Často se bavím laickými debatami o umění s lidmi, kteří jen poslouchají rádio nebo čtou krátké shrnující články o knihách a studiích, ale samotné studie nikoli. Protože dostanete jen omezené množství informací, hloubku si můžete najít sami. Jeden můj kamarád je zrovna tímto typem čtenáře, diváka, tímto typem laického filosofa. Rád si hledá hloubku sám a většinou mi zůstává rozum stát, k čemu se dokáže dopracovat.
Není to tak dávno, co jsme se při našich dlouhých debatách dostali k tématu šílenství umělců. Napsal by Nietzsche to, co napsal, kdyby netrpěl depresemi znásobenými migrénami a syfilidou? Dokázal by Francisco Goya vtisknout obrazům šílenství mísící se s krásnou, kdyby se nebyl přiotrávil olovem z barev, což mu postupně zatemňovalo mysl? Napsali by Hemingway a Tolstoj to, co napsali, kdyby netrpěli psychickými problémy? Zdá se, že někteří umělci dokázali využít svojí bolesti, ukázat svět jinak a my, i po desítky let, v tom objevujeme krásu.
Můj hloubavý kamarád si vzpomněl na článek o studii jednoho současného slovinského akademika, který mluvil o modernizovaném využívání elektrošoků k léčbě depresí, schizofrenie a různých druhů šílenství. Prý by to mohlo fungovat, vycházelo ze studie. „Ale“ ptá se můj kamarád, „myslíš, že je to dobře?“
Chce se mi odpovědět, že neschvaluji elektrošoky jako léčebnou metodu, ale dojde mi, že jeho otázka směřovala na něco jiného. On směřoval k tomu, jestli je dobře jim pomoci. Chce se mi odpovědět, že pokud můžeme někomu pomoci od bolesti, měli bychom, ale nechám odpovědět jeho. „Myslím, že bychom je měli nechat trpět, aby nám normálním předali trochu toho krásného šílenství.“ Řekne s trochu šíleným výrazem a dlouze se zadívá z okna do dálky na zapadající slunce.
