Levicový nacismus

Tak jako téměř každá politická strana, i Nacionálně socialistická německá dělnická strana (NSDAP) se vnitřně dělila na více ideologických proudů. U nacistické strany se to projevilo především po nevydařeném pivním puči v roce 1923 a po obnovení strany po Hitlerově propuštění z vězení v prosinci 1924. Tehdy se Hitler rozhodl, že upustí od revolučního programu strany a více se zaměří na pravicové voliče z řad konzervativců a velkoprůmyslníků.

Tehdy se v NSDAP objevila ideologická opozice v podobě bratří Strasserů. Otto, mladší z bratří, se ve straně stal představitelem levicové opozice zdůrazňující původní revoluční a antikapitalistický charakter nacionálního socialismu. Otto Strasser pocházel z bavorské střední třídy a původně byl členem Sociálně demokratické strany Německa (SPD), ale po nesouhlasu s jejím reformním směřování se připojil k NSDAP, kde se začal organizovat v okruhu levicových nacistů reprezentovaných jeho starším bratrem Gregorem a jistým bankovním úředníkem a neúspěšným romanopiscem Josephem Goebbelsem.

Pro nesouhlas s více pravicově orientovanou politikou NSDAP se Otto Strasser definitivně rozešel s Hitlerem a v roce 1930 ze strany vystoupil. Místo toho založil vlastní politické hnutí s názvem Schwarze Front (Černá fronta). Toto hnutí si do symbolu a vlajky dalo kladivo představující proletariát skřížené s mečem, který odkazoval k odhodlanosti v boji za nacionálně socialistickou myšlenku.

Varianta nacionálního socialismu prosazovaná mladším z obou bratrů Strasserů se označuje buď jako „strasserismus“ nebo případně „levicový nacismus“. Touto ideologií se Černá fronta snažila navrátit k původnímu antikapitalistickému programu NSDAP. Zároveň jejich antisemitismus se projevoval už pouze v ekonomickém pojetí, znamenaje, že jejich hněv se obracel pouze na židovské velkoprůmyslníky a kapitalisty, nikoliv na veškerý židovský národ. Poté, co jeho bratr Gregor upadl v nemilost a následně byl popraven v rámci Noci dlouhých nožů, odebral se Otto do exilu nejprve v Československu a následně do Kanady. Do Německa se vrátil až v roce 1955, avšak všechny jeho pokusy o návrat do politiky byly neúspěšné.

Co se týče jeho levicového nacismu, nelze se pouze omezovat na Černou frontu, jelikož pokusů o syntézu nacionalismu se socialismem se během historie vyskytlo více. Dalším takovým případem je ruský nacionální bolševismus vytvořený v 90. letech bývalými sovětskými disidenty Alexandrem Duginem a Eduardem Limonovem. Tento nacionální bolševismus je kombinací ideí ruského nacionalismu, panslavismu, bolševismu, antiatlantismu, antikapitalismu, antiamerikanismu a antiliberalismu.

Vlajka Nacionálně bolševické strany Ruska

Obě dvě formy nacismu ovšem skončily na okraji politického spektra a jak Černá fronta, tak i Nacionálně bolševická strana Ruska se postupně rozpadly. Jedná se však o zajímavý historický detail a může sloužit jako ukázka toho, jak podobné si jsou ideologie komunismu a nacismu.

Zdroje informací a obrázků: