Distanční výuka je velkým tématem poslední doby, tedy i já přidávám několik postřehů ze svého běžného „školního“ dne. Následující příspěvek obsahuje ironii a nadsázku a má sloužit spíš pro odlehčení situace, proto neberte prosím každé slovo smrtelně vážně. 🙂
Navzdory všem doporučením o vhodnosti vstát na ranní výuku s dostatečným předstihem se probouzím dvanáct minut před začátkem. Vždyť o co jde, dlouhé úpravy zevnějšku zabírající většinu času z mé ranní rutiny stejně odvál čas. Pro nás nedochvilné to má jednu výhodu – obvykle přijdeme (tedy připojíme se) včas. S tímto blaženým pocitem se tedy přesně na minutu připojuji do virtuální posluchárny. Předtím, než zapnu kameru, si uvědomím, že mám na sobě župan. Po krátkém přemýšlení o vhodnosti mého oděvu se v rychlosti převlékám do “důstojnějšího” – svetru s kočkami a legín. Náhle zjišťuji, že jsem si zapomněla uvařit čaj, bez něhož se žádné mé ráno rozhodně neobejde. To ještě stíhám… Přednáška začala, v konvici se vaří voda. Spěšně zalévám čaj. Usedám před monitor s hrnkem svého životabudiče a ve svetru s kočkami. Dobré ráno.
Zhruba první půl hodinu vydržím sedět disciplinovaně i ve svém improvizovaném prostředí na gauči (jenž kvůli různým okolnostem momentálně představuje celý můj životní prostor – od postele po pracovní koutek). Ztuhlé svaly poznamenané vynecháním ranní jógy se pozvolna připomínají, za stálého hemžení a poposedávání se snažím nalézt příjemnější polohu. Také začínám mít hlad. Kvůli pozdnímu probuzení jsem nestihla snídani, musím vydržet do přestávky. Pauza, konečně. Hledám něco k jídlu, nenacházím však nic k rychlé konzumaci. OK, jdu tedy vařit ovesnou kaši, což musím stihnout do deseti minut i s jídlem. Nestíhám, moje kaše ještě není ani trochu hustá a přednáška pokračuje. Naštěstí není interaktivní, můžeme mít vypnuté kamery a jen poslouchat. Za soustavného sledování výuky s provinilým pocitem vařím a následně pojídám svoji velmi pozdní snídani. Vše hotovo, vracím se k řádnému sledování. Konec přednášky. Následuje přestávka, v rychlosti cvičím Pozdrav Slunci (co na tom, že je dávno po poledni) a odebírám se k odpolednímu bloku.
Přichází rodinný příslušník, beru si tedy sluchátka. Více rodinných příslušníků. Z vedlejšího místnosti (od mého místa oddělené pouze opticky kusem zdi) se ozývá hlasitá diskuse, sluchátka přestávají stačit. Přemístím se do jiného pokoje a zjišťuji, že není kam se posadit. Rezignovaně usedám na jógovou podložku. Na zemi se špatně zapisují poznámky. Diskuse z vedlejší místnosti utichla, navracím se zpět. Rodinný příslušník hraje počítačovou hru, ozývá se střelba. Opět hledám pohodlný posed. Přecházím do polosedu. S nohama na gauči a přikrytá dekou popíjím čaj, poslouchám filosofickou přednášku, za oknem sychravé podzimní počasí (které mám tolik ráda). Co víc si přát… Online výuka má přece jen své výhody, pomyslím si.
Poznámky u nízkého konferenčního stolku stejně zapisovat nejdou, opírám tedy sešit o pokrčená kolena a píšu – všichni mají možnost zahlédnout mé neonově růžové legíny. Jsem dotazována vyučujícím, zapínám mikrofon a odpovídám – i se střelbou v pozadí. Snad to nebylo moc slyšet… Posléze žádám rodinného příslušníka o použití sluchátek. Člen rodiny neochotně souhlasí s vysvětlením, že bez pětikanálového zvuku to prostě není ono. Soucitně přikyvuji a společně si posteskneme nad nelehkou dobou. Pozice v polosedu už začíná být krajně nepohodlná, oči od celodenního zírání do počítače nepříjemně pálí. Vypínám na chvíli kameru a poslouchám přednášku vleže na gauči, s nohama nahoře a chladivou maskou na očích – skandální! Hodina je u konce, sedám si opět rovně, zapínám kameru a loučíme se. Na slyšenou zase příště. A zde se loučím i s vámi, kteří jste moji upřímnou zpověď dočetli až sem.
Shrnutí: I přes určité výhody, které online výuka nabízí, se nemohu dočkat, až ve svetru bez koček uvidím spolužáky a naše vyučující ve 3D podobě v prostředí naší školy.
