Stanovisko tzv. determinismu tvrdí, že člověk postrádá schopnost být původcem svých myšlenek a činů. Je-li tomu skutečně tak, má tento fakt překvapivé konsekvence pro mnohé sociálně-politické instituce.
Nadevše miluji řeči, dle kterých jsou společensko-humanitní obory a jejich „objevy“ naprosto irelevantní pro společnost, resp. pro slušně pracujícího člověka. Miluji je proto, že neexistuje nic, co je snadněji vyvratitelné. Miluji je, protože je vskutku jednoduché ukázat, že mám pravdu a tím si polaskat své ego. A jelikož mám volné ráno, právě to teď učiním.
V krátkosti předvedu, jak velice relevantní je pro slušně pracujícího člověka i ten nejstarší a zdánlivě společensky nejzbytečnější filozofický problém. Problém, o kterém má snad každý za to, že co se uměle vytvořených pseudo-problémů týče, tento nemá žádnou konkurenci. Samozřejmě se jedná o problém svobody lidské vůle. A vzhledem k tomu – jak jsem psal již jinde –, že justifikovat filozofii v abstraktní rovině je neuspokojivé, ba i škodlivé, zaměřím se na alfu a omegu každodenního života člověka žijícího v kapitalistickém hospodářství. Zaměřím se na výši příjmu. Cílem je tedy ukázat, jaké jsou důsledky jednoho ze závěrů filozofické debaty o svobodě vůle (determinismu) na výši platu, který má moje máma pracující ve fabrice.
Svobodná vůle a determinismus
V nejobecnější rovině řeší diskuze o svobodě vůle to, zda je člověk tzv. ultimátním původcem (dále jen původcem) svých myšlenek a svého jednání. Být původcem svých myšlenek znamená vytvářet je nezávisle na přírodních zákonech, nezávisle na tom, co by se nutně mělo stát. Lze vytvořit analogii: když pustím něco hmotného v gravitačním poli, je to gravitační silou přitahováno ke středu tohoto pole, tj. jablko padá dolů. Otázkou pak je, zda i lidský mozek (ergo lidské myšlení) funguje stejně, tj. zda funguje v souladu s nutnými fyzikálními zákony.
Funguje-li vše v lidském mozku v souladu s přírodními zákony, děje se to nutně a nic, co takový mozek vyplodí, nemá původ v tomto mozku, nýbrž v řetězci příčin a účinků. „Počátek“ řetězce je pak nutně mimo tento mozek, protože i samotný počátek tohoto mozku je něco, co má vnější příčinu (rodiče) – tuto tezi zastává stanovisko determinismu. (Determinismus však neimplikuje fatalismus – mé činnosti jsou kauzálně účinné a ovlivňují budoucnost.)
Na druhou stranu, není-li fungování mozku podřízeno nutným přírodním zákonům (např. díky duši), je kauzální řetězec přerušen a cokoliv, co mozek vyprodukuje, má původ (is originated) v něm – tato teze se nazývá libertarianismus (derivát politického libertarianismu). „Jaké, proboha, mají takové řeči vliv na to, kolik bere tvoje máma?“ slyším vás se ptát. Než odpovím, promluvím ještě o výši platů a jejich ospravedlnění.
Ekonomické nerovnosti
Není pochyb o tom, že nerovnost příjmů existuje. Plat pro všeobecného lékaře se v Česku pohybuje od 26 000 do 90 000 Kč, pro vysokoškolského pedagoga 22 000-54 000 Kč a pro pracovníka odvozu a recyklace odpadů 16 000-31 000 Kč. Jaká jsou vysvětlení pro tyto rozdíly? Proč i ten nejlépe placený popelář dostává podobně jako ten nejhůře placený doktor? Justifikace jsou různé, ani ta nejrobustnější, zdá se, však neobstojí vůči determinismu.
Jeden, dle mého názoru nejhloupější, důvod pro nerovnost platů tvrdí, že některé pozice jsou hodnotnější, čímž se chce říci, že jsou prestižnější, exkluzivnější, důstojnější, jednoduše je na ně lépe pohlíženo. Hloupost takové odpovědi spočívá v tom, že vzezření nějaké pracovní pozice ani v nejmenším nevypovídá o její důležitosti a vitálnosti pro chod společnosti. Představte si společnost bez lékařů nebo bez popelářů – ani v jedné byste nechtěli žít. Na tuto odpověď není třeba brát zřetel a snad by ji ani nikdo rozumný nehájil.
Mnohem serióznější, avšak stále chabé, je tvrzení, že k některým pozicím se pojí povinnosti, jejichž zanedbání by mohlo vést k veliké škodě jakéhokoliv druhu. Některé pozice kladou na osobu velikou míru odpovědnosti a risku. Pozice, které s sebou přináší takové riziko, si zaslouží mnohem větší ohodnocení proto, aby někomu vůbec stály za to. Krom doktorů jsou příkladem např. vojáci či železniční výpravčí – u těchto pozic jde (či může jít) o životy. Po krátké reflexi bude vidno, že i takový důvod pro nerovnost je vysoce neuspokojivý.
Kdyby bylo riziko pojící se s pozicí jediným kritériem výše příjmu, nebyl by např. důvod oceňovat pečovatelské pozice – péče o děti s mozkovou obrnou s sebou nepřináší žádné riziko, nebo alespoň ne takové riziko, jako právě jmenované pozice. To se však naštěstí neděje. Ačkoliv, naneštěstí, o našem oslavování těchto pozic rozhodně hovořit nelze.
Jako platné se nezdá být ani to, že je riziko jen jedním z vícero kritérií výše platu. Kdyby to tak bylo, nebyla by nouze o kvalitní pedagogy (na jakémkoliv stupni). Pedagogové totiž vychovávají generace, které budou v budoucnosti řídit společnost, čímž za tuto budoucnost zprostředkovaně sami nesou odpovědnost. Dle tvrzení, že pracovní pozice si zaslouží lepší ohodnocení, pojí-li se k ní riziko, by měli být pedagogové hodnoceni stejně nebo dokonce lépe, než doktoři. Takto to však není, protože existuje i jiné odůvodnění nerovnosti příjmů, které se v naší praxi zdá být nejrozšířenější.
Třetí ospravedlnění, které zmíním, stojí na odškodnění, kompenzaci nebo jakémsi návratu toho investovaného. Osoba, která se chce stát doktorem, musí pro tento cíl mnohé obětovat či do něj investovat. Třetí ospravedlnění nerovnosti příjmů tvrdí, že si osoba za tuto svou investici nebo oběť zaslouží náležitou kompenzaci. Stát se doktorem si žádá větší oběť, než se to žádá po snaze být pedagogem. Ergo, doktor si zaslouží větší kompenzaci, větší plat.
Ze všech zde podaných ospravedlnění se toto zdá být nejsolidnější. Samozřejmě se nevyskytuje samo o sobě. K němu se pojí buď další (viz pozn. níže), nebo i zde zmíněné. Na politicko-ekonomickém kompasu se tato justifikace a její deriváty nachází napravo („každému dle jeho schopností“). Avšak i přes to, že se zdá být nejrobustnější, je v případě platnosti determinismu stále naprosto neudržitelná. Důvodem je zásluha, resp. její absence.
[Pozn.: Podaný výčet ospravedlnění není celý. Např. jsem explicitně nezmínil Rawlsovo vysvětlení, dle kterého jsou takové nerovnosti, které udržují hůře postavené od ještě horšího života, nutné a spravedlivé. Nezmínil jsem ani Nozickovo odůvodnění, dle kterého si lidé nerovnosti volí dobrovolně a bránit jim v tom konstitucionálně zakotvenými praktikami by znamenalo omezovat jejich svobody. Rozsah textu mi nedovolí pozastavit se nad všemi. To ale nevadí, protože pro nás je důležitý hlavně fakt, že všechny tyto justifikace jsou podávány politickou pravicí. Pro podrobnou kritiku těchto argumentů proti egalitarismu viz Conservatism: Burke, Nozick, Bush, Blair?, kap. 7. nebo Terrorism for Humanity, kap. 2.]
Dva druhy zásluhy
Již několikrát jsem zmínil pojem zásluhy: doktor si zaslouží kompenzaci za svou investici. Formou analogie je třeba předvést, proč je tento pojem v případě platnosti determinismu obzvlášť problematický.
Dává smysl tvrdit, že si Sartre zaslouží výsměch za to, že šilhal? Zaslouží si člověk, který se identifikuje jako transsexuál, být haněn za to, že nespadá do majoritou vykonstruované role? Zaslouží si člověk nějaké sankce jen kvůli barvě pleti, se kterou se narodil? Žádný z těchto užití pojmů zásluhy nedává (zdravě smýšlející osobě) smysl, ať už determinismus platí, nebo ne, protože všechna tato užití míří na něco, co jedinec nemá nijak pod kontrolou a mít ani nemůže. Sartre neovládal své šilhání. To samé platí pro transsexualitu a sankce kvůli barvě pleti. Neovlivním, kdo jsem a v důsledku ani to, že nespadám do nějaké konkrétní uměle vytvořené role. Stejně tak neovlivním svou barvu kůže. Výše jsem řekl, že se bude jednat o analogii, nyní přejdu k tomu, čeho je tato odbočka analogií.
Ukáže-li se nyní determinismus jako platný, vše, co bylo řečené o zásluze ve věcech šilhání, transsexuality a rasy, nyní platí o veškerých produktech lidského mozku, tj. myšlenkách a z nich plynoucích jednáních. Nyní již nedává smysl říci, že si zasloužím chválu za to, že jsem vtipný. Moje vtipnost je produkt kauzálního řetězce. To samé platí pro mé rozhodnutí napsat tento článek a jakoukoliv chválu či hanu, která by se s ním případně pojila. Nejsem původce ani mé vtipnosti, ani mého rozhodnutí, tedy chvála není na místě. Zde se však intuice o správnosti těchto výroků stává matnější – proto bylo třeba začít analogií. Důvod, proč je těžké přijmout, co bylo řečené o mé vtipnosti a mém rozhodnutí napsat tento text, spočívá v tom, že neexistuje jen jeden druh či kategorie užití pojmu zásluha.
Co znamená říci, že si Platónovy spisy zaslouží, aby je lidé četli? Nebo, že si The Last of Us Part II zaslouží být hráno? Mona Lisa si zaslouží být obdivována? Znamená to vyjádřit svůj souhlas či doporučení (jak to říkali etičtí emotivisté). Je to vyjádření názoru, který nemá společného nic ani s jednáním, ani s původností v libertariánském smyslu, jak jsem o tom hovořil výše. Důvod, proč jde jen o názor, je ten, že se ve všech zmíněných příkladech jedná o neživé předměty.
Konfúzi a neintuitivnost toho, co bylo řečeno o mé vtipnosti a mém rozhodnutí, způsobuje fakt, že existuje alternativní způsob užití pojmu zásluhy: morální charakter si zaslouží obdiv; Usain Bolt si zaslouží zlatou medaili; Čapek si zaslouží status klasika. Všechna tato užití jsou stále možná i v případě determinismu proto, že mají doporučující charakter. Jsou spojena nikoliv s libertariánskou ideou původnosti, nýbrž s deterministickou ideou dobrovolnosti. Dělat něco dobrovolně lze i v případě determinismu.
Dobrovolnost, ne původnost
Matka samoživitelka, která není nucena vychovávat tři děti, a přesto tak učiní, si zaslouží obdiv a ani v případě determinismu není logicky sporné ji obdivovat; alkoholik, který se, aniž by musel, zřekne alkoholu, si zaslouží obdiv; pachatel trestné činnosti, který má nádor na mozku a není s to porozumět tomu, co činí a správně uvážit alternativy, si nezaslouží hanu stejně tak, jako transsexuál zmíněný výše. Pojetí zásluhy, které je spojené jen s ideou dobrovolnosti jednání je perfektně udržitelné i ve světě determinismu. Na druhou stranu způsob užití zásluhy, který předpokládá, že mají akty původ v aktérovi, je determinismem vyloučen. Na závěr zpět k případu s doktorem.
Co znamená nyní, ve světle výše podané reflexe, tvrdit, že si doktor zaslouží kompenzaci za svou investici v případě platnosti determinismu? Ukázal jsem, že takové tvrzení nemůže dávat smysl, je-li založeno na ideji původnosti aktů. V případě determinismu dává smysl o zásluze hovořit jen potud, pokud zásluhu chápeme jako postavenou na ideji dobrovolnosti aktů, na ideji, že daná osoba měla přístupné alternativy, popř. že měla touhy, které mít chtěla – tyto touhy nebyly patologické.
Hovořit o zasloužené kompenzaci doktorovy investice tedy znamená předpokládat, že když byl doktor student, tak měl alternativy. Z těch si vybral takovou, která se jeho charakteru jevila jako nejvlastnější. Doktor měl tužbu a byl s touto tužbou za jedno, což, opět, nelze říci o muži s nádorem, kterého jsem zmínil výše. Proto si doktor zaslouží obdiv a věci s tím spojené, zatímco muž s nádorem si nezaslouží hanu a věci s tím spojené (retributivní trest).
Doktor však v případě determinismu nemůže trvat na tom, že to právě on byl původcem svých tužeb, snah, rozhodnutí, dle kterých se pro svou kariéru rozhodl. Nebyl, původy těchto věcí byly vně jeho kontroly. Zásluha je namístě jen za to, co lze označit jako dobrovolné akty nebo jako výsledky dobrovolných aktů.
Nyní se na první pohled zdá, že se nic nezměnilo – doktor si stále zaslouží, co má, jen v jiném smyslu zásluhy. Opak je však pravdou. Konsekvence výše řečeného jsou mnohem dalekosáhlejší. To bude vidět při ukázce toho, jak se tento poznatek o zásluze uvede v praxi.
Ted Honderich (z něhož tento text vychází) předvádí charakteristické rysy stran politického spektra, čímž se snaží objevit principy v základu těchto stran. Tyto principy dále vystavuje pravdě determinismu. Zde šířeji promluvím jen o jeho analýze pravice, protože právě ta je vůči determinismu nejzranitelnější.
Konzervatismus a nerovnosti ještě jednou
Jako reprezentanta pravice Honderich vybírá konzervatismus (a ne, celá pravice není pouhý konzervatismus). Honderich identifikuje různé politiky a strategie konzervativismu, ze kterých zde za zmínku stojí snaha zachovat společenské hierarchie a s tím související nerovnosti příjmů a bohatství obecně (1990, s. 240). Honderich dále ukazuje, že na obhajobu svých politik konzervatismus ve svém základu potřebuje nutně to, co Honderich nazývá Principem Zásluhy (1990, s. 241). Dle konzervatismu má každý to, co si zaslouží, přičemž – jak asi hádáte – zásluha je v tomto případě postavena na ideji původnosti. Konzervativistická snaha zachovat společenské hierarchie (a i její ostatní politiky) je tak v případě determinismu neobhajitelná (1990, s. 244). Na úplný závěr se vrátím ještě jednou k našemu doktorovi.
Důvod, proč skutečně záleží na tom, v jakém smyslu hovoříme o doktorově zasloužené kompenzaci, spočívá v tom, že bohatství, ať už se jím má na mysli cokoliv, je ve společnosti vždy omezené. Proto se musí přerozdělovat moudře. Na tuto základní otázku politické filozofie existují diametrálně odlišné názory.
Levicový (a ne, celá levice není jenom marxismus) a konzervativní zákonodárce podá na otázku „kolik a proč by náš doktor měl dostat” jinou odpověď. Levicový zákonodárce bude trvat na tom, že ačkoliv si doktorova investice vskutku obdiv zaslouží (ve smyslu dobrovolnosti aktů), je v tuto chvíli přednější pomáhat těm hůře postaveným a znevýhodněným – k tomu ho vede např. Princip Lidství (viz Terrorism for Humanity, kap. 3.). Konzervativní zákonodárce bude trvat na tom, že si doktor zaslouží (ve smyslu původnosti aktů) bohatství úměrné svým schopnostem, nehledě na omezenost zdrojů a veliký počet těch hůře postavených a znevýhodněných – k tomu ho vede Princip Zásluhy.
[Pozn.: Bylo mi namítnuto, že můj text vytváří dojem, že propaguji naprostou rovnost platů. Tj. že tvrdím, že doktor má mít stejně jako popelář. Osobně bych neměl nejmenší problém s tím být placený stejně jako popelář (který odvede stejně více práce než já). Tento text však takový postoj neobhajuje. Zde jen tvrdím, že nás determinismus vede k praktikám, které nás nutí systematicky a efektivně pomáhat těm v tísni. Z toho však neplyne, že nejlepší a nejefektivnější způsob, jakým takové pomoci dosáhnout, je nastolením naprosté rovnosti platů.]
Zde předložené simplifikované ohlodání konsekvencí determinismu však ukázalo, že kdybychom chtěli zůstat věrni racionalitě a naše jednání skutečně přizpůsobovat důvodům, museli bychom ve světě, ve kterém všichni přijali platnost determinismu, uznat, že odpověď konzervativního zákonodárce racionální není. Museli bychom přistoupit k alternativě levicového zákonodárce, která by, řízená Principem Lidství, s determinismem po drobných úpravách v souladu vcelku snadno byla (1990, s. 236).
Pomáhají-li nám výsledky diskuze o svobodě lidské vůle formulovat strategie, které zachraňují ty v tísní a tím zvyšují blahobyt na světě, musí nepochybně platit, že jsou tyto diskuze relevantní i pro moji mámu ve fabrice.
Zdroje:
HONDERICH, Ted, 2005. Conservatism: Burke, Nozick, Bush, Blair?. London: Pluto Press. ISBN 0-7453-2129-1.
HONDERICH, Ted, 2003. Terrorism for humanity: inquiries in political philosophy. London: Pluto Press. ISBN 978-0-7453-2134-9.
HONDERICH, Ted, 1990. The Consequences of Determinism. New York: Oxford University Press. ISBN 0-19-824283-2.
