Lehký jak ve snech jsem
a vítr podzimní noci provívá mou duši.
Šeptá o možných přáních, chvíli skučí,
rozrývá nitro jako mokrou zem.
Teskně září rudé listí,
ztraceni v pomíjivé melodii,
nejsme si náhle ničím jisti.
Když kolem tančí, jak oheň červené listy planou,
člověk je pohlcen umírající podívanou.
Lidé, které bys rád vyzpovídal
a čas od času ti je někdo na ulici připomíná,
ve jménu změny vzpláli.
Tváře, co jsem vídal,
poznal z dálky,
neexistují.
Majetkem jen obrazy blednoucí,
snové sekvence a krátké scény letoucí.
Ve kterých vzpomínáme na ty,
které jsme milovali.
Tak hlazen dešťovými vlasy,
procházím v podzimním polohlasí.
Pod rouškou zářné temnoty,
tak zvláštně smutný,
tak zvláštně rád,
nechám běh žití nabrat hrozný spád.
Je přece krásná noc.
Je přece listopad.
