Jde o knihu vydanou v roce 2020 Západočeskou univerzitou v Plzni čítající cca 160 stran. Je upravenou a aktualizovanou disertační prací, kterou autor obhájil v roce 2018 na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha je rozdělena na dvě velké části a následně na menší podkapitoly.
Humaniace vězeňství…
„Pokus o popis různorodosti definic a přístupů aktérů světa za mřížemi českých věznic k procesu humanizace českého vězeňství.” Takto sám autor hned v úvodu charakterizuje svou knihu. Cílem této publikace je pak přispět k hlubšímu poznání světa věznic, jež autor označuje za svět tajemný a exotický kvůli jeho nedostupnosti.
První část knihy je věnována historickému přehledu pohledů na humanizaci vězeňství a pokusů o ni ve světě i v České republice. Humanizace, jež je neodmyslitelně s vězeňstvím spjata a jejímž základem jsou lidská práva, je v tomto kontextu definována jako „snaha o polidštění, zlidštění a zušlechťování lidské povahy […] a snaha o vytvoření důstojných a lidských podmínek ve výkonu vazby a trestu odnětí svobody” (s. 18), přičemž by jí mělo být docíleno za pomoci psaných pravidel.
Do protikladu jsou zde postaveny dva přístupy, kterými je možné na trestání vězňů nahlížet. Prvním z nich je tzv. penal welfarism, což je humanizovaný přístup, který za dostačující trest považuje samotné uvěznění a toto uvěznění zároveň pokládá za dobrý nástroj k následné reintegraci uvězněné osoby do společnosti. Druhým z nich je přístup represivní, jež uvěznění nepovažuje za dostatečný trest a smysl trestu tkví ve způsobení adekvátní újmy vězněnému (s. 38). V předpisech ČR je důraz kladen na přístup penal welfarismu (v souladu s EU), ačkoli ne všichni aktéři vězeňství s ním souhlasí.
…očima jeho aktérů
Nejzajímavější částí knihy je až třetí třetina, kde se konečně dostáváme k samotnému výzkumu a pohledům aktérů vězeňství, jak nám slibuje název knihy. Výzkum byl proveden prostřednictvím pozorování a 47 rozhovorů v období od ledna do srpna roku 2014 ve dvou českých mužských věznicích s ostrahou. Šlo o středně velké až velké věznice – jedna čítala téměř 900 lůžek, druhá přibližně 600 lůžek.
Rozhovory jsou vedeny se zástupci managementu věznic, zaměstnanci (dozorci a odborní pracovníci) a s vězni. Ze všech těchto rozhovorů vyplývá negativní hodnocení současného stavu českého vězeňství. Mezi dozorci a odbornými zaměstnanci navíc existuje jakýsi „spor o humanizaci”. Odborní pracovníci (jichž je nedostatečné množství) aplikují přístup penal welfarismu a berou odsouzené jako plnohodnotné občany. Kvůli velkému množství byrokracie se však nezvládají vězňům věnovat v takové míře, jak je to penal welfarismem zamýšleno. Dozorci naopak v tento humanizovaný přístup příliš nevěří a raději by dávali přednost represi. Jelikož jsou personální procesy věznic nastaveny tak, že se vedoucím pracovníkem může stát jen člověk pracující ve vězeňském systému, dochází k reprodukování represivního přístupu.
Pokud se zamyslíme nad tím, k čemu má vězení sloužit, napadne nás jako první náprava. Důležitou součástí trestu odnětí svobody je však také jeho konec, tedy návrat zpět do společnosti. Samotní vězni v rozhovorech vyjadřovali zklamání nad tím, že na ně odborní pracovníci nemají čas a nemohou s nimi řešit individuální problémy a pomáhat jim. Odsouzení znají různá nařízení a předpisy, které se jich týkají, hledají v nich mezery a zkouší, co vše jim projde, což velmi negativně vnímají dozorci a možná proto inklinují k represivnímu přístupu. Tento způsob chování je ukázkou adaptačních mechanismů, jež vytvářejí aktéři ve všech složkách vězení.
Závěr
Závěrečným shrnutím tedy je, že proces humanizace v českých věznicích je brzděn především přílišným „papírováním”, nedostatkem kvalifikovaného personálu, nedostatkem finančních zdrojů a nedostatečnou politickou podporou pro realizaci připravovaných projektů a systémových změn (s 96). K selhávání humanizace přispívá také absence jednotné definice humanizace v klíčových dokumentech.
Myslím, že tato kniha je určena především studentům sociologických oborů, kteří se danou oblastí zabývají. Pro širší publikum je přitažlivá hlavně část se samotným terénním výzkumem a rozhovory s aktéry věznic. Dle mého názoru je škoda, že tato část není delší a není uvedeno více vyjádření z těchto rozhovorů. Velmi oceňuji autorovu reflexi nedostatků a limitů tohoto výzkumu. Výzkum proběhl jen ve dvou věznicích, navíc mužských, a v roce 2014, od té doby se některé diskutované aspekty pravděpodobně změnily. Publikace však může posloužit jako dobrý počáteční bod při ponoření se do tématu vězeňství a otevírá nám dveře do tohoto světa na okraji.
