Covid-19 jakožto nový normál našeho každodenního života – věta, od které se nás snaží přední psychologové již téměř rok odradit. „Jedná se pouze o přechodný a dočasný stav”, říkají. Jedná? Ač to může znít pesimisticky, nejsem si jistá, do jaké míry je tato věta po roce bez změn ještě uvěřitelná. Největší a možná i jedinou náplastí nám dosud bylo minulé léto, kdy jsme si mohli alespoň trochu zavzpomínat na staré dobré časy a dva dlouhé měsíce předstírat, že situace vlastně není až tak vážná. Proto by nás nemělo překvapit, že lidé o rok později, kdy převládá situace (údajně kvůli britské mutaci) horší, vyhlížejí léto jako hejno supů svou bezbrannou oběť.
Takřka každý den bývá ve spojitosti se současným stavem také skloňováno slovo svoboda (konkrétně potom především její omezování), někteří odvážnější a evidentně životem zkušenější jedinci mezi námi (které by si jeden téměř spletl s extrémisty) se ani nezdráhají přirovnat vzniklou situaci kvůli koronaviru ke druhé světové válce. A přesto všechno je stále řeč o neviditelném nepříteli. Zřejmě se můžeme jen dohadovat, kolik obětí či zničených životů by lidem, kteří pevně drží volant, stačilo k tomu, aby současnou situaci brali alespoň z poloviny tak vážně, jako ji nazývají. Pak se také může zdát, že jsme tu již rok jen a pouze kvůli dlouhému mikrospánku. Je pravda, že osobně řídím teprve druhým rokem, nemohu o tom tedy nic vědět, ale mám pocit, že pokud by se za volantem něco nemělo dělat, pak je to zavírat oči.
Traduje se, že člověku zabere šest týdnů, než si vytvoří nový zvyk (zlozvyk, chcete-li), do značné míry jsme si tedy již museli na současný stav jistým způsobem zvyknout. Především pak také kvůli tomu, že dokola a dokola slyšíme „ještě dva týdny”, „potřebujeme ještě tři týdny”, „musíme teď ještě dva týdny vydržet, potom bude líp”. V tuto chvíli by klidně mohli pouštět záznamy tiskových konferencí z minulého roku a jediné, co by se měnilo jsou všemi oblíbená čísla (která se rovněž zdají být odpovědí téměř na vše) a sem tam nějaký ten obličej. Je to až neuvěřitelné, na kolik měsíců se mohou dva týdny protáhnout, ono na té relativitě nakonec možná přeci jen něco bude.
Nezbývá nám tedy nic jiného než doufat, že možná tyto dva nadcházející týdny budou rozhodující. A pokud ne, pak možná ty další tři již skutečně přinesou kýžené výsledky. Nakonec „naděje umírá poslední” a snad ani zde tomu nebude jinak a již brzy někdo z vyvolených, jež pevně svírají volant, přidá plyn, abychom tak mohli konečně vyjet ze současných strastí a potíží vstříc těm rok slibovaným lepším zítřkům.
