Vždycky jsem měl rád příběhy. Smyšlené i skutečné. Lidé jsou neuvěřitelně kreativní stvoření a i po mnoha letech vás dokáží překvapit něčím novým. Historie je nádherná v tom, že při jejím zkoumání vás lidé dokáží překvapit i něčím „starým“. Zjistíte, že lidstvo zůstává v zásadě stejné, jen věci, které ho ovlivňují a formulují, se mění – ohýbají se podle toku času, pokroku a společenského vývoje, ale jádro zůstává neměnné. A tím jádrem je příběh. Příběh člověka.
Vše, co okolo nás existuje, vše, co určuje naše každodenní problémy, je vytvořeno člověkem. Prostředky, které nám pomáhají odpočívat, nejsou výjimkou. Filmy, knihy, seriály, nebo videohry – za vším stojí člověk z masa a kostí, se stejným mozkem a stejným srdcem, jako máme my. Proč to píši? Protože zde vznikla má láska k historii. Vznikla z přesvědčení, že milovník dobrých příběhů prakticky ani nic jiného studovat nemůže, protože skrze historii se mu naskytne pohled do tolika zajímavých událostí, že si nemůže dát pohov, dokud je neobjeví všechny. Nebo dokud se o to alespoň nepokusí.
Pravý zlom nastává ve chvíli, kdy si uvědomíte, že školu neberete jako povinnost. Kdy knihy neberete jako prostou překážku, kterou musíte rychle proběhnout, abyste se dostali ke zkoušce. V tom je ta krása a byla tam vždy.
Ale pojďme k věci – ad rem, ať v tom máme trochu latiny. Všímavější z vás si mohli v poslední době všimnout zvýšené aktivity na Katedře historických věd, která vlastně není ničím jiným, než ztělesněním myšlenek, které jsem vypsal v úvodu. Od září se nám podařilo založit studentský časopis, vytvořit Spolek plzeňských historiků a připravit „pasování“ mladších ročníků. A to je jen začátek.
Historici kdysi bývali jednou velkou rodinou. Své znalosti si předávali z učitele na studenta, tzv. z generace na generaci, probírali politická témata (příběhy, chcete-li) a sepisovali své myšlenky na papír. Pracovali ruku v ruce a dalo by se až říci, že jejich úsilí v několika ohledech připomínalo sektu. Naštěstí sektu intelektuální. Bavíme se o 19. století, ve kterém humanitní vědy začaly vystrkovat své růžky a vstupovat do akademického světa. Historické myšlenky a teorie v století nacionalismu a průmyslového pokroku určovaly intelektuální proud a měly nepopiratelný dopad na určování společenského mindsetu (jsme moderní, tak ať vedle latiny máme i trochu angličtiny). Historik si myslel, že může mluvit do politiky, chodu společnosti, umění a vědy; že všemu rozumí a že ví, co dělá a co je správně. Lidé se v tomto směru nemění – zaplať pánbůh. Protože poté, co historik zkritizoval politiku a národnostní otázky, mohl s klidnou hlavou přijít do hospody a říct svému učiteli: „Tak co, Honzo, napíšeme nějakou knížku o těch husitech?“
Tato idealizovaná představa položila základní kámen toho, o co se na KHV pokoušíme. Humanitní obory jsou nádherné v tom, že vás nedokáží nudit. A když máte plnou katedru studentů a pedagogů, kteří k oboru chovají stejnou lásku jako vy, byla by škoda toho nevyužít.
Naše projekty začaly už na bakalářském studijním programu. Vedle oficiální stránky katedry jsme vytvořili stránku „stínovou“, kam jsme si posílali historické memes a skripta ke zkouškám. Na magisterském studijním programu jsme vytvořili Modern History Company (zk. MHCo.), což byl jen noblesní název pro naši skupinu nadšenců. A pak to šlo samo – skupina formovala nás a my formovali skupinu. Ti, co doposud o historii váhali, nebo humanitním vzděláním nebyli plně přesvědčeni, se začali angažovat a pořádat v duchu MHCo. různé akce a projekty. Naše schůzky začaly připomínat sjezdy historiků z 19. století a to byl ten okamžik, kdy jsme si položili otázku, proč se tak neděje na celokatederní úrovni?
Slovo dalo slovo a po magisterských státnicích jsme se sešli a rozhodli se, že by bylo skvělé naši zkušenost předat dál, čili další generaci studentů/historiků/milovníků příběhů (nevhodné škrtněte). V duchu „není to jen univerzitní katedra, ale také vaše katedra“ jsme se rozhodli vytvořit platformu, která by byla spojníkem mezi učiteli a studenty. Projekt jsme pojmenovali Historysorgimento, krásné slovo vycházející z názvu italského hnutí Risorgimento, jenž v první polovině 19. století usilovalo o sjednocení Itálie (zjednodušeně, ale nebudeme to toho moc zasahovat, protože sto historiků, sto názorů). Z etymologických důvodů (čtěte v tomto případě jako z důvodů krkolomných) se z Historysorgimenta brzy stal SPLH – Spolek plzeňských historiků, pro studenty ŠPLH (protože si můžou šplhnout, chápeme, že?) a pod jeho hlavou jsme se rozhodli oživit život na naší katedře.
Pak už to šlo samo.
Příběhy se nejdříve předávaly ústní formou, ale aby byly zachovány, musí být i sepsány. Proto naším prvním projektem byl Malý časopis historický, vytvořený za jediným prostým účelem – trošku se „vyblbnout“ a naučit se psát. První číslo se povedlo. Každý přispěl malým příběhem, který se rozhodl předat svým kolegům, zachovat jej a inspirovat ostatní k psaní.
Pak jsme se rozhodli o naší existenci rozšířit povědomí a uspořádali jsme pasování historiků, kdy jsme si v duchu mysticismu zahráli na staré zednářské lóže a popasovali každého historika, který o to měl zájem. Zde vám dám jednu radu – pokud doma máte schovaný nějaký poklad z minulosti, byť jen v podobě starého sovětského bajonetu, schovejte si jej. Nikdy nevíte, kdy se vám bude hodit. Jednoho dne se třeba rozhodnete vystoupit na pódium, provést proslov a pak volat jednoho historika po druhém a pasovat je do vašich kruhů. Pak jim předáte „certifikát historika“, dáte jim želé a získáte od nich přísahu, že budou poctivě studovat.
Jedním z dalších podstatných předpokladů pro vytvoření dobrého příběhu, je nadšení. To je zásada stará jak hliněné destičky. Ten pocit něco psát. Ta radost pro příběh a ušlechtilý cíl předat jej dál. Občas však potřebujete jiné příběhy, abyste dokázali načerpat inspiraci pro ten svůj. Proto jsme založili Filmový večer, na kterém demokratickou volbou hlasujeme o promítání filmu. Dvacáté první století nám již zajistilo dostatek prostředků, jak v lidech vzbudit zájem a kinematografie není výjimkou – mrazení v zádech při úvodních scénách, ježení chloupků při akčních záběrech, přímá smeč na city na závěr – no povězte, dokáže někdo po takové emoční koupeli odolat pocitu jít něco napsat a stát se součástí systému? Horko těžko.
V našem studentském repertoáru máme projektů mnohem více, ale slovy klasika bych řekl, „že ani Řím nebyl postaven za den“ a v přeneseném slova smyslu teprve zápasíme s Etrusky a stavíme první silnice. Ale pokud se nám to podaří, možná nakonec všechny povedou do Říma. Stačí se podívat na naše fotografie na Instagram KHV a načerpat trošku inspirace.
Pamatujte, univerzitní léta budou ta nejlepší ve vašem životě a je třeba si je pořádně užít. Je třeba trošku „prokouknout“ a stát se součástí. A vskutku vězte, že univerzita nepatří jen pedagogům a vědcům, patří i nám – studentům – a je jen na nás, jak si ta léta užijeme a jak velkým dílem do této mozaiky přispějeme. A až jednou budete do životopisu udávat svou almu mater, určitě se vám bude psát lépe s nostalgickým úsměvem na rtech.
Tento skromný článek jsem začal popisem toho, co mám rád. Skončím tedy tím, co rád nemám a to jsou stereotypy. Co se týče školního prostředí, tak zde čelíme jednomu obrovskému stereotypu, tj. známka je všechno. Známka určuje vaši inteligenci, vaše zájmy a váš charakter. Pojďme ten stereotyp zbořit a ukažme, že studium je o jiných věcech. A stejně jako v případě boření ostatních stereotypů, tak i zde musíme začít sami u sebe.
Na závěr tedy otázka:
Víte, že v 19. století se takhle nescházeli jen historici? Víte, že existovala celá řada skupin humanitních vzdělanců, kteří si mezi sebou předávali znalosti? Proč to nezkusit znovu?
E pluribus unum.
