Falešný autostop povídka ze sbírky Milana Kundery Směšné lásky.
Stejně jako zbytek povídek i Falešný autostop popisuje útrapy a úskalí partnerských a milostných vztahů. Konkrétně se zde setkáváme s párem, který si dlouhou cestu krátí na první pohled nevinnou hrou, v níž dívka předstírá, že je stopařka a chlapec jí nabízí odvoz. Během cesty se na oko seznamují a oba se vydávají za postavu, kterou si zvolili. Celá hra však začíná eskalovat jejich příjezdem na hotel, kde se společně ubytují, přičemž stále předstírají, že se neznají. Samotný problém poté nastává v okamžiku, kdy se po nevydařené večeři vracejí na pokoj a má dojít k intimnostem. Zde jsme svědky spojení duševně a nyní již i tělesně cizích lidí. Po tomto aktu končí jak partnerský vztah hlavních aktérů, tak povídka.
Když jsem povídku četla poprvé, zdál se mi příběh (a především jeho konec) silně nepravděpodobný. Nechtěla jsem věřit tomu, že by několika hodinové předstírání mohlo tak silným způsobem rozvrátit a následně ukončit vztah dvou lidí. Jen těžko se mohu domnívat, zda za mou pochybností stál nižší věk či neskonalá naivita.
Dnes se mi již zdá příběh o něco pravděpodobnější, co mě ale zajímá více, je to, co příběhu předcházelo. V knize se dozvídáme, že pár si obdobnými hrami krátil čas a snažil se tak ve svém vztahu udržet jiskru. Dokáži pochopit pohled, z něhož tyto hry mohou do vztahu přinést jakési vzrušení, díky čemuž zůstává vztah i nadále vztahem a nikoli jen pouhým stereotypem. Nemyslím si, že by podobné hry měly být důkazem toho, že pár začíná pomalu, ale jistě svou jiskru ztrácet. Nicméně je nezbytné mít na paměti, že se jedná o hru, pouze nějaký způsob zpestření, a v tuto chvíli, dle mého názoru, nastává skutečná zkouška pro vztah.
Právě v tomto bodě strádal pár z Kunderovy povídky, jejich vztah spěl ke konci ještě před samotnou hrou. Ona hra pro ně tedy nebyla snahou o zpestření, ale snahou o záchranu něčeho, co už bylo v rozkladu. Proto, když se spolu vrátili na hotelový pokoj, už nebyli schopni za maskou role, kterou hráli, vidět osobu, do které se prvně zamilovali a která se následně stala nedílnou součástí jejich života. Tuto mou domněnku podporuje i skutečnost, že se ani jeden z aktérů nepokusil hru přerušit. Ze stejného důvodu se rovněž domnívám, že k jejich odcizení nedošlo v hotelovém pokoji, nýbrž dávno před tím, než spolu usedli do auta. Proč by jinak hra, na níž se spolu oba shodli, zapříčinila jejich rozchod. Myslím si, že tím důvodem je fakt, že jejich vztah neměl na čem stavět, tudíž potřeba předstírat, že jsou si cizí, nebyla v tomto případě ani tak velkým předstíráním.
Říkám si, zda doufali, že se při jedné z těchto her, kdy se poznávají jako jiní lidé, poznají skutečně a natolik, aby se sobě navzájem zalíbili. Nicméně to jen podporuje mou myšlenku, ve které se doopravdy neznali, nebo spíše jen domnívali, že se znají. Od začátku tedy bylo jasné nejen to, že hru nedohrají, ale i to, že v ní oba prohrají.
Náhledový obrázek: https://www.istockphoto.com/cs/fotky/hitchhiking
