Představte si, že při archeologickém výzkumu najdete kamennou sekerku a bronzový meč. Dokážete určit převládající materiál, ze kterého jsou tyto artefakty vyrobeny a dle typologie a kontextu určíte období, ze kterého s největší pravděpodobností pochází. Důležitou otázku pak představuje i reálné využití těchto nástrojů. Odpověď se zprvu nabízí jednoduše – meč se využíval k boji a sekerka na opracovávání dřeva. Nebo to může být i složitější?
Na tuto otázku nám pomůže odpovědět takzvaná traseologie – metoda analyzující stopy, které na nástrojích zanechalo jejich používání (mikroskopické i makroskopické). Use-wear analysis, jak se metoda nazývá v angličtině, nám je tedy schopna odpovědět na to, jak a k čemu byly nástroje skutečně používány. Jak to funguje?
Když se nástroj používá opakovaně, jeho povrch se postupně mění. Mohou na něm vzniknout drobné rýhy, vrypy, lesklé plochy nebo se na něm mohou usazovat zbytky materiálů, se kterými byl v kontaktu. Právě všechny tyto stopy se po nalezení artefaktu pečlivě studují pod mikroskopem. Díky jedinečnosti každé rýhy, jejího tvaru, hloubky či směru, je možné ji přiřadit k různým způsobům užití daného nástroje. To znamená, že pokud byla kamenná sekera používána na opracovávání dřeva, bude na sobě mít dřevem „vyleštěná“ místa s rýhami atypického tvaru.
Na fotce níže můžete vidět bronzový meč, který jsem zkoumala v rámci předmětu Traseologie. Nejedná se o originál, ale o experimentálně vyrobenou repliku nalezeného artefaktu. Právě experimentální archeologie je jedním z klíčových pilířů traseologie, protože nám umožňuje provádět důležitá porovnání.
V rámci experimentu byly původními technikami vyrobeny dvě repliky nalezeného meče, které následně prošly doslova „bojovou zkouškou“. Meče byly použity v simulovaném souboji, po němž následovalo podrobné zkoumání vzniklého poškození. Veškeré poškození bylo pečlivě prozkoumáno pod mikroskopem. Díky tomu, že šlo o velmi přesné repliky (včetně složení materiálu) mohli archeologové porovnat stopy po souboji na replikách se stopami na originálním meči. Výsledky byly překvapivé: bojové poškození na replikách bylo odlišné a mnohem rozsáhlejší oproti stopám na originálu. To vedlo k závěru, že originální meč pravděpodobně nesloužil k boji, ale byl spíše používán jako rituální předmět, se kterým bylo manipulováno velmi opatrně.
Přesně takovým způsobem nám tato porovnání umožňují přesněji určit využití daných artefaktů. Význam experimentálních studií je zásadní, protože nám nabízí data, která se žádným jiným způsobem získat nedají. Díky tomu jsme schopni mnohem lépe zkoumat roli artefaktů v dané společnosti. V případě bronzového meče se tak ukázalo, že význam artefaktu nemusí být takový, jako se na první pohled může zdát.
