„Má mě rád, nemá mě rád,“ stojí dívka na útesu, kouká na oceán a trhá do větru bílé listy kopretinové. Rozhodnutí. To je věc visící na lidstvu jako těžký zámek, táhnoucí jej kamsi do hlubin mysli, utvářející tak systém, který dnes řídí svět.
Místo „má mě rád, nemá mě rád“ si lidé od nepaměti pokládají podobné otázky – Mám si to koupit, nemám si to koupit? Mám tam jít, nebo mám zůstat doma? Být či nebýt? A ano… některé z nich se i zapsaly do dějin literatury.
Nejzazší otázkou je však otázka spokojenosti. Kdo z nás kdy v životě přemýšlel nad tím, zdali je spokojený s tím, kde je a jak žije? Koho z nás nikdy nenapadla otázka, zdali by nebylo lepší zkusit život v cizině, takříkajíc, s čistým štítem. Nechat vše za sebou, zvednout kotvy a jít zkusit štěstí o dům dál. Otázka života v jiné zemi, potažmo problematika migrace, se táhne lidskými dějinami jako nepatrná nit, přesto nás všechny spojuje a utváří – dejme tomu – jisté kulturní dědictví ovlivňující i civilizační úzus.
Migrace stála za kolapsem antického světa – jak mykénského v 12. století př. n. l., tak římského ve století pátém. Stála za dobytím Ameriky (obou, samozřejmě), kolonizací a imperialismem. Měla mnoho důvodů – etnické, náboženské, politické, ale právě i „čistě lidské“. Těmi důvody není nic jiného, než prostá touha po lepším životě.
Ve 21. století (pandemii stranou) stačí v Evropě zabalit kufry, naučit se alespoň základy cizího jazyka, sednout na vlak a do pár dnů člověk může začít nový život. Jak tomu ale bylo kdysi?
Na část této otázky odpovídá dr. Martin Boček z Katedry historických věd ZČU ve své knize S nadějí za oceán, kde se zabývá vystěhovalectvím do Spojených států amerických z rakousko-uherské monarchie ve druhé polovině 19. století.
V prvé řadě se musí autorovi nechat, že pro svou práci shromáždil celou řadu odborné literatury a vydaných i nevydaných pramenů. V závěrečném bibliografickém seznamu zjistíme, že dr. Boček jel odpovědi na své otázky hledat nejen do Vídně a Berlína, ale také do Hamburku, Brém, Terstu, Rijeky a Pazinu.
Samotná kniha je rozdělena do několika tematických částí zachycujících cestu migrantů od jejich prvních krůčků za hranice, až po příjezd do Spojených států amerických. Nechybí ani popisy lodí, vývoj lodní dopravy, analýza příčin emigrace a samozřejmě migrační politika Habsburské monarchie – a to jak vnější, tak vnitřní.
Místo strohého a kritického rozboru jednotlivých částí knihy bych se rád zamyslel nad věcmi, které mě překvapily a fascinovaly… tedy spíše fascinovaly, abych k tobě, vážený čtenáři, byl zcela upřímný. Protože to, že lidé jsou vlastně stále stejní, mě už překvapit nedokáže.
Když jsem četl o „dopravních agentech“, kteří se nebáli podvést bodré zájemce o emigraci do USA, okamžitě jsem si vzpomněl na slavné vexláky stojíce před tuzexem v kožené bundě s všitými kapsami narvanými k prasknutí bony.
„Nechceš nějaký bony?“ by se prakticky v 19. století mohlo rovnat: „Ctihodný pane, ráčí-li vaše srdce po dobrodružství, bude mi ctí vás převést přes oceán!“
Tihle lidé by se mohli chytit za ruce s podomními prodejci, pojišťováky 19. století, nebo prodejci placeb a jít společně… nechat nějakého historika, aby o nich napsal knihu. Až si někdy budete ve vlaku stěžovat na spolusedícího, který si před vámi bezostyšně otevřel plechovku piva, či se vám v autobuse budou ježit chlupy nervozitou, když vás ze zadní sedačky nějaké dítě obdaří nevyžádanou masáží zad, pomyslete na emigranty z 19. století, kteří strávili kdoví kolik hodin v mezipalubním prostoru v nehygienických podmínkách s minimem zásob.
Vadí vám, že jste v menze nedostali dost knedlíků? Inu, pár let nazpět byste během jedné cesty přes moře pili vodu ze sudů, kde předtím bylo kdovíco. Byli byste naloženi na loď, která byla původně určena jen k přepravě zboží. Umístili by vás do mezipalubí, kde byste měli možnost se pohybovat v prostoru o velikosti 1, 8 na 1, 8 metru. Zde byste strávili 44 dlouhých dnů, po kterých byste dojeli do Spojených států amerických. V mezipalubí by vám společnost dělali jednak vaši „řádní“ spolucestující a jednak „černí pasažéři“ v podobě cholery a kurdějí. V místnosti bez ventilace byste museli čelit lichvářům s vodou a za doušky lidské many utratit peníze, které jste si našetřili na nový život. Je pravděpodobné, že byste cestou zemřeli. Stávalo se to. No avšak nebojte se – v moři se ztratila již spousta věcí, co je pak jeden člověk? Ano – pohřbívání do moře bylo zcela běžnou záležitostí a týkalo se jak žen a mužů, tak i dětí.
O tom by vám však žádná z lodních společností pravdu neřekla. Proč také? Lidé jsou stále stejní, a když uvěříte reklamě, je už váš problém, jak naložíte s produktem, či se službou, která vám byla slíbena. Hlavní je klienta zaujmout. Já jsem také v předchozím odstavci vypsal věci, které jsem považoval za pikantní, protože jak by nám dal za pravdu každý žurnalista, „if it bleeds, it leads“.
Vedle dramatických záležitostí spojených s lodní dopravou se Martin Boček věnuje samozřejmě i jiným tématům. Každý jin má totiž svůj jang a otázka, jak se americké úřady s úmrtími cestujících vyrovnaly, je čtenáři také zodpovězena. Stačilo zavést desetidolarovou pokutu za každého zemřelého cestujícího a cestovní podmínky se začaly zlepšovat. Zde dokonce vznikla i stará (dobrá?) třetí třída. Jen díky zemřelým migrantům. Na druhé straně celá řada společností mohla dále vydělávat na chudých migrantech, z jejichž peněz pak bylo možno rozšiřovat luxusní vybavení pro cestující první třídy.
Autor ve své knize tak dokonce vyčlenil samostatnou kapitolu týkající se pouze soupeření mezi jednotlivými společnostmi. Když do hry vstoupila tržní pravidla a pojmy jako „cenová válka“, tak se přeci jenom vytvořil nějaký lepší řád. Vlivem existence kartelových dohod však soupeření mezi lodními společnostmi brzy přešlo ve ztělesnění rčení „ruka ruku myje“ a rejdařství si přerozdělila různé části Habsburské monarchie. Obrazně řečeno, samozřejmě. Pravdou však je, že stát mnohé ilegální praktiky rejdařství ignoroval. Na klienty působila reklama tak lživá, že i Horstovi Fuchsovi by klesla brada. Problém samozřejmě nastal ve chvíli, kdy se za odplutou lodí zvedl odliv pracovní a vojenské síly. Pak si ony společnosti pomyslné ruce mohly mýt již jen pod státním kohoutkem. V roce 1914 se podmínky zlepšily natolik, že již bylo možno dosáhnout břehu Spojených států za čtyři dny v poměrně lidských podmínkách, avšak znalci historie jistě ví, že tento luxus netrval příliš dlouho, protože ho v půlce roku překazil jeden nešťastný výlet do Sarajeva.
Když pikantnosti odložíme úplně, můžeme se v knize dočíst i o založení jednotlivých cestovních společností, z nichž je nutno vyzdvihnout minimálně HAPAG (Hamburg Amerikanische Packetfahrt Actien Gesellschaft) a Norddeutscher Lloyd. Kniha sleduje jejich působení od prvních krůčků až po vypuknutí první světové války. Zmíněni jsou i jednotliví zakladatelé, jejichž osudy jsou tak zajímavé, že si je kvůli spoilerům nechám pro sebe. Autor samozřejmě nepřehlíží ani vliv těchto společností na rozvoj státních ekonomik, statisticky vás provede vývojem lodní dopravy a nechybí ani sumarizace zisků a praktik, které jednotlivé společnosti používaly pro zisk klientely.
Vedle dopravních společností s Martinem Bočkem budete při čtení sledovat i vývoj přístavních měst sloužících jako pomyslné dveře k novému životu. Od Hamburku, přes bratwurstové Brémy, až po Terst a Čechům již dobře známou Rijeku. Je velmi zajímavé se dočíst o tom, jak tato města vzkvétala a jaký vliv na jejich rozšiřování měla migrace. Až do těchto měst někdy zavítáte, zkuste se zastavit na pláži a představit si, jak zde statisíce lidí o několik let nazpět zažívalo nové etapy svých životů.
Autorovi je nutno nechat, že ve své práci odvedl kus dobré a historické práce. Pokud si také někdy chcete zkusit zahrát na roli oponenta, tak vám četbu podobných děl velmi doporučuji. Je rozhodně zajímavé a poučné čerpat inspiraci k vlastní tvorbě u lidí, kteří již za sebou mají nějaké zdařilé práce. A to zde nepíši jen kvůli tomu, že autora běžně potkávám.
Pro ty z vás, kteří by o četbě podobného titulu váhali, tak vám mohu nabídnout poslední lákadlo – kniha má i obrázkovou přílohu, která je stejně poučná, jako text. Ale všichni jistě víme, že knihy jsou zcela o jiných věcech. A myslím si, že v dnešních časech je třeba si stále připomínat, že „normální život“ není samozřejmostí a v historii pro něj lidé vytrpěli mnohem více.
