Prozaik, volnomyšlenkář a tělem i duší dobrodruh Jack Kerouac svým dílem ovlivnil novodobý způsob cestování. Spolu se zbytkem beatnického hnutí udělal z tuláctví něco, po čem mladší generace prahnou. Možnost vydat se na vlastní pěst do světa a uspokojit tak volání po dobrodružství, které dotyční silně pociťují. Nejedná se jen o způsob, jakým se vymanit ze všednosti každodenního života, ale především o prokazatelně účinnou metodu sebepoznání. Atraktivitou překypující způsob cestování tak stále oslovuje jedince napříč národnostmi i generacemi.
Právě odkazem, který po sobě Jack Kerouac zanechal, je inspirován tento cestovní deník. Bude se zaměřovat na cesty po krajině domovské i daleko vzdálené. Z větší části bude tvořen vnitřními monology ega a dialogy mezi srdcem a rozumem. Jedno však budou mít všechny díly společné – snahu o poznání vlastního nitra během poznávání nových míst.
Sobota 23. dubna 2022, teploty blížící se nule a čtyři ženy na pražském Smíchovském nádraží nastupující do autobusu. Cílová destinace: Šumava (s nutným přestupem ve Strakonicích). Představa o příštích dvou dnech je jasná – krásy Šumavského národního parku a vesnic přidružených.
Problém číslo jedna nastává v již zmiňovaných Strakonicích. Po necelých dvou hodinách strávených Na cestě se ocitáme v absurdním zajetí ironie, za které by se nemusel stydět ani Samuel Beckett. Vynaložená snaha, která měla za úkol ulehčit břemeno stresu, přichází vniveč. Organizace, které jsme chtěly dosáhnout tím, že si dopravní spojení naplánujeme předem, abychom předešly zbytečnému dvou (či více) hodinovému zpoždění, je ta tam ve chvíli, kdy dorážíme do Strakonic s patnácti minutovým zpožděním a nestíháme tak navazující vlak, na jehož přestup jsme měly čtrnáct minut. Tento začarovaný kruh ladí náladu, v jejímž duchu se ponese i zbytek výpravy.
Zhruba o tři hodiny později konečně vystupujeme v cílové stanici Vimperk a pomalu se řítíme k problému číslo dvě. Místo lesní cesty v samém srdci Šumavy nás totiž čeká 6 kilometrové stoupání po hlavní silnici. Příjemným zpříjemněním jsou však mladí vojáci v zácviku, kteří se po malých skupinkách vracejí dolů proti nám z „lesního cvičení” (dle jejich slov). V České republice a snad i většině evropských zemí je nepsaným pravidlem mezi praktikanty vrcholné turistiky pozdrav při vzájemném křížení trasy. Rychle jsme si však uvědomily, že při stálém převýšení a dvanácti kilové náloži na zádech může být i obyčejný pozdrav vcelku náročným úkonem. Po chvíli se tedy uchylujeme k pouhému pokynutí hlavou, ovšem se vší ladností, jsme přeci dámy.
Zanedlouho na nás však již čeká polní cesta, která nás vede z vesničky do vesničky. To nám prozatím jako vykoupení bohatě stačí. Na výslovné přání jedné z členek expedice Avamuš je první zastávkou Obří mraveniště. K němu nás čeká zhruba patnácti kilometrová túra, ta je však doprovázena čerstvým (téměř horským) vzduchem, spanilou přírodou, ale především výhledy, které nás nutí každých pět minut stavět a jen se kochat. Možná i proto nám samotná cesta k Obřímu mraveništi zabrala téměř tři hodiny. Na jejím konci nás však čekalo něco, čemu jsme ani ve snu nechtěly věřit. Přesněji řečeno několik hroud jehličí – ono slibované Obří mraveniště, zde se ovšem stala hrubá chyba komunikace, čímž se dostáváme k problému číslo tři.
Český jazyk se zase jednou předvedl jako klasa mezi komunikačními nástroji. Obří mraveniště totiž neznamená jedno velké obří mraveniště, jak se ¾ naší výpravy domnívaly. Obří mraveniště představuje oblast, na níž je větší množství mravenišť v těsné blízkosti. A přesně to nás také čekalo, několik hromádek mravenišť. K obdobnému komunikačnímu šumu došlo i o pár chvil později, kdy jsme se vydaly zřít Český prales. Abych parafrázovala profesora Hrbolka, tak náš výklad tohoto slova byl vskutku velice svérázný. Nejedná se totiž o prales v exotickém slova smyslu, ale o pra-les, tedy pra-starý les.
Náplastí na ránu těchto fiasek je nám cesta samotným Národním parkem Šumava. Pohledy, které berou dech čekají na každých deseti metrech. Proto využíváme situace a usazujeme se uprostřed této scenérie, abychom si alespoň na chvíli mohly připadat jako její součást. Proti nám však hraje čas a roční období, chvíli před osmou hodinou večerní se už totiž začíná velice rychle stmívat. Celé situaci nepomáhá ani fakt, že dolů sestupujeme poměrně hustým lesem. Po krátké poradě se shodujeme na tom, že si nocleh přeci jen najdeme mimo les. Nakonec tedy sestupujeme ještě níže a hlavy skládáme za severní částí nádražní budovy v obci Kubova huť, akorát včas na hvězdné promítání noční oblohy. Mimo světelný smog hlavního města tak můžeme pozorovat hvězdy v celé jejich kráse (/minulosti). Po zdárném přečkání mrazivé noci pak ještě naposledy procházíme Šumavou, a poté již míříme zpět do Prahy.
A poučení?
• Plánování se vyplácí jen v případě, že se netýká dopravy po českých silnicích
• Spolehlivější než Google Maps je i orientace pomocí dřívka v písku za deštivého dne
• I na konci dubna se na Šumavě prostě umrznout dá, hlavně v noci!