Asi každý z nás alespoň jednou v životě slyšel věty jako „To já, když jsem byl v tvém věku, (…)”, „Když byl svět ještě v pořádku …” a mnoho dalších jejich odrůd. Hlavní myšlenka v těchto větách spočívá v jakémsi srovnání, o které se úporně snaží povětšinou generace starší. Generace, která ještě živě pamatuje nedemokratický režim a jejíž rodiče se většinou narodili do světa, který svírala druhá světová válka. Mám na mysli generaci našich rodičů – Husákovy děti, zlatý ročník sedmdesát apod.
Tito lidé se narodili do doby, v níž byla základem všeho rodina (na čemž lpěl i stát), proto není divu, že obdobné hodnoty přirozeně očekávají od svých potomků. Stereotypy, jakými bylo například založení rodiny v útlém věku (konkrétně okolo 20 let). Naopak na věci jako (vysokoškolské) vzdělání se důraz příliš nekladl. Ovšem je nutno podotknout, že zrovna u vzdělání byl ve valné většině případů na vině právě tehdejší režim (spíše tedy u nespravedlivých podmínek dosažení vzdělání).
Na jednu stranu by tedy nemělo být překvapením, že si budou Husákovy děti pro své děti přát co nejlepší možné vzdělání už jen vzhledem k tomu, že sami takové možnosti neměli. Ovšem tam, kde roste zájem rodičů, často upadá zájem dětí. Jejich děti již totiž nepociťují vzdělání, kterého se jim dostává, jako tak velkou výsadu. Pro ně je to samozřejmost (dokonce samozřejmost, kterou jim deklaruje Listina základních práv a svobod), proto se jejich přístup může zdát rodičům z části laxní.
Myslím si, že největší míra nepochopení mezi generacemi pramení z rozdílů v množství možností a příležitostí. Mladší generace budou mít jak možností, tak i příležitostí vždy více, a to může mít negativní dopad na generaci starší, jelikož nabude dojmu, že těchto příležitostí (privilegií, chcete-li) dosti nevyužívá. Také se s každou novou generací značně mění životní podmínky a nepřetržitě přibývá technologií, které ulehčují práci, ale především i běžný život. Což představuje hned několik dalších bodů na seznamu mezigeneračních rozepří.
Jeden by si až mohl pomyslet, že za většinou těchto neshod se schovává pouhá závist starší generace vůči generaci mladší, protože se jim dostává možností, kterých se generaci starší nedostávalo, a v očích starší generace si toho mladí neváží patřičně. Na druhou stranu by se dalo podotknout, že problémem v nedorozumění by mohla být neschopnost starších generací sžít se s novinkami, které s sebou mladší generace přinášejí. Tato neschopnost nemusí být nutně chápána jako záměrný odpor vůči všemu novému (a nejčastěji digitálnímu). Může být zrovna tak způsobena tím, že starší lidé neměli příležitost do toho pro ně nového světa plně proniknout. Tím nejvíce postrádaným se tedy zdá být vzájemné porozumění a pochopení.
