Friendly Bolt
Pokud jsem k Paříži nějaké stereotypy choval, všechny se mi je podařilo zbořit, a to díky Boltu, který jsem použil celkem čtyřikrát; většinou v okamžicích naprosté únavy, kdy se mi zkrátka nechtělo ani vycházet schody z metra. Když jsem se takhle jednou chystal z La Courneuve, zastavil mi řidič jménem Mohamed. Jakmile jsem si sedl, Mohamed mi řekl, že ve dveřích jsou bonbony a pokud chci, mohu si nabídnout. Vzhledem k tomu, jak tady vzrostla má nedůvěra v lidi, jsem to samozřejmě odmítl. Což mě pak mrzelo.
S Mohamedem se skvěle povídalo. Když zjistil, že nejsem Francouz, zeptal se: „Takže ty jsi migrant stejně jako já?“
„Ne, ne, já jsem student.“
Pak následovala klasická konverzace o tom, kde jsem se naučil francouzsky a co v Paříži dělám. Když jsme dojeli na křižovatku, u které standardně stála zahalená paní s cedulí hlásající „Syria“ v rukou a skupinkou dětí okolo, Mohamed zpozorněl. Ale nezamkl auto tak, jak to dělají ostatní. Stáhl okénko, začal si s paní povídat arabsky a dal jí nějaké drobné. Děti se rozzářily ačkoli jsem nevěděl, o čem se paní s Mohamedem baví, pochopil jsem, že mu děkuje z celého svého srdce.
„Vždycky mám něco pro chudé,“ řekl mi Mohamed, když jsme vyjeli. „Lidé se jich bojí. Ignorují je. Zamykají se před nimi a vyhýbají se oblastem, kde žijí. Ale ve výsledku jsou chudí stejní lidé jako my. Jen neměli tolik štěstí.“
A v tu chvíli ze mě odpadl strach, který jsem z La Courneuve měl. Dokonce jsem si připadal špatně a zpytoval jsem svědomí. Mrzelo mě, že u sebe nemám žádné mince, které bych mohl chudým dát. Měl jsem v kapse jen desetieurovku.
Mohamed byl nejlepší člověk, jakého jsem v Paříži potkal. Klidný. Vyrovnaný. Na Francii neuvěřitelně slušný. Byla to klidná jízda, během které jsem si mohl perfektně utřídit myšlenky. Mohamed dokonce pouštěl lidi na přechodu, zastavoval na červené a nevjížděl do kolon na křižovatkách… a dával peníze chudým. Když jsem seděl v Mohamedově autě, došla mi jedna věc – dokud je na světě mezi lidmi láska, stojí za to o něj bojovat. Stojí za to rvát se o svůj život a hledat štěstí. Svět je ve výsledku krásné místo a pokud přestaneme být poutáni vlastním strachem, uvidíme to. Uvidíme, že za každým stínem se skrývá světlo.
V jeden okamžik mi Mohamed řekl: „La liberté est pour tout le monde ici.“ Svoboda je tady pro všechny. Řekl mi to v okamžiku, kdy od jeho auta stojícího v koloně odcházel malý kluk s drobáky v ruce. Když jsme opouštěli La Courneuve, řekl mi: „Tady seš v oblasti, kde klidně můžeš mluvit česky, protože s francouzštinou tady stejně moc nepochodíš. Moje dcera sem chodí do školy, víš, kolik má ve třídě národností?“
„Nevím.“
„Šedesát!“
„Šedesát? A to mluví francouzsky?“
„Musí mluvit francouzsky, ačkoliv – la liberté est pour tout le monde ici. Můžeš přijít do obchodu a začít mluvit česky. Kdo ti v tom zabrání?“
Pak se rozpovídal, že jednou vezl klientku a že už podle jména v aplikaci poznal, že není Francouzska. Když spolu mluvili, postřehl, že slečna má blízkovýchodní přízvuk. Když na ni však začal mluvit arabsky, prý jenom nafrněla nos a řekla: „Jste ve Francii, mluvte francouzsky.“
„Dobrá, tak na ní teda budu mluvit francouzsky,“ pokračoval v příběhu Mohamed. Vezl ji do čtvrti, ve které je silná koncentrace LGBT komunity. Dodal, že on osobně s tím nemá žádný problém, protože la liberté est pour tout le monde ici. „Je mi jedno, jestli je člověk gay, lesba, trans, cisgender, jestli je Afričan, Evropan, Asiat nebo Američan. Bílej, černej, žlutej, hubenej, širokej – svoboda je tady prostě pro každého. Ale ta mladá fiflena,“ demoiselle – slečinka, „to nechápala. Víš, to poznáš. Už od ,dobrý den‘ poznám, kdo mi sedl do auta. Říkám jí: madame, opravdu chcete jet do této čtvrti, nespletla jste se? A ona na to, že ne, že přesně ví, kam jedeme.“ Poslouchal jsem bez muknutí. Samozřejmě si přesně nepamatuji pořadí slov, ale obsah zněl tak nějak podobně, jak jej vypisuji: „Když jsem tam zastavil, začala panikařit a říká mi: monsieur, monsieur, asi jsem si spletla adresu, tady to je hrozný. A já na to: já vám to říkal, slečno. A tak si připlatila a odvezl jsem jí jinam. Ale mýlila se a víš proč?“
„Protože svoboda je tady pro všechny,“ odvětil jsem.
„Přesně tak, protože svoboda je tady pro všechny,“ přitakal řidič. „Chápeš rychle. To si z Paříže odnes.“
Lekce od Mohameda
A já si to odnesl. Často jsem nad tím přemýšlel. Došlo mi, že Francie jako taková je jen kus země. Je to kus země pod sluncem, který nesoudí. Je to kus země, do kterého může přijít každý a každý tady může žít svobodně. Díky tomu jsem pochopil, proč je tady tolik podvodů. Proč jsou Francouzi tak divocí, proč mají tak odlišné tempo života. Protože žijí svobodně. Proto vstávají v devět, aby mohli být na desátou v práci, která začíná od devíti. Proto mají hodinu a půl pauzu na oběd. Francouzi nežijí, aby pracovali, ale pracují, aby mohli žít. Podvodný řidič může svobodně nabídnout falešný taxi servis na letišti, stejně jako jej jiný člověk může svobodně odmítnout. Dokud nedojde ke zločinu – k okradení – jedná se o naprosto svobodnou věc.
Stejně tak mohou migranti naprosto svobodně bydlet v La Courneuve a naprosto svobodně tam hovořit svými mateřskými jazyky.
Paříž má dvě tváře. Na jedné straně je romantická turistická Paříž, kterou můžete vidět ve filmech a seriálech. Paříž, kterou byla tak moc fascinována Emily Cooper v seriálu Emily in Paris… ano, opravdu jsem si ten seriál pustil. Chtěl jsem si totiž pustit seriál o cizinci, který se vyskytl sám v Paříži a je zde stejně zmatený jako já. To se ale nestalo. Ten seriál je neuvěřitelně nerealistický… první věcí je skutečnost, že v něm všichni Francouzi mluví anglicky. To se vám tady nestane. Za celý měsíc jsem mluvil anglicky tolikrát, že by mi stačily prsty jedné ruky, abych to spočítal.
Druhou věcí je, že Paříž nevypadá tak jako v seriálech a filmech. Není jen romantická. Pod svítivou Eiffelovou věží, ve stínu Louvru, v postranních ulicích za Invalidovnou a pod Champs-Élysées je zcela jiný svět. Paříž nejsou jen croissanty, dobré restaurace, cetky na klíče a barety (béret). Jsou to i děti pod mostem a žebrající na křižovatkách o jídlo, jsou to migranti v La Courneuve a v Saint-Denis snažící se zapadnout do společnosti, jsou to váleční uprchlíci živořící v ghettech, jsou to mladé dívky dospívající v oblastech, kde je pašování drog, znásilňování a trestné činy na denním pořádku. Jsou to bezdomovci spící podél hlavních křižovatek a bloudící přes den od jednoho konce města k druhému ve snaze najít něco k snědku. Jsou to lidé, kteří se snaží přežít v městské džungli, aby uživili svou rodinu. Jsou to lidé, kteří sledují, jak se jejich město mění, jak chřadne a chudne, zatímco ostatní si sem jezdí pořizovat fotky před Eiffelovu věž s bagetou v ruce.
Jednoho dne jsem šel na procházku, která mě donutila se nad Paříží hodně zamyslet. Sebral jsem se, opustil svůj byt a šel jsem pěšky až k Pantheonu, poněvadž kousek za ním se nachází obchod se suvenýry jménem Par’Ici, který má nejlepší recenze na Google. Řekl jsem si, že tak sfouknu dárky pro všechny své příbuzné najednou a uvidím jinou část města. Konečně si projdu latinskou čtvrť a podívám se také někam jinam než do La Courneuve. Standardně jsem vyšel ze svého bytu u Vítězného oblouku a vydal se na cestu. Byl deštivý den a tak jsem si do batohu přibalil bundu, kterou jsem si hned po několika minutách nasadil. Po hodině a čtvrt jsem byl u Pantheonu. Latinská čtvrť nebyla úžasná… byla jiná. Když jsem chodil mezi lidmi v oblecích s kufříky a perfektními kravatami, mezi ženami v moderních šatech, říkal jsem si: „Tohle je úplně jiná Paříž.“ Sám jsem tam v strečových kalhotách a nepromokavé bundě od Horsefeathers byl jako pěst na oko. Všímal jsem si, že si lidé všímají, když jdu za nimi, že se otáčejí a že si na mě dávají pozor tak, jako jsem si já dával pozor na lidi v La Courneuve.
V tu chvíli do sebe začaly zapadat poslední střípky skládačky. Paříž je příliš velká na to, aby mohla být pochopena za měsíc. Ale měsíc mi stačil k tomu, abych zde poznal hromadu lidí a hromadu životních příběhů. Po celou dobu, co jsem jezdil do La Courneuve, jsem neměl tu čest se bavit s „pravým“ Francouzem (byť to za chvíli vysvětlím – ještě mě nesuďte). Bavil jsem se Libanoncem, s Tunisanem, Maročanem, několika Alžířany, bavil jsem se s lidmi z Pobřeží Slonoviny a Kamerunu. I samotný pán na recepci je původem Ital. Jeho kolegyně je Berber. Pán podávající jídlo v kantýně je ze Senegalu. Nebavil jsem se s nikým, kdo by se ve Francii narodil a žil v ní od útlého věku. I Marcel, můj fotograf z Invalidovny, byl původně Srb. Přesto to ve výsledku všichni jsou Francouzi. Proč? Protože svoboda je tady pro každého. Protože sem přijeli, aby zlepšili své životy. Protože tvrdě pracují, aby mohli uživit své rodiny. Protože chtějí lepší budoucnost pro své děti.
Není kapitol jako Kapitol
Když jsem procházel Latinskou čtvrtí, připadal jsem si, jako bych procházel nějakou razantní změnou. Jako bych z ledové koupele skočil do vířivky nebo jako bych v naprosté tmě rozsvítil silné světlo. Otevře vám to oči, změní vás to. Hned jsem si vzpomněl na Kapitol z Hunger Games. Na slunečný materiální a konzumní Kapitol, který se baví a užívá si, zatímco jeho dvanáct (+ jeden tajný) krajů pro něj potí krev a snaží se mu vyrovnat. Došlo mi, jak obrovský idiot jsem byl, když jsem soudil lidi v La Courneuve. Došlo mi, že ti lidé, kteří tam žijí, si takový přístup nezaslouží. Proč? Protože to jsou Francouzi. Jsou to stejní Francouzi, jako ti, kteří jí croissant v kavárně za Pantheonem a mají na sobě oblečení od Louis Vuittona. Jsou stejně svobodní jako oni, což z nich dělá Francouze, ale na druhé straně – pro lidi z La Courneuve, pro všechny Mohamedy, které jsem potkal, pro Itala na recepci, pro Senegalce z jídelny, Paříž není jen romantická. Není to jen pozlátko, suvenýry a hromada štěstí a bezstarostnosti. Pro ně to je boj o přežití. Je to tvrdá dřina a hromada práce, která jim (snad) nebo jejich potomkům (zrovna tak snad) jednoho dne dovolí se přiblížit k standardu Latinské čtvrti. Ve stejnou dobu, kdy zahalená paní na předměstí La Courneuve žebrá o mince, pojídá její vrstevnice ve stínu Invalidovny makronky a řeší kabelku.
Došlo mi, jak odlišné to město je. Sám jsem si ve své hlavě Paříž rozdělil do dvou částí, což je samozřejmě špatně. Paříž není dichotomická. Nedá se rozdělit jen na dvě části. Stoprocentně těch tváří má víc, ale tyhle dvě jsou hlavní – na jedné straně Paříž turistická, romantická a bohatá, na straně druhé Paříž smutná, chudá, zoufalá a hladová. Ale v obou směrech svobodná. Přesto je to jen amatérská charakteristika. Paříž a všechna přilehlá předměstí (Île-de-France) mají dohromady 12 milionů obyvatel, což je o dva miliony více, než kolik má samotná Česká republika. Rozdělit Paříž na dvě části je tedy to samé, jako soudit Českou republiku na základě dvou měst. Zkrátka a jednoduše to nejde. Paříž je vším a je tady pro všechny, stejně jako svoboda, kterou nabízí. Ale každý za tu svobodu musí nést zodpovědnost.
Když jsem se vracel z Latinské čtvrti, batoh nacpaný kravinami z obchodu se suvenýry, v ruce nákup z Monoprix, došlo mi, že to byl první den, kdy se mě nikdo nepokusil okrást, podvést nebo ode mě něco vyloudit. Byl to úplně jiný svět, přesto stále stejné město. Už jsem měl něco v nohách a musím říct, že už mě Paříž a její všudypřítomní turisté začínali štvát. Dokonce jsem si tak moc zvykl na pařížskou architekturu, že už jsem ani nekoukal po domech. Pršelo. A tak jsem s kapucí nasazenou kráčel deštivou ulicí a byl rozmrzelý, poněvadž jsem cítil, jak se mi v ruce trhá papírová taška s nákupem.
Když jsem procházel okolo Seiny, viděl jsem skupinku tří dívek jdoucí proti mně. Všechny tři v růžových hedvábných šatech, s baretem na hlavě, kabelkou v podpaží a šátkem okolo krku. Tím nejhorším anglickým přízvukem střílely na všechny strany: „Bonjour,“ a „croissant.“ Když jsem šel okolo nich, po celé procházce promoklý na kost, říkal jsem si: „Děvčata, to, co máte v hlavě, to ale není Paříž.“ Paříž, to jsou i jiné oblasti. Bohužel. Je to tak. Ale nemůžu vás soudit, protože jsem to tak měl taky.
Paříž. Paříž je prostě jen dalším z mnohých velkých měst.
Dvě tváře města světel, část I.
