Dvě tváře města světel, část I.

Nepokoje v La Courneuve 

V tomto článku bych se chtěl vypsat z věci, která mě během mého pobytu v Paříži donutila k největšímu zamyšlení. V Paříži jsem zbořil jeden obrovský stereotyp. 

Archiv je skvělý, ale čtvrť, ve kterém stojí, bohužel už tak skvělá není. Před příměstskou oblastí La Courneuve mě varoval můj školitel, vedoucí katedry, místní taxikář i ambasáda. Na katedře mi říkali, ať na sebe hlavně dávám pozor, protože La Courneuve je oblast s vysokou kriminalitou a není tam úplně bezpečně. Vyprávěli o svých pocitech, které z La Courneuve měli, když sem šli poprvé. Každé druhé auto vymlácené, všude nepořádek, dveře zavřené téměř na petlice. Říkal jsem si, že přehání, že to přeci tak hrozné být nemůže, protože po tom všem – je to nakonec Francie. Je to západ. Spíše takhle: je to Západ. Nemůže to být tak hrozné. 

První varovné signály přišly, když jsem se ubytoval. Když se Anne a Thomas, mí ubytovatelé, ptali, do jakého archivu že to mám namířeno, odpovídal jsem: „Do La Courneuve.“ Moc se na to netvářili. Laurent si mě prohlédl (přijel jsem v košili a kalhotách) a říká mi: „Hlavně tam nechoď oblečený takhle. A pokud možno, sundej si ty hodinky,“ pak si všiml mého iPhonu a dodal: „A telefon tam raději taky neukazuj.“ A já si řekl: „A jak tam krucinál mám pracovat?“ 

Celá situace byla o to horší, že krátce před mým příjezdem do Paříže došlo v La Courneuve k nepokojům. Počátkem července francouzský policista zastřelil mladíka při policejní kontrole, což vedlo k masivním demonstracím. Přičemž La Courneuve byla jednou ze zasažených oblastí. Krátce před odjezdem jsem sledoval francouzské zprávy. Koukal jsem na zatýkání a potyčky v ulicích a děsil jsem se skutečnosti, že do této oblasti budu muset chodit každý den. Dva dny před odletem jsem se sešel se svým školitelem, abychom vymysleli záložní plán. Namísto diplomatického archivu v La Courneuve jsem měl jít do vojenského archivu ve Vincennes a do misionářského u Invalidovny. Alespoň dokud se situace v Paříži neuklidní. 

První víkend jsem si dal pohov, ale ihned další týden jsem se konečně odvážil do archivu vydat. V tu dobu mi přišel e-mail z ambasády: 

Dobrý den,

Po několikadenních násilných protestech v důsledku zastřelení mladistvého při policejní kontrole na západním předměstí Paříže, se situace uklidnila.

Dovolíme si ovšem upozornit na možnou snahu obnovit nepokoje, s čímž počítá i vláda, která připravuje velkou mobilizaci bezpečnostních složek a rovněž zakázala koupi a používání pyrotechniky jednotlivcům. Probíhají kontroly převážení pyrotechniky u řidičů zejména na cestě z Německa, ale i dalších okolních zemí.

Je nutné počítat s možností preventivních uzávěr veřejných prostranství a se zvýšenou policejní přítomností v ulicích.

Stále doporučujeme umístit vozidla do zabezpečených parkovišť, zachovávat bdělost a vyhnout se oblastem s velkou koncentrací osob. Dále také pravidelně sledovat informace ve zpravodajství a na webových stránkách.

S pozdravem
jméno vynecháno z důvodu ochrany osobních údajů 

Dobře. Řekl jsem si, že situace není nakonec tak hrozná. Prý se uklidnila. Nejprve jsem si chtěl vzít taxi, abych mohl z bezpečí auta celou situaci zmapovat, ale když jsem viděl, že by mě jedna cesta vyšla na 50 euro, řekl jsem si, že to risknu. Vyšel jsem ze své jeskyně (pařížského bytu) a rozhodl jsem se, že do La Courneuve půjdu pěšky. Za necelou hodinu jsem došel k Montmartru, k místu, které obecně nemám moc rád, protože to bylo právě zde, kde se nás před čtyřmi lety pokoušeli s bráchou okrást. Navíc – čím dále jste od romantické Paříže – čím méně vidíte Eiffelovu věž, tím je situace nebezpečnější. Severovýchodně za Montmartrem začínají ghetta. Pro Pařížany neatraktivní oblasti, pro turisty no-go zóny. Poněvadž jsem šel do archivu poprvé, rozhodl jsem se, že nepůjdu jako „turista“. Baťoh i notebook jsem nechal doma a byl jsem vybavený jen telefonem a peněženkou s doklady. Měl jsem minimální hotovost. Rozhodl jsem se, že se prvně půjdu do archivu jen podívat a zjistím, jak to tam funguje. 

První dojmy

Když jsem dorazil ke Gare du Nord, můj úžas se změnil. Nedávno jsem složil dílčí zkoušku z 19. století, na kterou jsem se učil i dějiny Francie a fascinovalo mě, že je uvidím v praxi. Že budu procházet okolo místa, které nechal postavit Napoleon III. Jenže jsem současně procházel okolo místa, kde začínala růst kriminalita. Když jsem prošel okolo hlavního vchodu, stále jsem byl v Paříži, která se mi líbila, tedy pokud jsem ignoroval muže, kteří čekali u vchodů a východů do metra a podchodů a prodávali kolemjdoucím cigarety (o kterých jsem se pak na internetu dozvěděl, že jsou nelegálně dovezené). Pak jsem zahnul doleva na Rue du Faubourg Saint-Denis, která se pod mostem u bulváru de la Chapelle změnila na Rue Marx Dormoy. A mám pocit, že to je právě Porte de la Chapelle, která je pomyslnou hranicí mezi turistickou a nebezpečnou Paříží. 

Každý podchod – každé místo pod mostem – bylo přeplněné matracemi, starými křesly a krabicemi, které v lepším případě sloužily jako provizorní spací pytle. V životě jsem v ulicích neviděl takový nepořádek. Dostal jsem se do uliček lemovaných velkými stěnami, pod kterými spali bezdomovci. Někteří z nich stáli s taškami u nohou… a se svlečenými kalhotami na místě vykonávali potřebu. Ach, romantická Paříž. Nejvíce jsem měl strach z mužů, kteří stáli podél stěn – hned vedle obchodů – pijících přes papírové sáčky (snad) víno. Nejvíce mě děsilo, jakým způsobem si mě prohlíželi. Jako lovnou zvěř. Jako by jejich zrak říkal – copak to máš v kapsičkách? Ale třeba jsem byl jen paranoidní, je to přeci jenom velké město. Nelze očekávat, že bude 100% perfektní.  

Podle telefonu mi zbývalo ještě 40 minut chůze do konce. Čekalo mě Aubervilliers, divoké předměstí, u jehož zastávek metra je na Google recenzích často napsáno – raději se jim vyhněte, vysoká koncentrace drog a zlodějů. O tom, že má Aubervilliers problém s drogami, svědčí například tohle video: https://www.youtube.com/watch?v=bSIKHzIu9UY&t=529s. Nedoporučuji si ho pouštět předtím, než se tam vydáte.  

Pokud bych úspěšně přežil Aubervilliers, čekalo by mě La Courneuve jako takové. Vždycky jsem snil o tom, že bych se podíval do divokých oblastí (do Íránu, do Severní Koreji), ale v tu chvíli mě veškerá touha po dobrodružství přešla. Když jsem viděl uličky, kterými bych musel procházet, otočil jsem se na místě a šel neznámo kam. Prostě jsem šel tím směrem, který mi připadal nejbezpečnější. Přešel jsem most a došel jsem na křižovatku, kde jedna ze silnic ústila v jednosměrku. Na rohu té jednosměrky byla restaurace. Připadal jsem si tam konečně docela bezpečně… a tam jsem si rozhodl zavolat taxíka a zaplať pánbůh za to. 

Předsudky, všude předsudky 

Stáhl jsem si aplikaci G7 – oficiální aplikaci pro pařížské taxíky. Vyzvedl mě řidič v černé Hondě a když jsem si sedl, připoutal a on vyrazil, podíval se na destinaci. 

„La Courneuve?“ zněl překvapeně. „Bydlíte tam?“ Kvapně jsem mu vysvětlil, že mé znalosti francouzštiny jsou omezené, protože jsem samouk a že se nedokážu tak skvěle vyjádřit jako v angličtině. Je to skvělá fráze – takový můj otvírák konverzace. Ale tady to asi byla chyba. Divně se na mě podíval, tak jsem dokázal ještě zkomoleně vysvětlit, že jsem z České republiky, že jsem student a že mě Fakulta poslala do Paříže na výzkum v archivech. 

„Oh, comme ca? Bravo!“ pak mi začal vysvětlovat, že v La Courneuve totiž bydlí hodně migrantů a že to je docela nebezpečná oblast. Čím mě překvapil, bylo, když řekl: „Pane, já vás nijak nechci urazit, ale máte košili. Může to pro vás být docela nebezpečné.“  Řidič si začal stěžovat na vysokou míru migrantů, svěřil se s tím, že tam není ani jediná pekárna, jediná kavárna. Jen samý kebab. Všude kebab. Protože jsem nechtěl předsudky pustit ke slovu, pokusil jsem se konverzaci odlehčit slovy: „Miluji kebab. U nás je to docela běžný. Je to jednoduché a rychlé jídlo.“

Na to se řidič podíval do zpětného zrcátka a řekl, že mě jen chtěl upozornit, abych si dával pozor, protože už zkrátka a jednoduše nejsem v Paříži. Říkal jsem si, že nepokoje jsou všude. A že kriminalita přeci není jen otázkou původu či barvy pleti. Lidé jsou všude stejní, bez ohledu na pleť, věk či postavu. Dokáží milovat stejně jako dokáží nenávidět. Tak to prostě je. Jenže bohužel to ne každý chce pochopit a často to vede k nepříjemným předsudkům. Řidič mě informoval o tom, že situace je opravdu kritická, protože: „migranti během nepokojů zabili v La Courneuve hasiče“. Ale když jsem se na konci dne konečně dostal domů, na internetu jsem zjistil, že hasič zemřel na infarkt. Jen zemřel ve špatné lokalitě, což si prostě místní vysvětili po svém. 

Poněvadž jsem si opravdu nemohl dovolit každý den jezdit taxíkem, rozhodl jsem se druhý den jet autobusem. Šlo asi o mou nejhorší zkušenost ever… Přestupoval jsem třikrát, což vezmi čert. Upřímně ani nevím, kde jsem se po městě zrovna pohyboval. Měl jsem staženou aplikaci v telefonu a podle té jsem se řídil. Jakmile autobus překročil pomyslnou hranici, kterou jsem si vytyčil (La Chapelle), šlo do tuhého. Do autobusu nastupovala jedna existence za druhou a já měl pocit, jako bych jel nočním MHD v Plzni… o víkendu! Kdy je zkrátka MHD plné opilých lidí a bezdomovců, kteří se v něm chtějí vyspat. Nebudu popisovat lidi, kteří seděli, měli naplno puštěnou hudbu z telefonu a zpívali v jazyce, kterému rozuměli snad jen oni. To se ještě dá pochopit. Nemá snad ani cenu popisovat, že nikdo z těch lidí snad v životě nepoužil parfém. Kritika lidského odéru je zkrátka mou osobní citlivou autistickou věcí… Pak nastoupila skupinka mladých kluků s reproduktorem, ze kterého křičel hlasitý francouzský rap. Jeden z nich začal chodit po autobuse a křičel na lidi, kteří poslouchali hudbu ve svém mateřském jazyce. Byla to strašně rychlá hatmatilka, ale přesto to byl ten druh francouzštiny, na kterou mě hraní videoher a filmy připravily nejlépe. Když vynechám vulgarismy, rozuměl jsem i (doufám): „Seš ve Francii, mluv francouzsky!“ Poněvadž jsem se bál, aby mě francouzští patrioti z autobusu nevyhodili, raději jsem jen koukal z okna a hleděl si svého. 

Pak jsem  udělal další zásadní chybu – dal jsem si do Google: Sécurité à La Courneuve, abych zjistil, jaká je skutečná bezpečnostní situace. Vyskočila na mě zpráva: Un jeune gravement blessé au couteau par une bande tentant de dérober son téléphone. Mladík vážně pobodán skupinou, která mu zkusila ukrást telefon (https://www.leparisien.fr/faits-divers/aubervilliers-grievement-blesse-au-couteau-apres-avoir-refuse-de-donner-son-portable-03-01-2023-QIIWH4SBHRGYZLB3OI3BYQU4MM.php). Pak jsem objevil skvělou stránku, ville-ideale, na které si můžete přečíst recenze jednotlivých měst ve Francii, které napsali lidé, již v nich přímo bydlí. Tady je La Courneuve; zaměřte se na levý horní sloupeček a kolonku „sécurité“: https://www.ville-ideale.fr/la-courneuve_93027. 

Z kroniky klasických podvodů 

Poměrně zajímavou zkušenost jsem ale zažil i u Vítězného oblouku a to sice, když jsem se v jednu sobotu rozhodl jít na oběd do mekáče. Jakmile jsem vyšel z domu a ušel pár kroků, zastavil vedle mě muž a pochybnou angličtinou zakřičel: „Hey sir, do you speak English?“ Rukou jsem naznačil, že ne, což jej ale neodradilo. Jel vedle mě a křičel dál: „Me American, lost Europe“ (mistr Yoda by dodal: I am) „My credit card not works here and me needs money on the patrols station!“ Už jen podle úrovně angličtiny se dalo říct, že se jedná o Američana pravděpodobně z Rumunska. Což o to… Američan hledající patrols, to by se dalo ještě pochopit. Ale Američan hledající patrols station? Tady není Wallmart, chlapečku. Náboje se tady v obchodech vedle pečiva normálně neválejí. 

Samozřejmě jsem z jeho bídné (a na Američana) pochybné angličtiny pochytil, že potřebuje najít benzínovou stanici. 

Podíval jsem se na něj a zařval: „I have no cash on me!“ Nemám u sebe žádnou hotovost. Což byla pravda. Nerad ji u sebe nosím. Pán vytáhl občanský průkaz a začal jím mávat – všechno za jízdy. Byl to asi ten nejhorší padělek amerického občanského průkazu, jaký jsem kdy viděl. Šlo to poznat i z dálky. Bílá kartička s fotkou. Žádný orel, žádná vlajka, žádné barvy, vodoznak, nebo ochranné pruhy. A poněvadž jsem přeci jenom rok pracoval s cizinci a pár těch amerických občanek jsem už viděl, můžu říct, že takhle rozhodně nevypadají. Pak vytáhl „zlatý“ prsten a řekl mi, že ty peníze nechce zadarmo, ale že za ně vymění svůj prsten. A to byl okamžik, kdy jsem se otočil na podpatku a šel pryč. Tenhle trik znám. Je populární i v České republice. Náhodní řidiči zastavující na ulici chodce snažíce se jim prodat „zlatý“ prsten za nějaké peníze. Samozřejmě jde o prostý prstýnek z AliExpressu, který nemá žádnou cenu. 

Pan „Američan“ se však nedal odbýt. Přidal plyn a jel stále podél mě. Něco na mě křičel a ať to bylo cokoliv, nebylo to francouzsky ani anglicky. Vyřešil jsem to tím, že jsem se prostě otočil a šel na druhou stranu. 

„Sir! Sir! Wait!!!“ 

Američan z Rumunska s občankou z Wishe a znalostí angličtiny z Duolinga dupnul na plyn a rozhodl se auto otočit také. Nejdřív hodil zpátečku, pak něco zařval z okna, otočil auto a chystal se najet do vedlejší ulice přímo do směru mé chůze. A tak jsem se otočil znovu a prostě a jednoduše zašel do jednosměrky, kam za mnou nemohl vjet.

Tam jsem zaplul do pizzerie Pizza Hut, jejíž francouzští prodavači v sobě měli víc Ameriky než pan Američan sám. Nakonec jsem si řekl, že pizza k obědu není tak špatná. 

Nakonec jsem však zjistil, že situace nebude tak hrozná, jak jsem si myslel a že jsem možná sám byl tak trošku pitomý a ovlivněný předsudky, což je však rozuzlení, ke kterému bych se rád dostal až v druhém díle svého článku.