Dodnes si nacistickou nadvládu většina lidí vybaví jako perzekuci židovského, romského, sintského a slovanského obyvatelstva Evropy. Tak dochází k přehlížení diskriminační politiky vůči černochům. Ti se na německém území začali usazovat v éře budování německého koloniálního impéria v Africe.
Mnoho Afričanů z německých kolonií (Kamerun, Tanganika, Rwanda-Burundi, Namibie, Togo) odcházelo do Německa za prací a vzděláním. Většina z nich se po dosažení vzdělání a nabytí pracovních zkušeností vrátila do vlasti, byli zde ovšem jedinci, kteří se v Německu usadili již natrvalo.
Německo Afričany taktéž verbovalo do svých koloniálních vojenských jednotek tzv. Schutztruppe. Po vypuknutí první světové války se mnozí z nich také zapojili do bojů v Německé císařské armádě.
Např. Elo Sambo (na fotografii z roku 1915) působil v německé armádě jako bubeník a během první světové války se zapojil do bojů na východní (bojoval ve Východním Prusku) i západní frontě (Verdun), přičemž v obou případech byl zraněn. Byl nositelem Odznaku za zranění a Železného kříže 2. stupně. Po válce se stal členem kolínského karnevalového spolku Blaue Funken.
Když první světová válka skončila, Německo na základě Versailleské smlouvy ztratilo všechny své kolonie ve prospěch jiných koloniálních říší, nebo se z nich stala mandátní území Společnosti národů.
Pro osoby černé pleti usazené trvale v Německu znamenalo následující období éru rasismu a diskriminace. Již v době Výmarské republiky si jen těžko mohli najít práci a veřejnost k nim přistupovala odtažitě.
Ostrakizaci většinové společnosti čelily i bělošské ženy, které s černošskými muži udržovaly partnerský vztah či s nimi měly děti. Rasismus se samozřejmě dotkl i těch (jak na veřejnosti, tak ve školách).
Po konci války na základě Versailleské smlouvy okupovala vítězná vojska západní části Německa známé jako Porýní. Nedílnou součást francouzské armády představovali černošští vojáci z kolonií. Počet žen, které měly děti s černošským mužem v tak v těchto oblastech stoupl.
Radikální (völkisch) nacionalisté, potažmo nacisté, obsazení Porúří označovali jako „Die Schwarze Schmach,“ tj. „černá ostuda“ a děti vzešlé ze smíšeného partnerství bílé Němky a černého koloniálního vojáka v této oblasti se později v nacistickém Německu označovaly jako „Rheinlandbastard,“ v překladu „porýnští bastardi“ a čelily obdobné segregaci jako Židé.
Výňatek z německé publikace o „porýnských bastardech“ z let 1936-1939.
Adolf Hitler věnoval svým postojům k lidem černé pleti malou část knihy Mein Kampf, ve které je nenazve jinak než „negry“ a primárně se k nim odkazuje jako nástroji Židů k hanobení rasové čistoty německých žen.
Není snad překvapivé, že krajně pravicové deníky šířily takové rasistické myšlenky o černošských vojácích francouzské armády znásilňujících bílé árijské ženy a hanobících tak jejich rasovou čistotu, přičemž zcela nepřekvapivě se v těchto představách vyžíval nacistický Der Stürmer.
Německá pohlednice znázorňující senegalského vojáka a Čecha jako dva rovnocenné nástroje Francie k okrádání Německa o území.
Když se nacisté dostali v roce 1933 k moci, začali černoši čelit kompletní ostrakizaci, která vyvrcholila přijetím norimberských zákonů v roce 1935, které jim jako neárijcům definitivně znemožnily jakoukoliv snahu se začleněním do většinové společnosti. Mnoho z nich nacisté stíhali pro jejich politickou činnost, např. afroněmecký tanečník Hilarius Gilges byl komunistickým aktivistou, za což byl 20. června 1933 zavražděn.
Velice smutný je příběh Gerta Schramma. Narodil se jako míšenec Němky Marianne Schrammové a Afroameričanovi Jacku Bracksonovi. Po ukončení základní školní docházky se chtěl vyučit automechanikem. Vyšší vzdělání mu ale znemožnily norimberské zákony, na základě kterých byl míšencem (něm. „Mischling“).
V květnu 1943 jej jako čtrnáctiletého zatklo Gestapo a po pěti měsících byl deportován do koncentračního tábora Buchenwald oficiálně jako „politický vězeň“.
V táboře byl vězněn až do osvobození americkou armádou v roce 1945. Po válce se přestěhoval do Východního Německa, kde nakonec (ovšem v době, kdy se již jednalo o součást sjednoceného Německa) dožil.
Po druhé světové válce se v Západním Německu (podobně jako po první světové válce) opět usadila spojenecká vojska. Především v amerických působilo mnoho černošských vojáků, kteří se v Německu usadili a měli s německými ženami děti.
V období studené války a letech po ní do Německa vycestovalo mnoho lidí z afrických zemí buď za prací, politickým azylem nebo studiem. Jejich počet také narostl během evropské migrační krize po roce 2015. Narozdíl od Výmarské republiky je dnešní Německo mnohem tolerantnější a to nejen politicky, ale i německá společnost je k nim mnohem přívětivější. Kulturní rozdíly mezi západní a východní částí země ovšem přetrvávají dodnes a tak jsou Afroněmci přijímáni mnohem chladněji na území bývalé NDR.
Dnes jsou Afroněmci přítomni jak v kultuře (hudba, divadlo, film) tak i v politice a sportu. Byť v Německu stále čelí jisté formě předsudků živených neonacistickými organizacemi, stranami a jednotlivci, jejich situace se v Německu oproti výmarské době zlepšila a dnešní německá legislativa zaručuje ochranu před jakoukoliv formou nenávisti. Ačkoliv si mnoho lidí dodnes představí Němce jako potomky nacistů, skutečnost je taková, že Německo je dnes jedním z nejtolerantnějších a nejpokrokovějších národů v Evropě a také na světě. Je bohužel pravda, že rasismus a předsudky k lidem jiné barvy pleti jsou stále přítomny, jedná se však o útoky zhrzených nacionalistů a nikoliv projev celospolečenského konsenzu.
Zdroje obrázků a informací:
