rychle zapojil všechny své nožičky a seběhl se podívat, co se děje. Poněvadž bydlel v třípatrovém domě, tak mu to trošku trvalo, ale nakonec dorazil do cíle akorát včas. Do viktoriánského čajového salónku právě usedly dvě starší dámy. Tu (dle pavoučka) vznešenější – tedy tu starší, s rovnými zády, pod černou síťkou perfektně zarovnanými vlasy, s elegantním dámským monoklem poslední módy a tváří tak přísnou, že při pohledu na ni člověk zapomněl na radost – tu pavouček znal. Byla to paní Blackthornová, které celé obydlí patřilo. Černé šaty jejímu okolí připomínaly, že je vdovou. O muže přišla před mnoha lety v nějaké daleké zemi, kterou si pavouček nepamatoval. Jen věděl, že začínala na I a že tam lidé asi tolik nepili čaj, jako lidé tady. Podobně paní Blackthornová přišla i o své syny, kteří ale zase padli někde v zemi na A, kde prý šamani dávali dobrou noc a nechtěli se dělit o diamanty.
Tu druhou paní pavouček moc neznal, chodila na návštěvy jen jednou za měsíc. Přesto to byla vždy ona, kdo jako první započal konverzaci.
„Tak co, Abigail, jak se máte?“ neodpustila si žena své pravidlo. Jak se posadila do křesla, její objemné rudé šaty se přelily přes okraje jako voda přes přeplněnou vanu. Aby zachovala zdání důstojnosti, pokusila si dát nohu přes nohu, ale pod vrstvami oděvu to stejně nešlo vidět. Ztracenou pýchu nahradila tím, že si vytáhla pudřenku a v kapesním zrcátku si začala prohlížet své tváře. Vrstva pudru byla tak objemná, že se z jejího obličeje nedal vyčíst ani ženin věk.
„Černý čaj jako obvykle? Dvě lžičky mléka?“ Abigail Blackthornová se nezdála býti trpělivou ženou, protože cizince ani neodpověděla na otázku. Ale na druhé straně nikdy nevymetala pavučiny, za což byl pavouček rád (obzvláště rád!).
„Ano. A šest cukříku, má drahá.“ Cizinka odněkud – těžko se dohadovat odkud – vytáhla vějíř a začala si jím chladit tvář – to aby jí pudr nestekl. „Nebo bych měla říci oui, mon chéri? Jak se to teď říká u našich přátel?“ Sama se své poznámce zasmála s takovou vervou, až se jí paruka na hlavě začala prohýbat podobně, jako alkoholikovo tělo po několika lahvích rumu.
„Tví přátelé mi vzali manžela a oba dva syny, fille de pute,“ opáčila tiše paní Blackthornová a posadila se do křesla naproti cizince. Na stůl položila tác s dvěma šálky čaje, porcelánovou nádobku mléka a mističku s cukrem.
„Prosím?“ začervenala se napudrovaná madamróba. „A to znamená co?“
„To je něco jako dobrý přítel, Celeste, jen francouzsky. Nelíbí se vám to, drahoušku? Klidně vám mohu normálně říkat vaším jménem, Celeste, na tom nesejde.“
„Jistě, že mi to nevadí, ale teprve si zvykám na naše nové spojence, lady Blackthorne,“ opáčila Celeste a uchopila šálek ukazováčkem a palcem takovým způsobem, kterým to umí jen britská smetánka. Korunu tomu nasadila, když dle nabubřelých mravů pozvedla malíček. „Máte vynikající čaj, Abigail!“ Pak si Celeste druhou rukou lehce se šokem zakryla ústa a vykulila oči. „Upsík! Vždyť ještě není pět hodin! Čaj jsme si měly dát až za deset minut!“
„Hmm.“ Byla jediná reakce paní Blackthornové. Chytla šálek pevně do celé ruky a ignorujíce horký porcelán si z něj nahlas usrkla. „Tak co chcete, Celeste?“
„Ale tak znáte to,“ zahihňala se Celeste a položila šálek zpět na tácek. Nervózně si prohlédla svou společnici. Její ledabylost co se slušných mravů týče, ji znepokojovala. Dokázala to ale skrýt, když něco potřebovala. Tak jako všichni ostatní lidé. „Je prvního, drahá. Říkali jsme si s Luciem, tedy s mým urozeným manželem, že byste možná opět chtěla přispět do naší sbírky na děti z ulice.“
„Drahá, Celeste,“ tvář paní Blackthornové ožila pokaždé, když se začalo mluvit o dětech. Stará nevrlá vdova najednou byla pryč. Stínová obličejová maska a opovržení v jejích očích se zčistajasna změnily na mateřskou lásku. „Jistěže vám přispěji, tak jako každý měsíc.“ Poté paní Blackthornová vytáhla z kapsičky u černé sukně malou kapesní peněženku a položila na stůl několik úhledně přeložených papírů. „Dvacet tři liber, jako posledně.“
„Víte, Abigail,“ Celeste se pro peníze okamžitě natáhla a ještě než je schovala bůhvíkam, tak se studem dodala: „Vzali jsme z ulice dalšího sirotka, chudáček, hladověl na náměstí, hned pod Nelsonovou sochou. Mazlil podstavec jako svou matku a déšť líbal jako otce. Chudáček byl tak slabý, že nedokázal chytit ani krysu. Je pro nás stále obtížnější spravovat sirotčinec, když se lidé o chudáčky děti nezajímají.“
„Dobrá, Celeste, řekněte si svou cenu.“
Obě dvě dámy spolu debatovaly ještě tak dobrou hodinu, a když se konečně Celeste zvedla (byť po delší námaze! Ty šaty jsou opravdu příšerné! Vsadím se, že by se pod ní vešlo pavučin na čtyři pavouky) a odešla, tak si paní Blackthornová sedla zpátky do křesla. Otevřela šuplík konferenčního stolku a vytáhla lahev toho nejlepšího londýnského ginu. Začala si jej užívat plnými doušky. Po chvilce si otřela ústa a s povzdechem pravila: „Kráva jedna nafoukaná.“ Byla ráda, že je sama a nemusí tak již dodržovat principy etikety, které beztak považovala za naprosto stupidní. Předklonila se, povolila ramena, položila si lahev pod nohy a ještě dodala: „Chudáci děti. Musím se na ně jít podívat.“
…
Uběhlo několik týdnů, než se stala velmi zajímavá věc! Pavouček ty týdny trávil tím, že opět sledoval prašno, jak si užívají svůj malý stav bez tíže, sem tam se mu podařilo zpestřit si den mouchou a pár nocí nadával na ony chuligány v ulicích, co to zase přehnali bůhví s čím. Jednoho dne se mu ale obzvláště poštěstilo, protože od rána pršelo, celý den bylo zataženo a na půdě byl příjemný chládek, během kterého si pavouček mohl skvěle odpočinout (zase ten příběh nezlehčuj! Ono ohlídat před mouchami celou půdu je docela dřina! – Pavouček).
V ten samý den jej podobně jako před třemi týdny vyrušilo bouchnutí dveřmi. Pavoučkovi se to zdálo divné – byly to teprve tři týdny, nikoliv měsíc, tak co tady ta fille de pute, Celeste, dělala? To upoutalo jeho pozornost a tak se pomocí své sítě pavučin opět rychle zašel podívat dolů. Paní Blackthornová stála v potemnělé předsíni, ale nebyla sama. Kukátkem na dveřích vyhlížela do ulice a u těla držela malou dívenku – mohlo jí být tak osm let. V temnotě přerušované občasnými záblesky krupobití vypadaly jako dva stíny, které se ztratily svým lidem a bojí se, že budou objeveny. Samotný pavouček ucítil vážnost celé situace a raději se sám zastavil, aby neudělal rámus, který by mohl někoho přilákat.
„Už jsou pryč, koťátko,“ odvrátila se po několika zahřměních paní Blackthornová od dveří a pavouček radostí bez sebe zase začal v klidu dýchat. „Ukaž, jsi celá zmoklá, viď?“ Paní Blackthornová ohmatala holčičiny promoklé šatičky (opravdu to chceš nazvat šatičky? Vždyť to byly potrhané hadry z ulice… – Pavouček) a odvedla ji do místnosti přímo naproti salónku, který paní Celeste tak ráda toxikovala svým pudrem. V této místnosti se totiž nacházel krb a útulná pohovka prošitá rudým hedvábím ze vzdálené země začínající na Č. Paní Blackthornová se chvilku prala se dřevem, ale nakonec se jí podařilo rozdělat oheň.
„To mě naučil můj manžel, budiž mu země lehká,“ předklonila se paní Blackthornová nad maličkou, když plameny začaly plápolat a zahřívat celou místnost svým teplem. „Počkej, tohle ti také ještě pomůže.“ Paní Blackthornová sáhla do staré dubové garderoby a vytáhla z ní jasně červenou uniformu. „Zabal se do toho, děvčátko.“
„Vy-vy jste v-vojačka?“ Zakoktala dívenka.
„Ne, nejsem,“ paní Blackthornová se upřímně zasmála. Její oči nad dívkou roztály jako led pod dělostřeleckou palbou. Přesto v nich stále zůstávalo zrnko střelného prachu. „Kvůli takovým tlustým příšerkám v útlých oblecích a s chlupatými ještěrkami nad ústy žena nemůže být vojačka. Ta uniforma patřila mému synovi. Nosil ji, když sloužil královně. Už je bohužel také pryč. Je u svého tatínka.“ Pavouček si dobře pamatoval okamžik, když oba dva Blackthornové junioři odešli za svým tatínkem – paní Blackthornová tenkrát několik dní proseděla v naprosté tmě a po několik týdnů byl jediným zdrojem světla v domě odraz měsíce v lahvích od vypitého gina.
„P-proč jste mi pomohla?“
„Protože musím,“ paní Blackthornová se na dívenku zadívala s obrovskou lítostí. „Ti lidé, co říkali, že se o vás starají…“
„Tetička Celeste a strýček Lucius?“ Skočila jí dívenka do řeči.
„Ano, oni. Nejsou to dobří lidé. To, že ona je imbecilní netvor jsem si myslela, ale Lucius?“
„Co je to imbecilní netvor?“ zajímalo se děvče.
„Ty to neříkej! To… hmm, to francouzsky znamená, hmm…“ paní Blackthornová se zamyšleně porozhlédla po místnosti a zrakem zavadila o obraz, který jí kdysi její muž poslal z Indie. Byl na něm britský koloniální důstojník u skoleného slona. „To znamená slon, víš? A teta Celeste trošku vypadá jako slon, no ne?“
Obě dvě se začaly smát.
…
Dívenka se jmenovala Beatrice. Bylo to malé milé děvče s nevinnýma očima, v jejichž zelené záři se zrcadlila touha po lumpárně stejným způsobem, jako chuť po sladkém, ale také vášeň pro tajemství. Během několika dalších týdnů vedle Beatrice přibyli ještě dvanáctiletá Eleonora, osmiletý Lebbeus, a sedmiletý Ernest. Pavoučka velmi zajímalo, odkud se ty děti berou, ale nedokázal si to vysvětlit. Paní Blackthornová je každý večer ukládala na lóže, každé ráno vstávala brzy, aby jim mohla z tržiště donést čerstvé francouzské bagety, anglickou slaninu a kakao z tropických zemí. Během dne si s nimi hrála na babu, na schovávanou, nebo seděli všichni společně u krbu a paní Blackthornová jim četla staré keltské pohádky. Dvě děti ležely opřené o její ramena, zbylé dvě měly hlavy položené na stařenčiných stehnech. Všechny koukaly do knihy. Paní Blackthornová však knihu znala nazpaměť. Četla z ní svým synům, kteří v mladé nevědomosti toužili býti objeviteli a právě ze starých heretických pohádek čerpali inspirace pro svá možná dobrodružství. Místo toho, aby sledovala stránky, tak sledovala čtyři malá srdíčka a osm nevinných očí, které mizely pod pomalu se zavírajícími víčky. Kdyby v tento okamžik kdokoliv vešel do místnosti, neviděl by starou žalostivou vdovu. Viděl by útlocitnou babičku s roztáhlým úsměvem, jak téměř se slzami v očích uspává svá vnoučata.
Přes den děti mizely na zahradě, kde si ve větvích stromů stavěly dřevěné domy. Pozemek paní Blackthornové byl dost veliký na to, aby se na něm děti lehce skryly před zrakem okolí. Občas vylezla za nimi. Pak úplně zapomněla na to, že je podle společenských měřítek dáma. Ráda na to prokleté slovo zapomínala. Na svůj věk byla poměrně čilá a stále štíhlá, takže sem tam za dětmi vylezla nedbajíce zvuku trhajících se švů. Občas se s dětmi zabednila v domečcích. Měla svůj, dívky měly svůj a chlapci také. Za této situace si obvykle vyhlásili válku! Paní Blackthornová chtěla, aby byla jen listnatá, či blátivá, ale velmi rychle se měnila v žaludovou a kaštanovou. Naštěstí nikdo nikdy nikoho netrefil tak, aby to bolelo.
Pavouček starou vdovu nepoznával. Stále se smála, oči jí zářily, chodila elegantně jako královna sama, vařila lépe, než jakákoliv kuchařka – to protože její tajnou ingrediencí byla láska – pomáhala dětem stavět domečky ve stromech lépe, než by to dokázal kdejaký dřevorubec, a když se zranily, tak jim rány čistila s citlivostí staré doktorky. Zpívala jim u toho nějaké krásné písně, nebo je poté lechtala, dokud se jí se smíchem na rtech i v očích nevykroutily a nerozutekly se, jak byly rozdováděné.
Pavouček si také všiml, že paní Blackthornová každý večer mizí ve své pracovně, kde podivnou tyčinkou ťuká na nějakou zažloutlou věc. Pavouček se k ní jednou přiblížil, ale moc tomu nerozuměl. Takže pavoučku, když dovolíš, tak vypravěč tomu rozumí a tady ti do toho vstoupí (tak dobrá…):
Paní Blackthornová psala dopis nějakému svému známému:
Drahý Richarde,
byla jsem tam a viděla jsem, na co si ty peníze berou. Ty děti tam bídačí, žijí všechny v jedné místnosti, kde jsou na zemi naházené čtyři matrace. Jako toaleta jim slouží jeden nočník v rohu místnosti – již nějakou dobu nevynášený! K snídani dostávají skývu starého chleba a černou kávu. Budí je už v šest, protože od půl sedmé pracují v továrně těch příšerných manželů Largentdésirových! Otročí tam u pásu jak dělníci, dohlíží na ně nějaké zaprasené opice z Irska a dokonce je bijí! Dřou tam tvrdě do noci, bez jídla i bez pití! K večeři pak dostávají zbytky sýra, které ti ožralové z Dublinu nestihli přes den sníst… je mi z toho úzko. Zajímalo by mě, kam zmizely peníze, které jsem do toho sirotčince vložila. Peníze mého manžela… ach ubohý Benedikt… kdyby to byl viděl. Kdysi měl sen – že spolu vychováme strašně moc dětí! Proto máme tak velký dům, ale ten sen zemřel s ním a s mými syny. Ale já v něm budu pokračovat!
Pamatuj si, že na světě musí být spravedlnosti! Pokud se o ni nepostaráš ty a tví muži, chopím se jí sama.
Tvá drahá Abigail
Když lady Blackthornová dopsala svůj dopis, úhledně ho několikrát přeložila, vložila do obálky a tu pak zapečetila voskem, do kterého svým starým pečetidlem vtiskla své sigillum. Šlo o znak bohyně Themis, která v jedné ruce držela váhu a v druhé meč. Přes oči měla pásku, a kdyby pavouček zapojil trošku fantazie, mohl tmavší skvrny na místě očí považovat za symboly nějakého ošklivého zranění.
Lady Blackthornová na odpověď čekala dlouho. Stihla tak za tu dobu dětem ušít nové šaty, přičemž každé z nich ozdobila broží, která byla totožná se symbolem na pečetidlu. Brzy tak děti po domě běhaly jako čtyři mladí šlechtici, avšak jen chviličku. Dívky jejich šaty zdržovaly v lezení a chlapci nadávali na to, že ty jejich nejsou tak barevné jako dívčí. Lady Blackthornová je tak nechala, ať si je upraví sami. Dívky roztrhly sukně, omotaly si je kolem nohou a udělaly z nich kalhoty. Chlapci na druhé straně párkrát proběhli blátem a deštěm, pak chvíli váleli sudy ve trávě, až nakonec usoudili, že teď jejich oblečení má tu správnou barvu. Lady Blackthornová se nad tím však vždy jen pousmála. Bavilo jí to. A samotný pavouček začal cítit potřebu zúčastnit se veškeré té radosti.
Když tak někdo starým klepadlem třikrát mohutně zaklepal na bytelné dřevo vchodových dveří, chopil se pavouček šance a vyrazil za dětmi. Viděly ho rády. Prosily ho, aby jim upletl nějakou pavučinku, nebo aby si lehl na záda a kopal všemi nožičkami najednou. Poslechl je, protože jejich smích byl pro něj potěšením větším, jak macatá masařka chycená do zákrutů jeho pavučiny. Děti mu na nožičky házely smítka bordelu a on je odkopával pryč. Všech jeho osm očí zářilo jako ranní rosa pod prvním sluncem, ústa měl otevřená, makadla měl povytažená nad klepety, takže vypadala jako knír nějaké hodného starého dědečka a on si tak i připadal. Kdyby měl hlasivky, rozhodně by se přidal k dětské radosti. Jejich smích byl tak hlasitý, že ani neslyšely rámus z haly – „Richarde?! RICHARDE! Já jsem ti věřila!“ – a přeslechly i křik a tvrdou ránu. Když se však rozrazily dveře do jejich pokoje, ignorovat je nemohly. Do místnosti vstoupilo šest urostlých mužů, jejichž kníry nebyly ani zpola tak veselé, jako ten pavoučkův. Střežily zamračená ústa, která s rozhněvanýma a nepřístupnýma očima tvořily hrozivý celek tváře, jež byla schovaná pod policejní čepičkou. Z té vedl pásek, který mužům utahoval tučné brady, takže stěží šlo rozeznat, kde začíná krk a končí límec uniformy.
Muži vytáhli obušky, zahnali děti do kouta a pak je spoutali. Něco u toho na sebe křičeli, ale pavouček jim nerozuměl. Jeho rozpoložení se změnilo tak rychle, že než stihl postřehnout botu, která se na něj zvýše řítí jako gilotina na krk odsouzeného, napadlo ho jen, jak zrádná a smutná dokáže být radost. Pak muž dupl a ošklivý zvuk rozmáčknutí byl tou poslední věcí, kterou kdy pavouček slyšel.
…
Celý svět se pro lady Blackthornovou zastavil. Stala se z něj jen temná místnost bez konce. Oči měla zamlžené slzami, byť si slíbila, že plakat nebude. Nikdy předtím si však nepřišla takhle bezmocná. Myslela si, že smrt jejích milovaných již nic překonat nemůže… ten strašný žal, ten souboj s vlastními myšlenkami, tu neschopnost cokoliv změnit, ten příšerný hněv. Naprázdno polkla. Její hrdlo jakoby trpělo podivnými fantomovými bolestmi, protože po tom polknutí očekávalo přísun Ginu. Ten však nepřicházel a ústa naplnilo sucho.
Vzpomínala si na to, jak pochovávali jejího muže. Jak se zpomalil čas, když ukládali rakev do hrobu a jak ze světa zmizel veškerý zvuk. Má drahá, Abi, miluji tě, říkával jí vždycky Benedikt, miluji tě a jednou spolu budeme mít strašně moc dětí! I kdyby nebyly všechny naše, tak je budeme milovat! Jenže jediné, co teď dokázala slyšet, bylo úmorné hučení ve sluchovodu. Neslyšela dětský pláč, když byli její sirotci odnášeni z domu a zavíráni do druhého vozu. Neslyšela bouchnutí dveří, když ji strážníci hodili do auta a nevnímala ani prásknutí biče a zvuk koňských kopit na silnici, když ji odváželi pryč. Myslela jen na své tři kluky… na tři obrovské rakve. Ta myšlenka ji neopustila ani ve vazbě, držela se jí, když ji vyváděli z vězení k soudu a jako červ jablko jí provrtávala mozek, když ji usadili na lavici a soudce bouchnutím kladívka o dřevěný výběžek na pultíku začal jednání. Čtveřice právníků – sirové Conditio, Sine, Qua a Non – se postavili. Naprosto mechanicky… prostě tak, jak se od nich očekávalo a tak, jak se slušelo.
Slova okolo ní létala jako vypálené kulky, ale ji naštěstí nezasáhly. Koukala z okna a doufala, že někde tím stejným směrem se nachází Beatrice, Eleonora, Lebbeus a Ernest. Představovala si, jak koukají jejím směrem a jak se na ni smějí… ten smích jí dodával energii. Probouzel v ní život a hněv! Zatímco se právníci dohadovali a soudce nabíral do svých plic vzduch na další výstup, v ní se opět začala probouzet síla. Její síla! Nespoutaná jako příroda. Viděla před sebou čtyři páry dětských očí, jak ji prosí a jak… jak ji milují! Soudce zrovna mluvil o nějakých pitomých paragrafech a jejich normách.
„Ty vaše pitomý normy!“ obořila se Abigail do soudce, když z lavice vstala tak prudce, až se jí želízka zaryla do zápěstí. Hněv v ní ale bublal tak vysoce, že bolest naprosto ignorovala. Opět byla tou starou bojovnou vdovou, která světu nedlužila ani penci. „Manžel zemřel ve válce, do které jít nechtěl! Moji synové padli v boji za principy, kterým nevěřili!“ Její kluci, její sladcí kluci… dětská nevinnost ji rozohnila, vzpomínka na manžela jí dodala sílu, ale stejně to skončilo u jejích kluků. Mateřská láska, upřímná mateřská láska, je nejsilnější esencí na světě. Nic ji nedokáže zničit. „Byla jsem na tomto světě ponechána naprosto osamocena, a jak jste se o mě postarali?! Předali jste mi vyznamenání, které…,“ na okamžik se jí zlomil hlas. Nebudu brečet!, přikázala si. Tu radost jim neudělám! „Které vybojovali moji chlapečkové. Ale copak mi je to může vrátit? Každý den jsem byla nucena okolo těch pozlátek procházet. Ve vašich očích to je čest, v mých připomínka utrpení! Žila jsem z peněz, které jsme s mým manželem poctivě našetřili, ale ty docházely. A co jsem měla dělat? Jít pracovat? Na každém rohu slýchám, že jsem žena, že jsem urozená lady a vznešená paní. Komplimenty? Pro mě to je rozsudek! Protože VY jste se rozhodli, že tyto nálepky mi znemožní pracovat jako všichni ostatní! Řekněte mi, jaká je v těch vašich normách spravedlnost? Lidé jsou k sobě zlí, okrádají se a škodí si, nemají zájem o ostatní, ba ani o své blízké. A nikdo z vás to neřeší.
To nemůžete myslet alespoň na ty děti? Znemožnili jste mi mít vnoučata! Vzali jste mi všechno, co mi bylo svaté! Chtěla jsem jen pomoci, chtěla jsem těm dětem dát lásku a nějakou dostat na oplátku. Vždyť ti pitomci je v tom sirotčinci týrali! Ty děti na ně pracovaly v příšerných podmínkách! To je nelidské! Převzala jsem za ty děti zodpovědnost. Jsou to mé děti. Mě si klidně nechte, ale jim najděte nějaké dobré místo pro život!“
Sir Sine vstal, aby Abigail oponoval. „Madame,“ zapnul si knoflík u obleku. „Za prvé. Nejste u soudu kvůli tomu, že jste žena. A už vůbec ne kvůli tomu, že vaši synové obětovali své životy pro dobro impéria, byla to jejich povinnost. Zemřít pro naše zákony,“ odkašlal si. „Co se další vaší výtky týká, obávám se, že slušné mravy nejsou součástí sbírky zákonů. To jsou věci, které zákon nepožaduje. A že jsou lidé zlí? Co na tom sejde… zákon tím neporušují. Že si škodí? Jak? Poctivým obchodem? Veškeré finance manželů Largentdésirových jsou řádně zaúčtovány. Stát tak neochudili o jedinou penci. Takže jsou slušní a tím to je vyřešené. Že by se lidé měli starat o ostatní? Manželé Largentdésirovi mají sirotčinec, to je dostatečné. Je to projev dobré vůle. To, že ty děti jsou nevychovaní sirotci a budiž ničemové je čistě logické. Vyrůstaly na ulici a jsou neznalé slušných mravů a zákonů. To, jak se o ně slušný člověk má starat, již v zákonu definováno není. Ba naopak – to, že jste ty děti ukradla do svého opatrovnictví, je trestné. To, že jste jim poskytla přístřeší, bez toho aby platily nájem, je trestné. To, že ty děti před tím okrádaly poctivé obchodníky, to všechno je trestné. Na základě paragrafu 451, článku 231, zákona 125 modifikovaného dodatkem č. 147, podle vyhlášky 74, jste před chvílí řekla, že za ty děti mátě zodpovědnost, což se počítá jako slovní převzetí viny.“
„Ta vaše čísla! Ty děti předtím kradly kvůli tomu, aby měly něco do úst! Aby vůbec mohly žít! Když jsem je vzala k sobě, měly všechno. Šatstvo, zábavu, lásku, pozornost… měly dětství! Už tak krást nemusely! Copak nemáte žádné emoce? Žádné svědomí?“
Teď se o slovo přihlásil sir Non. „Emoce zákonem ukotvené nejsou, madame. A naše svědomí je čisté, protože jednáme podle zákona. Opět vám musím říci – bohužel jste ve vašem výčtu věcí, které jste dětem poskytla, nezmínila stravu. Mohla jste se jen přeřeknout, na tom ale však již nezáleží. Protože podle paragrafu 11, článku 3, zákona 544, má ústní výpověď stejnou váhu, jako výpověď písemná a už ji změnit nemůžete, protože protiřečení by vám nepomohlo. Podle dodatku č. 23 k zákonu 102 byste vypadala jako lhářka. A navíc… co mi je známo, tak manželé Largentdésirovi dětem stravu poskytovali třikrát denně, čímž plní normu vyhlášky č. 691 pro vychovávání sirotků z ulice. Zbytek je nadbytečný a zákonem nepožadovaný přepych. Vy jste jim tedy poskytla přepych, ale základní životní minimum jste jim neposkytnula!“
„Tohle je vaše spravedlnost?“ Takže najednou budu lhářka, když vám povím, že jsem jim vařila?! Co to je za nesmysly? „Ano, ty děti měly tři jídla denně, ale šlo o starý chléb a kávu! To by vůbec neměly znát!“
„Pokud se jedná podle předpisů, tak je to spravedlivé.“ Vzdoroval paní Blackthornové sir Conditio. „To je jediná podmínka. Stravu definovat nemůžeme, to si sirotčince zajišťují sami. Ale právě jste se tedy přiznala. Protože jste řekla, cituji: ‚Ano, ty děti měly tři jídla denně‘, konec citace. Takže přiznáváte, že manželé Largentdésirovi se o ně starali dle zákona. To, co jste pro ně dělala vy, bylo jen čisté rozmazlování, které se podle paragrafu 14, zákona 203 o výchově dětí, nedoporučuje, protože pak by hrozilo, že z nich vyrostou lidé nehodící se do slušné společnosti.“
„Copak na tomhle světě není žádná spravedlnost?“ Brož s bohyní Themis se na její hrudi nahnula, jak lady Blackthornová začala těžce oddechovat. „Ty děti mají stejné právo na život jako my všichni! V sirotčinci by se o ně měli starat! Pomáhat jim, ale do života, ne do hrobu. To se z vás nikomu nezželí trpících? Právě na ty by se spravedlnost měla vstahovat nejvíce! Nemůžete dětem vzít jejich dětství a rozseknout jejich fantazii mečem tvrdé výchovy! Co z nich pak bude?! Poslušné ovečky, které půjdou na smrt, aby v nějaké pitomé válce hájily principy, které je připravily o veselý život?“
Odpověděl jí sir Qua. „Spravedlnost se vztahuje na všechny stejně, madame. Ale funguje jen díky tomu, že v ní všichni věříme. V tom je její moc. Musíme ji poslouchat a ona nám pak bude sloužit. Rozumíte tomu, že…“
„Je to snůška lží, na které jste se domluvili! Poslechněte, osvoboďte mě, nebo neosvoboďte, vězte však, že nebudu jednat jinak, ani kdybych měla stokrát umřít!“ Skočila mu do řeči lady Blackthornová.
„… bez spravedlnosti bychom nebyli lidmi?“ pokračoval Qua, jako by celou dobu mluvil bez vyrušení, bez oné ženy i bez svědomí. „Je to základní pilíř naší slušné společnosti. Střeží bohaté a jejich poctivě nabytý majetek. Podpírá stát, který se snaží v životních limitech zabezpečit staré a chudé. Naše společnost díky tomu spokojeně funguje tak, jak má. To, že ty děti jsou chudé, není naše chyba a už vůbec ne chyba systému, který každému zaručuje stejné možnosti. Tyto děti porušily zákon, aby se měly lépe. Utekly k vám a vy jste za ně přejala vinu, když jste se jich ujala, aniž byste to nahlásila policii a nápravným úřadům. Pokud jsem to správně pochopil, učinila jste tak jen pro to, abyste nebyla sama, což je od staré vdovy nad hrobem nejvýše neuctivé. Měla byste v poklidu dožít a strávit svá poslední léta obdivem nad činy, které byly vykonány vašimi syny a vaším manželem. Jejich skutky a oběť pro naše zákony jsou dostatečnou náhradou za pár nevychovaných sirotků.“
Oni snad mají místo srdce jen nějaké pitomé zákony počmárané papíry!, pomyslela si hořce lady Blackthornová. Copak v nich není troška soucitu? Nebyla… když se lady Blackthornová podívala soudci do očí, veškerý její zápal byl zatípnut jako doutník o popelník. Místo člověka viděla jen paragrafy. Ty paragrafy ji propalovaly a soudily. Pozbyla veškeré elegance a veškerého hněvu. Jakoby jí konečně po tolika letech došlo, že je ve skutečnosti jen chabou stařenou, na které vůbec nezáleží. Nikoho nezajímaly její motivy a její emoce. Byla jen vysloužilým člověkem, který za chvíli bude v hrobě a na ničem jiném záležet nebude. Je vysloužilá. Je jen živoucí vzpomínkou starých časů. Již není užitečná, není produktivní a ani není schopná pozvednout zbraň. Už se od ní nic neočekává a tak se s ní podle toho jedná. Všechno nad limit jejího věku je hřích – zločin. Její životní hra byla dohrána, podobně jako verbální šachová partie všech přítomných. Královna udělala poslední tah, obětovala se pro krále, ale ten byl stejně v šachu. Kůň přeskočil pěšce a střelec měl volnou cestu.
A tak se z bojovné lady stala stařena. Sklopila svá ramena, svěsila hlavu a sedla si zpět na své místo. Najednou po padesáti letech samoty ucítila tíhu života. Došlo jí, že má šedé vlasy, slabé oči a křehké prsty. Začala ji bolet záda a ztuhl jí krk. Než se nadála, bolelo ji i srdce. Opět viděla tu rakev. Tu pitomou rakev. Jak se spouští do vykopaného hrobu střežíce tělo muže, kterého každý den objímala před spaním a kterého každé ráno líbala na tvář. Pak viděla další dvě rakve, přes které byla navíc položena vlajka. Čas se opět zastavil, sluch odezněl a jediným zajímavým předmětem se stalo okno, okolo kterého létaly mouchy, které již neměl kdo chytit. Lady Blackthornová opět byla pryč. Jen ve svém vlastním světě. Neposlouchala, nevnímala. Nechala ten velký úřednický orchestr dohrát do konce, tak jak to většinou stařeny na koncertech dělají. Jen čekají, kdy to skončí a těší se do postele.
Kdesi v její mysli se objevila další rakev. Čtvrtá. Jen tahle neměla vlajku, ani majestátní pohřeb. Byla nepopsaná, obyčejná, popraskaná a bídná. Jediná věc, která na ní byla položená, byla brož s bohyní Themis.
Její oči krvácely.
…
Richard Blackthorne se třicet let živil jako policejní konstábl. Jeho prací bylo dohlížet na pořádek a spravedlnost v ulicích a svou povinnost vůči zákonu plnil tak znamenitě, až za to byl vyznamenán. Zákony se musí dodržovat, říkal si celý svůj život, je to naše povinnost. Je to všechno. I tak před několika lety pověsil svou kariéru obránce zákona na hřebík. Nikoliv z toho důvodu, že by chtěl, ale zkrátka už byl na vykonávání své povinnosti starý. Zažil ještě krále Viléma… tomu se samozřejmě rozumí tak, že na důchod a odpočinek už měl opravdu nárok. Nepřipouštěl si to, ale musel to udělat. Když odcházel z práce, všichni kolegové s ním jednali s respektem, ale v jejich očích šla vidět malá úleva. Konečně se zbavili toho dědka, který již nedokázal doběhnout ani zloděje chleba, napadlo Richarda, ale pak se napomenul. Takhle přemýšlet nesmí. Takový je prostě život. Splnil své povinnosti a teď má stát povinnost zajistit mu klid. Ten ale nepřicházel, protože zde byl jeden obrovský černý trn na duši. Starý třípatrový dům, který kdysi patřil jeho bratrovi, Benediktovi a… a jí. Byl nejvyšší čas se ho zbavit.
Dům měl obrovskou hodnotu, ale prodával jej hluboko pod cenou. Protože jeho historie již tak hodnotná nebyla. Přesto se našel zájemce a bylo to právě dnes, kdy se měl s Richardem sejít.
„Dobrý den, vážený sire,“ natáhl k němu Richard ruku, když se sešli před vstupní brankou. Muž nereagoval… tedy Richard alespoň doufal, že to byl muž, protože přes zákruty jeho kápě a dlouhý černý kabát, ve kterém by oděn, neviděl zhola nic. Ani siluetu jeho těla a mohl se tak pouze dohadovat s kým má tu čest.
„Proč je ten dům tak levný?“ zeptal se bez jakýkoliv okolků cizinec. Ani z jeho hlasu Richard nic nevyčetl. Byl všelijaký, ale přesto nijaký.
„Protože v něm bydlela trestankyně.“ Richard stáhl svou ruku. Doufal, že to vypadalo co nejméně uraženě. Nechtěl přijít o dalšího zájemce, už se toho domu opravdu potřeboval zbavit. Ale prostě ho to štvalo. Další nevychovaný mravy nepolíbený harant, který si myslí, že když má peníze, tak mu patří svět. A jak se to vůbec obléká? Vypadá to, že přišel odněkud z Afriky… to mu tak ještě chybělo. „Ale nebojte se, byla řádně potrestána. Spravedlnosti bylo učiněno zadost.“ Zákony se musí dodržovat, je to naše povinnost. Je to všechno.
„Ten dům je tak opuštěný,“ reagoval zájemce. „Prý v něm kdysi žily děti.“ Pod jeho kápí se něco zalesklo. Že by oči?
Richard byl jeho dotazem vyveden z míry. On to ví, pomyslel si hořce, on to krucinál ví! „Ano, byly tam děti,“ polkl. Nikdo totiž nevěděl, kam zmizely. Prostě se jednoho dne vytratily. Krátce poté, co jeho švagrová dostala deset let za mřížemi, což se v jejím věku rovnalo rozsudku smrti. „Ale už je o ně dobře postaráno,“ zalhal, „byly odňaty z péče bývalé majitelky domu, tedy oné potrestané. Stará se o ně stát.“
„Stát, aha, hmm,“ cizinec vykročil vpřed. „Tak se na něj pojďme podívat.“
„Prosím?“ Richard opět nechápal.
„Přál bych si prohlídku, pokud vám to nevadí, ctěný pane.“
„Jistěže ne. Rád vám ten dům ukážu.“ Troška cizincovy zdvořilosti Richarda uvedla do pohybu.
A opravdu. Dům byl prázdný… tedy pro běžného člověka byl prázdný. Někdo, kdo měl nějaké zkušenosti s něčím, co není definováno zákonem, by však mohl slyšet, jak na půdě někdo běhá. Mohl by cítit chlad v zádech a mohl by slyšet dětský smích ve stěnách. Mohl by věřit na všechny ty věci, ve které věřit nemá, zdali se chce hezky vyspat. Jenže mimo zákony existuje tolik věcí… tolik se jich schovává mimo racionalitu, že nejsou pochopitelné. Nebo jsou? Není to jen iluze? Jsou přeci napsány na papír, tak musí být pravdivé. Paragrafy také mají moc jen díky tomu, že je někdo napsal a někdo jiný je umí přečíst. Stejně tak má moc i tahle povídka, dokud má čtenáře. Papír dává lidem moc. Písmenka dávají lidem slovo. A v tom je ten trik. Mravenci také potřebují mraveniště, aby přežili, ale pravý zázrak přírody spočívá v jejich práci. Staví jej, aniž by si to uvědomovali. Dělají do instinktivně. Ale když zemře královna, nebo kolonii nahradí kolonie jiná, celé společenství se rozpadne, protože přijde o své slepé zásady, které celý život sleduje až do hrobu.
Entita v kápi věděla, že kdyby Richard svou práci dělal poctivě, tak by se neřídil prvním zákonem, který by mu přišel na mysl. Věděl by, že pod sirotčincem manželů Largentdésirových se nachází čtyři hroby… čtyři dětské hroby, které tam byly vykopány dlouho předtím, než paní Blackthornová začala vzpomínat na své padlé syny a manžela, jen aby se k nim zanedlouho mohla opět připojit. Aby tak byli také čtyři.
„Jaké magické číslo,“ řekl cizinec Richardovi. „Prodáváte ten dům za čtyři sta liber, že?“
„Ano.“ Odpověděl Richard.
„Podle mě je čtyřka strašně nedoceněná. Pavouk má čtyři páry očí a čtyři páry nohou, to je téměř kouzelná souhra. Stejně tak jsou čtyři hroby pod sirotčincem a čtyři pod těmito jeslemi. Čtyři pro děti a čtyři pro Blackthorny. Platón kdysi rozdělil ctnost do čtyř částí a jednou z nich byla spravedlnost. Naučil se ji od Sokrata, který odmítl úprk z Atén, protože by tím porušil zákony své obce, což by bylo krajně nespravedlivé. Zákony se musí dodržovat, je to naše povinnost. Je to všechno. Není-liž pravda, Richarde? Ach zákony… spravedlnost. Tak příšerný to bolehlav, který dokáže všechno krásné ukončit. Lidé dávno zapomněli, za jakým účelem vůbec onu spravedlnost vytvořili. Již zde není pro lidi. Rozum nahradily počmárané papíry. Spravedlnost slouží státu, nikoliv lidem. Je to podmínka, bez které společnost nemůže existovat. Conditio sine qua non.“
Entita v kápi položila nic nechápajícímu Richardovi do ruky čtyři sta liber. „Ten dům zbořte,“ řekl mu. „Nechci ho. Ale vy byste to břemeno měl konečně shodit. Vezmu si jen jednu věc.“
Entita přešla do staré zasedací místnosti. V časem popraskané vitríně byla úhledně pověšena jasně rudá uniforma, na jejíž hrudi se vypínala stará brož s bohyní Themis. Sebrala ji. Pak se písmenka rozplynula a čísla ztratila smysl. To bolehlav naplnil její ústa svou hořkostí. Ze zákonů se staly jen papíry, které každá generace přepisuje podle sebe. Královna zemřela, kolonie se rozpadá, trubci hynou, hroby se ztrácejí a zanikají v čase… a s nimi všechno, co je vytvořilo.
Než se Richard stihl vzpamatovat, byl v domě sám. Naprosto sám?
