80 let od největší tragédie v našich dějinách

Tento rok měl celý svět možnost si připomenout 80. výročí osvobození nacistického koncentračního tábora Auschwitz v dnešním Polsku. Tradičně se v Osvětimi sešli přeživší holocaustu, přední světoví politici a političky a spousta mladých lidí, aby společně uctili památku všech, kteří nepřežili.

Jen pro osvětlení historických souvislostí. Nacisté se dostali v Německu k moci 30. ledna 1933, když stařičký německý říšský prezident Paul von Hindenburg jmenoval jejich vůdce Adolfa Hitlera novým říšským kancléřem. Stalo se tak po sílících nepokojích zasáhnuvších Německo po světové hospodářské krizi. Prezident Hindenburg se obával vypuknutí občanské války a nakonec přistoupil na jmenování Hitlera kancléřem.

Netrvalo dlouho a 27. února 1933 vzplanula budova Říšského sněmu (dolní komory německého parlamentu). Na místě činu německá policie dopadla nizozemského komunistického aktivistu Marinuse van der Lubbe. Ten se následně k činu přiznal a prohlásil, že chtěl v Německu podnítit dělnickou revoluci. Soud ho uznal vinným a odsoudil k trestu smrti. Van der Lubbe byl popraven 10. ledna 1934 v Lipsku.

To vedlo k vydání nařízení na ochranu národa a státu, jež rušilo platnost občanských práv v zemi a k přijetí zmocňovacího zákona, na základě kterého měla vláda vedená Hitlerem možnost přijímat zákony bez jejich předchozího schválení Říšským sněmem po dobu čtyř let. Již v roce 1933 zahájil říšský ministr propagandy a lidové osvěty Joseph Goebbels štvavou agitaci proti židovským obchodníkům, úředníkům, lékařům a dalším. Tyto štvanice taktéž podporoval francký župní vedoucí NSDAP (nacistické strany) Julius Streicher ve svém bulvárním časopisu Der Stürmer.

Front page of a German newspaper with a large Gothic title font. The illustration on the front is a political cartoon featuring an antisemtic depiction of a Jewish man glaring at a weeping veiled woman labeled Europa. She is weeping on the chest of a large man with light skin tone and light. Časopis Der Stürmer. Číslo 29, červenec 1934

Pro židovské obyvatelstvo se situace zhoršila hlavně po přijetí dvou tzv. norimberských zákonů na sjezdu strany v Norimberku dne 15. září 1935, které definovaly kdo může a nemůže být německým říšským občanem. Zcela jimi nacistická moc zapověděla sňatky německých občanů a občanek s těmi židovskými. Skutečné peklo ale mělo teprve přijít. 7. listopadu 1938 zastřelil mladý Žid na německém velvyslanectví v Paříži diplomata Ernsta von Ratha, který na následky postřelení zemřel o dva dny později. Nacisté v reakci na tento čin jen několik hodin po von Rathově smrti zahájili po celém Německu protižidovské útoky, které nelze popsat jinak než jako pogromy. Jednotky SA (jedna ze dvou ozbrojených složek NSDAP, druhou byla SS) zapalovaly synagogy a drancovaly židovské obchody.

Násilnosti trvaly dva dny, po nichž příslušníci SS zatkli a odvlekli tisíce Židů do koncentračních táborů. Podle střepů, které po sobě nacisté zanechali od vydrancovaných obchodů, se celý pogrom označuje jako „křišťálová noc“ (něm. Kristallnacht). Genocidu veškerého židovského obyvatelstva definitivně odstartovala tajná konference ve Wannsee konaná dne 20. ledna 1942. Na ní předáci nacistického režimu (celé konferenci mj. předsedal Reinhard Heydrich) schválili program tzv. „Konečného řešení židovské otázky“ a systematické vyvražďování evropských Židů tak dostalo zelenou.

Nacistické koncentrační a vyhlazovací tábory vyrostly na celém území nacistického Německa a především jím okupovaných územích v Polsku, Rusku a na Ukrajině. Celé masové vraždění prováděla SS, jíž velel jeden z předních iniciátorů „Konečného řešení židovské otázky“ Heinrich Himmler.

Symbolem holocaustu se stal komplex táborů německy známý jako „Auschwitz“, či ve slovanských jazycích jako „Osvětim“. Skládal se ze tří hlavních táborů: Auschwitz I-Stammlager, Auschwitz II-Birkenau a Auschwitz III-Monowitz.

Vstupní brána do tábora Auschwitz I-Stammlager

Téměř nad každou vstupní bránou do nacistického tábora stál cynický nápis „Arbeit macht frei“ („Práce osvobozuje“), který dával vězňům radu, že ke svobodě se dostanou jedině tvrdou prací. Nebylo to však pravidlo. Např. v táboře Buchenwald se místo toho používala fráze „Jedem das seine“ („Každému podle jeho potřeb“).

Nacistický táborový komplex Auschwitz byl největším místem svého druhu, kde zemřel přibližně 1 milion vězňů a vězeňkyń (židovské, romské, sintské, ruské, ukrajinské a další národnosti). Otevřen byl již v roce 1940, kdy sloužil jako koncentrační tábor pro polské politické vězně a vězeňkyně. Po konferenci ve Wannsee se rozhodlo o jeho přeměně na vyhlazovací tábor.

Své zvrácené experimenty na lidech zde prováděl známý doktor Josef Mengele, který proslul hlavně pokusy na dvojčatech. Působil i na rampě, kde po příjezdu nových vězňů a vězeňkyň ukazováčkem rozhodoval o životě a smrti:

vlevo – smrt v plynové komoře,

vpravo – vykořisťující práce za nelidských podmínek.

Mnohem častěji se však na rampě ochomýtal, aby si našel dvojčata pro další pokusy.

Příslušníci SS sloužící v Osvětimi. Zleva doprava: Josef Mengele, Rudolf Höss, Josef Kramer, neznámý voják.

Osvobození tábora přišlo s postupem Rudé armády na západ během hroutící se východní fronty během druhé světové války. Sovětští vojáci vstoupili do tábora 27. ledna 1945. To, co tam viděli, je poznamenalo až do konce života. Všude ležely na kost vyhublí nemocní a umírající muži a ženy, kteří byli příliš slabí pro transporty do táborů v západních částech Říše (tzv. pochody smrti). Plynové komory se podařilo nacistům vyhodit do povětří, takže z nich zbyly jenom základy.

Na památku osvobození tábora byl 27. leden Valným shromážděním OSN v roce 2005 vyhlášen za Mezinárodní den památky obětí holocaustu. Každoročně se tak v Osvětimi sjíždějí zbývající přeživší, aby uctili památku jak svých známých, kteří se osvobození nedožili, tak i ostatních obětí.

Přeživší pronesli proslovy, v nichž vypověděli o hrůzách, které v táboře zažívali a dali tak budoucím generacím vědět, v co může nenávist k druhým přerůst. Před antisemitismem a dalšími formami nenávisti varovala i přeživší Tova Friedmanová, která taktéž komentovala současný stav našeho světa: „Izrael, jediná demokracie na Blízkém východě, bojuje o svou vlastní existenci a způsob života. Truchlíme nad padlými vojáky a rukojmími, ale také nad turbulencí a nedůvěrou v naší společnosti. Modlíme se za sílu, odolnost a naději.“

Tova Friedmanová držící v ruce fotografii pořízenou krátce po osvobození Osvětimi, na níž je sama zachycena jako dívenka ukazující vytetované táborové číslo na zápěstí úplně vlevo.

Její slova musíme brát na vědomí, jestli si přejeme žít v míru a vzájemné spolupráci. Je proto zarážející, když nespočet lidí bral teroristický útok islamistického hnutí Hamás na nevinné oběti 7. října 2023 jako výzvu k zahájení rozsáhlého antisemitského tažení proti Židům. Nejmenovaná individua se ani neostýchala používat propagandu a agitační machinace samotného Hamásu, který rozhodně nemůže žádný mentálně zdravý jedinec považovat za národně osvobozenecké hnutí (jak u podobných skupin dělaly země východního bloku), jelikož se jedná o organizaci používající stejné způsoby „boje“, zastrašování a hlásající stejnou rétoriku, jako Al-Káida nebo Islámský stát.

Spravedlnost rozhodně není útočení na Židy, protože takové vnímání spravedlnosti měli vojáci SA a SS, když během křišťálové noci vypalovali synagogy.

Zdroje informací a obrázků: